Mnohé studie poukazují na to, že největší slabinou české ekonomiky jsou špatně fungující instituce. Proto je skutečně dobrou zprávou, že se věci dávají do pohybu. Depolitizace soudů, policie a státní správy vůbec je to pravé oříškové, co naše ekonomika (a nejen ta) potřebuje.

Ač jsem si snad už stokrát přísahal, že se k české politické scéně nebudu vyjadřovat, události minulého týdne se "sedmičkou" krabicového "vína" nemohou člověka nechat netečným. V naší zemi se totiž děje pozoruhodná věc: dobré zprávy chodí skrze zprávy špatné.

To, že je takto vysoký činitel přistižen při činu, ve kterém podle všeho šlo o okrádání nás všech, je přeci zpráva špatná. Přesto ji mnoho lidí, včetně mne, vnímá jako zprávu dobrou: cosi se čistí, cosi vyplývá na povrch - možnost zadupání pod povrch, tak oblíbená to strategie, zdá se, v tomto případě nebude možná. A není to jediná dobrá-špatná zpráva, a navíc se tak děje napříč politickým spektrem. Postupné pročištění pražské municipality, nesrovnalosti při zadávání zakázek během našeho předsednictví a odsouzení za úplatky - to vše se přeci dělo ve vládních stranách. Zdá se tedy, že poslední rok, kdy se z korupce stalo mediální téma par excellence, nakonec nese své ovoce. Jen je škoda, že nám trvalo přes dvacet let, než jsme se k tomu konečně dostali. No nic, jak se říká, lépe později než nikdy, nebo lépe pozdě než ještě později.

Kdo sedí na prameni

I kdybychom měli národ vzdělaný na Harvardech světa, všichni chtěli pracovat pro dobro všech a místo fotbalu večer při pivě debatovali o Kantovi a jeho morálních imperativech, stejně by nám to bylo málo platné. Pokud nejvyšší pozice obsadí lidé, kteří myslí spíše na to, kde co ukrást, koho ošidit, kteří přemýšlejí víc mocensky než věcně a odborně.

Koneckonců americký ekonom William Niskanen ukázal, že se i v relativně malé skupině lidí, pokud jsou špatně řízeni či motivováni, může stát, že sice všichni chodí domů unavení po náročné práci, ale přesto nic nevyprodukují. Veškerý svůj čas investují do mocenských intrik a bojů o místa. Na podnikové úrovni taková firma brzy zkrachuje. U státního úřadu je to spíš zaručený recept na dlouhověkost. Jinými slovy nevystrkovat hlavu, nebýt příliš úspěšný či nápaditý, viditelný, naopak hrát politické hry, nejlépe na obě strany. To je cosi, co současný systém spíše podporuje.

Mnohé studie poukazují na to, že největší slabinou české ekonomiky - a to i v mezinárodním srovnání - jsou právě špatně fungující instituce. Stát by se tedy měl věnovat tomu, za co je zodpovědný. Je to až dětinsky jednoduché, nemusíme vymýšlet žádné zázraky: ať se stát stará o to, aby fungoval stát. Ať se stará o to, abychom měli špičkovou státní správu, rychlé soudy, aby se nekradlo. Právě to je nejlepší prosazování národních zájmů, a ne láteření na svět kolem. O českou ekonomiku mít obavy nemusí, ta si poradila i s horším obdobím (přeorientace exportu doslova o sto osmdesát stupňů ze východu na západ v devadesátých letech).

A že nám to nepomůže teď hned? Nepomůže. Zato je to to jediné, co se dá pořádně udělat. Ostatně žádné rychlé geniální řešení, mávnutí kouzelným proutkem, neexistuje - což je hezky vidět na zahraničí: na krizi nikdo nic geniálního nevymyslel. Navíc na to není třeba utrácet žádné velké peníze, těch je ve státní správě dost.

Víc špatných zpráv

Z tohoto pohledu je skutečně dobrou zprávou, že se věci dávají do pohybu. Depolitizace soudů, policie a státní správy vůbec je to pravé oříškové, co naše ekonomika (a nejen ta) potřebuje.

Takže snad ještě pár špatných zpráv, abychom mohli normálně fungovat, ještě pár neomluvitelných přešlapů, než nám dojde, za co je politik primárně zodpovědný: za efektivní používání státních peněz, a ne za to, jak ekonomika roste nebo neroste. Naše vnímání bylo v minulosti často přesně opačné. Je na čase to změnit. Byť skrze špatné zprávy.

Psáno pro HN