To, že ekonomika a ekonomická logika nefunguje v extrémně malých jednotkách, nazvěme si ji třeba nanoúroveň (abychom ji odlišili od mikroúrovně), to se mezi ekonomy šušká již dávno. Překvapující a nové však je to, že pravidla tržního kapitalismu nekolabují jen v extrémně malých celcích, ale také, jak ukazuje současný vývoj, v celcích extrémně velkých. I tady paradoxně zjišťujeme, že věci fungují lépe, když se nechováme podle přísných pravidel tržního kapitalismu.

Nano a kolaps pravidel

Jak bychom mohli popsat charakteristiky tržního kapitalismu? Za prvé operování a vyjadřování hodnoty v ceně, tato cena musí být přesná, dále pak směna něco-za-něco a toto něco za něco musí být vědomé a směňují se věci ve stejné kategorii hodnoty. Dále to jistě bude efektivita, zisk, upřednostňování sebe, tedy sebe-zájem, kalkul (podnikáme, směňujeme, pracujeme za nějakým vědomým účelem atd.), mnoho konkurence (hodně nabídky a hodně poptávky, která se může vzájemně nahrazovat) a nepevnost takových (obchodních) vztahů (obchodní vztah lze, bez újmy zrušit a přejít k někomu jinému). Věci mají být spravedlivé, funguje se dle jasných pravidel, většinou psaných a sliby a závazky se musí dodržovat.

Co se týče rodiny či přátelství, tedy nano-celků, je asi technicky představitelné či proveditelné, aby tato tržní pravidla fungovala i na této úrovni, ale my tomu tak nechceme. Zde prostě funguji „pravidla“ jiná, měkká, nespecifikovaná, nereciproční, nepřesná a do jisté míry nespravedlivá. Tak například vydáváme velkou energii na různé rituály, při kterých se snažíme tvářit, jako kdyby peníze neexistovaly. Už jen placení v restauraci nebo hospodě představuje takovou vlastně rozpačitou chvíli, při které například dáváme dýška (což je možno číst jako snaha bojovat proti přesnosti a exaktnosti ceny) a snažíme se platit jeden za druhého (proto to pozývání na rundy, teď zaplatím já, příště ty). A ačkoli i zde se snažíme, aby taková věc byla zhruba vyrovnaná, důležité slovíčko je zde právě to zhruba. Jiný příklad: pokud mi kamarád pomůže se stěhováním gauče, nemůžu mu dost dobře dát 286 korun jako vyjádření díků, protože tím přeci jen strávil nějaký čas a energii, kterou si cením na oněch 286 korun. Ale mohu jej později pozvat na večeři (třeba v hodnotě 286 korun), což pravděpodobně neodmítne. Kdybych mu nutil 286 korun, urazím jej. Proč jej neurazím večeří? Protože mezi přáteli se snažíme tvářit, jako kdyby peníze neexistovaly a hodnoty nesmíme vyjadřovat přesně.

Nebuď přesný, urazíš mne!

Pokud pozvu kamarádku na víno, řekněme, že si vybere bílé, nemohu ji položit na stůl 40 korun, což je, řekněme, cena za dvě deci. To bych ji jistě urazil. Jaký je ale rozdíl, když stejný obnos dám číšníkovi? Z ekonomického žádný, ale v prvním případě jsem porušil pravidlo tvářit se, jako kdyby peníze (mezi přáteli) neexistovaly (navenek, v jednání s třetími stranami je již jejich použití legitimní). Proto škrtáme cenovky na dárcích (ačkoli zhruba hodnotu daru všichni odhadnout umíme), proto ony rozpaky, kdykoli se mezi přáteli mluví o penězích a proto si také nesdělujeme výši příjmů.
Na této úrovni nefunguje přesná směna něco za něco, ale spíše se obdarováváme. V rodině nefunguje ani peněžní (peněženku necháváme v předsíni), ale ani směnný systém (jak nám mylně tvrdí skoro všechny učebnice ekonomických dějin: že před zrodem peněžní ekonomiky fungoval trh na bázi výměnného obchodu – staré společnosti fungovaly spíše jako rodina). V rodině se nesměňuje stejné za stejné, ale redistribují se věci úplně nespravedlivě, podle jiných, citových, pravidel. Takové dítě v rodině nemůže směňovat stejné za stejné se svým otcem či maminkou, nemá šanci. V rodině a mezi přáteli se nedělají věci výhodně, podle pravidel a už vůbec ne psaných. Už jste někdy viděli sepsané „pravidla přátelství“? A přesto přátelství funguje velice dobře, a nikdo proti němu na ulicích neprotestuje.

Mega-kolaps

Koneckonců, něco podobného vidíme i v teoretické fyzice, víme, že jiná „pravidla“ fungují pro malé celky (kvantum, teorie strun), jiné pro „náš rozměr“ (zde stačí newtonovská fyzika), a ještě zásadně jiná pro makro celky (např. teorie relativity). Ani geniálním fyzikům se nepodařilo přijít s „teorií všeho“, tedy s pravidly, která dokáží sjednotit pod jeden princip fungování celého systému.
Když bankrotuje stát, nebo veliká firma, najednou se začínáme chovat netržně. Najednou začíná platit komunistické „každému podle jeho potřeb (Řecko, Irsko, Maďarsko atd.), každý podle svých možností (Německo, Slovensko atd.)“, koneckonců podobně, jako to funguje v rodině. A tedy je možná zakopán pes: pro mega-celky nefungují pravidla trhu (jak zjišťujeme dnes a denně). Pro mega-celky je třeba přijít s jinými pravidly, jinak se nehneme z místa a přestat předstírat, že zde „trh vyřeší vše“. Je to podobně bláhové, jako snažit se řešit problémy přátel či rodiny tím, že tam zavedeme pevnější tržní pravidla.

Ekonomika a trh může relativně dobře fungovat, zdá se, kdesi uprostřed, v jakési zóně mezi nano a mega, při prodeji čaje a novin, v rámci standardní konkurence na úrovni, kde je mnoho poptávky a mnoho nabídky. Pro velké a malé celky jsou však pravidla fungování zcela jiná. Je na čase začít toto brát v potaz.

Psáno pro HN