Existuje jeden zdroj růstu, který je náš - a to doslova a do písmene: totiž my sami. Nemyslím to nikterak zle, když řeknu, že člověk může vyprodat sám sebe. Myslím to tak, že prostě části našeho konání, našeho já, které nebyly součástí tržního mechanismu, se jím stanou.

Před rokem jsem na tomto místě psal o tom, jak jsme v posledních letech, jako západní ekonomiky, rostli na vlně - brali jsme (podobně jako třeba mořská vlna) vodu ze svého okolí a užívali jsme si její energii.

A energii jsme brali hned ze čtyř dimenzí: z minulosti (ropa, uhlí a jiné formy solární energie z minulosti), z budoucnosti (deficitové dopování ekonomiky na úkor dluhu), z horizontály (tedy nárůst bohatství, zejména vyspělých ekonomik, z globalizace) a konečně z vertikály (tedy díky vědecko-technickým inovacím, které nám, obrazně řečeno, za poslední generace padaly štědře jako inspirace z nebe).

Otázka, kterou si nyní jako civilizace klademe, je, zda tyto zdroje, ač stále ještě funkční, nedocházejí. Ropu stále máme, ale už jsme si vědomi, že dochází (dochází energie minulosti), také nám začíná být jasné, že dochází dluhová energie, mnohé státy narazily již na dno a více si půjčovat na úkor budoucnosti nemohou (dochází budoucnost). A přestože víme, že globalizace bude pokračovat, už to asi nikdy nebude tím tempem jako doposud.

Jsme tedy na rostoucí křivce, ale ta roste klesajícím tempem (je konkávní, a sklon už není tak prudký). U inovací (tedy u vertikály) nevíme, tam to může být všelijak (také proto se na vědu a výzkum soustřeďuje tolik naděje). Ale je jen stěží představitelné, že se bude opakovat tak dramatický vývoj jako v minulých deseti letech. I když, jak říkám, člověk nikdy neví.

Jak se člověk může monetizovat

To hlavní, co jsem tím chtěl sdělit, je to, že tři z těchto zdrojů nejsou naše (a navíc docházejí) a žádný z nich není tak stabilní, že by na něj bylo možno vsadit. Při těch úvahách však člověka napadne, že přece jen existuje jeden další zdroj růstu, který náš je - a to doslova a do písmene: totiž my sami.

Nemyslím to nikterak zle, když řeknu, že člověk může vyprodat sám sebe. Myslím to tak, že prostě části našeho konání, našeho já, které nebyly součástí tržního mechanismu, se jím stanou.

Tak například komunikace. Ta před nějakou dobou byla přirozenou součástí nás a našich blízkých, a hlavně: v drtivé většině neprocházela trhem. Dnes naopak valná část komunikace, u některých možná většina, prochází trhem - komunikujeme zkrátka skrz tržní instituce, naše komunikace se stala součástí trhu. Tedy: cosi, co kdysi fungovalo bez trhu, dnes funguje přes něj. Cosi, co kdysi nezvedalo HDP (komunikace), jej nyní zvedá. A nejen to, v minulých letech to byl dokonce do velké míry motor růstu.

Žití z propastí a mezer

Nic proti tomu, sám mobilní telefony a internet vehementně používám. Takže výše zmíněné řádky neměly vyznít kriticky, nicméně otázkou je, jak daleko necháme trh zajít, co vše ještě trhem protáhneme. Tak třeba takové mytí nádobí nebo vaření večeře, hlídání dětí, to vše se do HDP ani do jeho růstu většinou nezapočítává. Pokud bychom tyto oblasti svěřili trhu, tedy byly by zpoplatněné, do hrubého domácího produktu by se to promítlo a "byl by růst".

Koneckonců, takto přesně funguje specializovaná tržní peněžní společnost: mezi mne a uspokojení mých (nově vytvořených) potřeb postaví propast a nabídne nástroje, které ji překlenou (na tom, abych měl na stole mléko nebo kolu, se podílejí stovky, ne-li tisíce lidí - dopravců, právníků, účetních, úředníků, spekulantů, zemědělců, chemiků, designérů, sociologů, umělců, psychologů a mnoho dalších).

Dalším dobrým příkladem je už zmíněná komunikace. A z takových propastí nebo mezer a z jejich překlenování se pak živí velká část ekonomiky. Takže je vlastně jen na nás, kam až budeme chtít růst.

Psáno pro HN