Strach, který platí v technologii, platí i v ekonomii: dluh, který jsme si vytvořili, abychom zbohatli, jsme přepálili a místo toho, aby on sloužil nám, my budeme sloužit dluhu.

V kultuře západní civilizace je zakódován jakýsi strach či varování před přílišným splněním našich vlastních přání, a tedy zároveň i jakési přátelské varování před pokojem. Sigmund Freud a po něm mnozí filozofové se začali věnovat konceptu Id-stroje, tedy něčeho, co umí splnit naše přání a učinit nás naplněnými a spokojenými. Nebo přesněji, jde o varování před něčím, co jsme si sami stvořili, aby nám sloužilo.

Kdo je vlastně hráčem?

Filozoficky bychom tento koncept mohli nazvat zvrácení vztahu objekt-subjekt. V podstatě jde o vztah něčeho, co bylo původně určeno ke službě nám, ve výsledku se to nicméně obrátilo proti nám a zotročilo nás to. Ono cosi, které původně mělo zvětšovat svobodu, nám ji nakonec bere. Jde o něco, co mělo být vyvrcholením našeho štěstí a naplnění; a nakonec stojí v cestě k dosažení onoho pomyslného vrcholu. Tuto myšlenku můžeme najít v příbězích a mýtech, literatuře, v science-fiction, teologii a má aplikace i do ekonomie.

Začněme teologií: pokud bychom měli shrnout příběh křesťanství do třiceti vteřin, pak Bůh stvořil člověka jakožto korunu stvoření. Pak se něco stalo špatně, člověk se vzbouřil a Bůh se nakonec dostal do pozice, kdy jediným řešením bylo zabít sám sebe, aby situaci vyřešil.

Jinými slovy buď by musel obětovat svůj vztah s člověkem, nebo sebe samého. Zvolil to druhé, jak známo, a stal se bezbranným služebníkem něčemu, co sám stvořil. Ježíš, jak rovněž známo, nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil. A to tak, že absolutně, tedy i svým životem. Bůh nás, říká křesťanství, tak miloval, že nemohl jinak.

Dalším příkladem budiž Kunderova literatura. Není přece hlavním leitmotivem mnoha jeho příběhů následující scénář: člověk rozehraje hru, protože si myslí, že ji zvládne? A že to bude on, kdo hraje onu hru. Ale pak se něco stane, hra začne žít svým vlastním životem. Již nelze vystoupit, dojde k zvrácení vztahu objekt-subjekt a hra začne hrát jeho. Jinými slovy z loutkaře se stane loutka. Z hráče, který celou hru rozehrál, protože si od ní sliboval více svobody a užitku, se stává loutka bez svobody, bez možnosti ovlivňovat to, co původně rozehrál, v čem byl původně on sám hybatelem.
Jinými slovy, pokud je hra příliš silná a svůdná, nelze ji přestat hrát. Pak se z hráče může stát figurka, kterou posouvá samotná hra. Hra, která má svou vlastní logiku, a jakoby svůj vlastní nezávislý život.

Oběť ve jménu dluhu

Hezky je to vidět třeba u Aladinovy lampy. Gin, který měl sloužit, se stává nekontrolovatelným pánem. To samé Golem nebo Čapkův robot R.U.R. To samé je vidět v Matrixu (my jsme stvořili umělou inteligenci, aby nám otročila, nakonec se něco stane a my otročíme jí) nebo v Já, robot; a tak dále. V momentě, kdy stroje získají svůj vlastní život, nebo své vlastní emoce (což je případ 2001: Vesmírná odysea nebo Koule s Dustinem Hoffmanem), útočí na nás.

Strach, který platí v technologii, platí i v ekonomii: dluh, který jsme si vytvořili, abychom zbohatli, jsme přepálili a místo toho, aby on sloužil nám, my budeme sloužit dluhu.

U dluhu máme vždy na začátku pocit, že jej budeme mít pod kontrolou, ale pak se něco stane, a dluh má pod kontrolou nás. Z pánů dluhu se stávají služebníci dluhu. Pokud budeme bohatství a růst tak milovat, že mu budeme obětovat vše včetně dluhu budoucnosti, pak se může stát podobná věc jako v křesťanství. Tedy že pro svoji lásku budeme muset nakonec obětovat sami sebe.

Psáno pro HN