Zatím byla finanční a hospodářská krize z jistého pohledu až roztomile slušná, apolitická a v mnoha ohledech vyvážená. Postihuje země které jsou mimo eurozóny (Island, Maďarsko, pobaltí) i země s eurem (Řecko, Irsko, Portugalsko), postihuje střídavě více Ameriku (kde krize začala), tu zas Evropu
(kde se zdá, že krize teď řádí nejdivočeji). Vybírá si „jižní“ země, na které se hodí kritika zprava (Řekové, máte příliš málo aktivní ekonomiky a příliš mnoho státu), ale nevyhne se ani zemím na severu, na které se dá zase aplikovat kritika zleva (Irové, měli jste příliš hyperaktivní bankéře a bankovnictví, ve kterém bylo zapojeno příliš málo státu, příliš málo regulace). Zkrátka s krizí je v toto smyslu zábavná potíž, protože si dělá co chce, padni komu padni, a nejde ji snadno zobecnit.

Zábavné je sledovat, jak se pokaždé otáčí i nálada. Když krize postihovala USA spíše než Evropu, všude se psaly oslavné články na to, jak je evropský model superiorní nad tím americkým a jak je vše v Evropě lepší. Teď tento argument neuslyšíte, ani kdybyste se rozkrájel(a), ač pochází teprve z přelomu let 2007 a 8.
Podobně tak s eurem; když bankrotovalo Island a Maďarsko, euro se zdálo býti ochranným valem proti krizi a množily se debaty o tom, kde všude a jak co nejrychleji euro zavést. Teď je zas móda opačná.

Euro nad dolar

Podobně je tomu s eurem a dolarem. Otázkou není, jak se bude dařit euru, ale jakému seskupení se bude dařit lépe/hůře. Přestože teď máme tendenci se dívat spatra zejména na euro, mám pocit, že obavy by měly být spíše opačné ve srovnání této měnové vele-dvojice: dolar představuje více rizik než euro.

Tak za prvé, euro se nemusí bát – na rozdíl od dolaru – o ztrátu své pozice jakožto globální rezervní měny a to z jendoduchého důvodu: euro jím prostě není. A co nemáme, o to se nemusíme strachovat, že ztratíme. Na rozdíl od dolaru. Kdyby totiž dolar o tuto svou pozici přišel, znamenalo by to bezprecedentní oslabení a počátek veliké marginalizace dolaru. Tím se nechce říci, že by tento vývoje snad byl pro Evropu výhodný, ale každopádně toto pro americký dolar představuje nezanedbatelné riziko.

Za druhé, Euro ani EU jako celek nikdo rating nesnížil – opět na rozdíl od USA –, a to jednak proto, že to dost dobře nejde, ale zejména proto, že finance hlavních tahounů evropské unie nebo eurozóny na tom jsou o poznání lépe než Amerika jako celek. Jinými slovy, hlavním ekonomikám EU snížení ratingu nejenže nebylo provedeno, ale také nehrozí.

Za třetí se Amerika zdá být – v hledání řešení – paradoxně mnohem rozdělenější a rozhádanější než Evropa. Zde nemáme extrémní Tea Party movement, o které hovoří celá amerika a její média, kteří by nejraději zrušily veškeré zdravotní a sociální pojištění, a nejlépe rovnou i daně a celý stát(y) i s jeho (nekonečně škodlivou) regulací. Na druhé straně máte pouliční Occupy Wall Street, kteří by zas nejraději zrušili, nebo aspoň pořádně zregulovali celou Wall Street a okolí. Nic z toho se v Evropě neděje. Stejně tak politická diskuse: v Americe se krize řeší snahou zvyšovat spotřebu (ještě více, přehnaněji a bujařeji a ještě extrémněji na úkor dluhu) a také velice radikálním uvolňováním měnové politiky (ono už to skoro ani více uvolnit nejde). To v Evropě je aspoň shoda na tom, že chceme předluženost skutečně neřešit snižováním předluženosti a na pořadu dne jsou úsporné rozpočty a škrty. V Americe se stále jede podle poněkud zvláštního principu: zadlužíme se abychom nastartovali růst a porosteme, aby se nám lépe splácely dluhy. Takže zkráceně řečeno: zadlužme se, abychom lépe spláceli dluhy. Proti tomu je pochopitelně veliký odpor na těch nejvyšších politických postech, odpor, který si evropa může ušetřit, protože naše recepty z krize (až na první pohled velice rozdílné), jdou aspoň stejným směrem.

Integrační naděje

A konečně za čtvrté: v EU existuje ještě jistá „integrační naděje“. Jinými slovy, EU se stále může pochlapit a integrovat a tím řadu svých problémů vyřešit. Jinými slovy můžeme (ale nemusíme) najít a prosadit řešení, které uklidní ekonomiku i trhy a tím situaci stabilizovat. Zda se to povede, je ve hvězdách, ale naděje tu každopádně je. Pochopitelně existuje i opačné riziko a to směrem dolů, že se nám EU rozpadne. To je ale zatím tak nepravděpodobné a mimo jakoukoli seriózní diskusi, že je o tom marno mluvit. Je to podobné, jako kdybychom skládali naději v řešení americké krize tím, že se rozpadne dolar. Čemu by to pomohlo? Ničemu. Zadlužovaly by se státy méně? Ne. Našly by se jiné zdroje mimo zvyšování daní nebo snižování vládních výdajů? Opět nikoli. Tuto paralelu je třeba mít neustále na paměti, ač se bude stokrát omílat, že USA není EU – v této věci je to otázka stále relevantní.

Evropa prostě jen ukazuje varovné signály dříve než Amerika a proto opticky vypadá ohroženěji. Proč bankrot Kalifornie nebereme stejně vážně jako Řecka? Měli bychom ji brát mnohem vážnějí protože se jedná o mnohem větší ekonomiku. Pomohlo by USA, nebo komukoli, kdyby se Kalifornie vyloučila z dolaro-zóny? V Evropě prostě hrnce bouchají dříve, protože jsou menší a jednotlivé státy vydrží méně přetlaku než hrnce veliké. Jenže až to začne bouchat v Americe, může být pozdě. Proto bychom měli být za varování Řecka a Irska, Maďarska a Islandu, vděční – protože nám ukazují, že model „spotřebou k růstu, růstem k spotřebě“, není funkční a ani možný. Máme lepší výchozí podmínky než USA toto vyřešit.

Psáno pro HN