Státy, podniky či jedinci, kteří disponovali dluhem a nenaložili s ním moudře (neinvestovali do budoucnosti), se dříve či později dostanou do jeho područí. Jejich minulá svoboda (dluh) je zotročí a zadlužené státy musí tančit podle toho, co jim budou diktovat ratingové agentury nebo jejich věřitelé.

V poslední době se mnoho debat a diskusí na českém i mezinárodním podnikatelském rynku točí kolem toho, kdy už zase budeme růst. Někdy zajímavé, mnohdy se však jen omílají staré truismy (s růstem jde všechno lépe, bez růstu zkolabujeme, politici se musí "postarat" o růst ekonomiky atd.). Shrnout, by se daly do následující věty: Vraťte nám naši nepřiměřenost!

Kdy skončí krize?

Ať už člověk patří k jakémukoli táboru, shoda je přeci jenom v jedné věci: systém, ve kterém žijeme, je neudržitelný - nenajdete snad nikoho, kdo ho obhajuje v jeho stávající podobě. Způsob, kterým nabíráme a nesplácíme dluh, je neudržitelný, způsob, kterým se na západě dělalo bankovnictví a investiční fondy, byl neudržitelný, způsob, kterým žijeme na úkor přírody, je neudržitelný a tak dále. Všichni podnikatelé a podnikatelky, ale často i běžní lidé téměř se slzou v oku vzpomínají na léta hojnosti a jak nám bylo neudržitelně skvěle.

Jenže i kdyby se náhodou nějak nastartoval růst, třeba nějakým úžasným technologickým vynálezem (řekněme ČVUT nebo jiná evropská organizace vymyslí a prosadí ekologický pohon automobilů na vodu), by vláda udělala nejlépe, kdyby tento růst (po kterém všichni tak touží) brzdila a ušetřenou energii věnovala na splátku dluhu. Proč? Proč si kazit růst? Protože se pomalu dostáváme na dno dluhového zásobníku a ponechávat dluh na jeho současné vysoké úrovni je vysoce nebezpečné, protože už nyní jsou státní finance velice nestabilní a každé další zavrávorání ekonomiky nás může poslat do bankrotu. Krize totiž skončí, až se vrátíme na předkrizové úrovně dluhu, a za vodou budeme, teprve až když tento státní dluh na celoevropské úrovni snížíme někam k dvaceti třiceti procentům.

Víra v něco takového (postup technologií) hraničí se snílkovstvím. Mnohem realističtější by bylo připravit se, pro všechny případy, na období pomalého nebo vůbec žádného růstu a změnit systém tak, aby nebyl na růst nastavený. To je jistě nelehký úkol, ale práce na něm je mnohem realističtější zadání než kolektivně idealistické snění o růstu. Je to jako čekání u plachet, že začne foukat vítr.

Otrok a pán

Dluh se chová velice zajímavě. Zprvu nám dával iluzi větší svobody. Nebo přesněji řečeno, iluze to ani nebyla, zadlužená entita si skutečně může dovolit více, než kdyby žila jen z toho, na co v daném okamžiku má. Jenže po čase dochází k obracení role subjekt-objekt a z ovládajícího se stane ovládaný.

Státy, podniky či jedinci, kteří disponovali dluhem a nenaložili s ním moudře (neinvestovali do budoucnosti), se totiž dříve či později dostanou do jeho područí. Jejich minulá svoboda (dluh) je zotročí a zadlužené státy musí tančit podle toho, co jim budou diktovat ratingové agentury nebo jejich věřitelé. Mimochodem právě to je nejměkčí forma státního bankrotu - bankrot svobodného, svébytného a demokratického politického leadershipu (zde se obvykle nastoluje úřednická vláda, tedy jakýsi "nucený správce", který jen zástupně vykonává vůli věřitelské organizace).

Jinými slovy, ze sluhy se stane pán, z nás pak, bývalých svobodných pánů, se stávají sluhové, kteří už jen (ob)sluhují dluh. Mimochodem daná slovní hříčka, debt service, funguje i v angličtině. No a aby bylo všemu učiněno zadost, v němčině, kde je slovo pro dluh synonymem pro slovo hřích (stejně jako novozákonní rectine v latině či aramejštině), se z daného všeříkajícího slovního spojení stává obsluha hříchů (našich minulých nebo v tomto případě navíc i cizích, nevlastních). Jak vidět, spasitele potřebují nejen jednotlivci, ale i státy a instituce.

Psáno pro HN