Klidné Vánoce mohou mít jen civilizace, zvyklé na klid. Pouze simulovat narychlo klid pro pár večerů v roce je náročné.

Když měli Foglarovi kluci, co si říkali Rychlé šípy, špatnou náladu, říkali, že mají vánoční náladu. Nikdy jsem to moc nechápal, Vánoce přece pro kluky znamenají dárky, Vánoce jsou svátky klidu, bývá volno..., tak proč označení vánoční nálada pro trudomyslnost?

Nadávání na vánoční shon je klišé, které sice chápu, ale neztotožnil jsem se s ním. Ten spěch a shon není sám pro sebe, ten spěch je za cílem ke klidu. Jsme "chodci, kteří spěchají, aby už nebyli těmi chodci," - z vězení kdysi krásně napsal ve své básni Jan Zahradníček. "We are running to stand still", jak napsali ve své písni U2, tedy utíkáme, abychom spočinuli. Občas si říkám, že i cílem ekonomického snažení je právě cosi neekonomického, cosi za ekonomií. Dokonce i většina klasiků ekonomického myšlení brala růst a ekonomický shon jako cestu k cíli - a tento cíl nebyl nikdy ekonomický.

Každopádně i ona komercionalizace je v posledku za účelem daru. Ač jsou "pakty o neútočení" jakkoli pevně domluvené, přesto to nakonec dopadne tak, že si dary, aspoň malé, pokaždé dáme.

Reverzní zloděj

Koneckonců ona západní legenda o trpaslících a sv. Mikuláši na saních, který s létajícími jeleny rozváží dárky po celém světě, je vlastně tak trošku ekonomická - jedná se o pravý opak zloděje. Nenápadně se v noci vkrade do vašeho soukromí, k rodinnému krbu, nesmí být nikým viděn. Do příbytku se většinou vloupává komínem, ale na rozdíl od zloděje vám věci nebere, nýbrž věnuje. Krásný příklad čistého altruismu - rádi o něm sníme a povídáme dětem.

A vlastně i u Vánoc samotných zde dochází ke klasickému "prokletí z ideálu" - ten shon nám vadí především proto, že by Vánoce měly(!) být svátky klidu a míru. Největší zklamání je tedy ze střetu ideálů, chtěli bychom - máme. Nikdo nikoho nenutí ke shonu. Nikdo nikoho nenutí ke komercionalizaci. Takže když nadáváme, nadáváme sami na sebe, na naši neschopnost dostát vlastním ideálům, vlastním (klidným) plánům, vlastním představám. Kdybychom toho od sebe tolik neočekávali, nebyli bychom tak nervózní. Příliš tak podléháme současnému životnímu stylu. Klidné Vánoce mohou mít jen civilizace zvyklé na klid. Pouze simulovat narychlo klid pro pár večerů v roce je náročné.

Havel a (věčný) klid

Loňské Vánoce poznamenal odchod Václava Havla, člověka, který svůj život věnoval velkým ideálům, jimiž, více než kterýkoli Čech za poslední generace, dokázal oslovit celý svět. Nebyla to přitom naivita, že věci dobře dopadnou, ale právě víra, že doufat a pracovat směrem k tomu, aby se věci měnily k lepšímu, je nezbytné. Havel tedy byl přesný opak profesionálního cynika, což je tady u nás celkem oblíbená hospodská strategie, která se bohužel neomezuje jen na hospody, ale dosahuje i do vysokých pater politiky. A politika bez ideálů je jen arénou pro korupci, aroganci a přehlížení.

Profesionální cynici by nejraději Vánoce zrušili. A možná rovnou vše, co se odvolává k vyšším ideálům jako třeba pravda a láska.

Psáno pro HN