Saturnálie a (ne)konec světa
Současnou společnost lze popsat jako trpící neurózou: víme toho mnoho, ale cítíme málo. Dobro a zlo je v dnešní specializované společnosti dávno neseno institucemi, člověk je již nenese sám v sobě, a krásné etické výčitky směřujeme vůči institucím, systému, tedy politice.
Nejvýznamnější událostí minulého týdne bylo, že se nic nestalo. Měl totiž zas být konec světa a místo něčeho zajímavého jsme se zas o den posunuli ve výběru DPH, vše při starém, problémy s veverkami a úřadováním dobra. Takový normální den.
V konec světa dnes nikdo, kromě pár lunatiků, nevěří (kdy má být další?). Nicméně přesto tak trochu ano: co člověka přece jen muselo trochu zarazit, byl způsob vítaní konce světa: celoplanetárně vysílané obří party. Party, věc, která dnešního člověka napadne celkem intuitivně při každé příležitosti. Koneckonců co jiného s koncem světa než party? Oslavit je potřeba všechno. A konec světa zní jako dobrá party. Občas mám pocit, že už ani nic moc jiného neumíme.
Jen tak by bylo zajímavé si na chvíli představit, že by svět měl skutečně skončit. S touto představou koneckonců žila většina generací před námi: že totiž žijeme na konci věků. Co bychom dělali, kdyby byla byť desetiprocentní šance, že bude opravdu konec světa? Loučili bychom se preventivně (jako se člověk loučí před spaním a zdraví po ránu pokaždé, když otevře překvapené oči)? Volali bychom si vzkazy lásky, anebo žádosti o případné odpuštění? Snažili bychom se nějak preventivně srovnat sami se sebou, s našimi blízkými? A byl by ne-konec světa úlevou, nebo bychom i my, byť jen zčásti, cítili zvláštní zklamání těch lunatiků, kteří se na konec světa těšili, že se zase nic ontologicky významného nestalo a že zítra bude zas další daňový den.
Citliví ve své necitelnosti?
Současnou společnost lze též popsat jako trpící neurózou: víme toho mnoho, ale cítíme málo. Dobro a zlo je v dnešní specializované společnosti dávno neseno institucemi, člověk je již nenese sám v sobě, a krásné etické výčitky směřujeme vůči institucím, systému, tedy politice. Koneckonců i systému se vyčítá, že je málo citlivý, že politici neslyší, necítí, že systém je chladný, neosobní, bez lidské tváře... K cítění se musíme (a chceme) vybízet uměním. Uměním, které je součástí a zároveň jakousi nadějí v korektivu, kultivaci jak nás samých, tak politiky, vědy, racionálního módu bytí, tedy "bytí v přemýšlení". To, že systém nemá cit, je koneckonců hlavní výčitka, zdá se, hnutí Occupy.
Na druhou stranu nelze nevidět, že systém je mnohem citlivější, než byl kdy předtím. Nikdy v dějinách nás tolik jako dnes nemrzelo lidské utrpení zcela neznámých a "cizích" lidí. Nikdy v dějinách kapitalismu se systém tolik nestaral o nemocné, slabé, znevýhodněné - a nikdy předtím nás tolik nebolely ztráty na životech nepřátelské strany.
Co s tím paradoxem? Jedno vysvětlení může být, že tím, jak se zvyšuje naše citlivost, zvyšují se i naše požadavky na ni a jsme čím dál citlivější a zároveň citlivěji vnímáme naši necitelnost. Druhým vysvětlením může být, že jsou v nás části, které nechtějí být citlivé, lidské, empatické, kreativní. A pak je zde naše další část, která se chce rodit znova každý den, každý den začínat a končit, jít proti všem zaběhlostem, proti systému, protože cítíme (!), že věci by mohly a měly být jinak.
Rozeklané dvojsvátčí
Koneckonců kombinace tohoto "dvojsvátčí" Vánoc a Nového roku v sobě nese téměř dokonalé ztělesnění výše zmíněného. O Vánocích by se měl člověk tak nějak zklidnit a obdarovávat a usmířit se s blízkými. Silvestr je naopak svátek divoký, rozpustilý a řádu se protivící. Při římských saturnáliích se dokonce měnil řád systému. Páni obsluhovali své podřízené a podřízení jedli u panského stolu. Vše bylo naopak, jako by byl konec světa.
A pak se další den probudíme, zjistíme, že konec nenastal, a jdeme si obnovovat (na chvíli) ztracený řád předsevzetími a "jak na Nový rok, tak po celý rok".
Psáno pro HN
Nejvýznamnější událostí minulého týdne bylo, že se nic nestalo. Měl totiž zas být konec světa a místo něčeho zajímavého jsme se zas o den posunuli ve výběru DPH, vše při starém, problémy s veverkami a úřadováním dobra. Takový normální den.
V konec světa dnes nikdo, kromě pár lunatiků, nevěří (kdy má být další?). Nicméně přesto tak trochu ano: co člověka přece jen muselo trochu zarazit, byl způsob vítaní konce světa: celoplanetárně vysílané obří party. Party, věc, která dnešního člověka napadne celkem intuitivně při každé příležitosti. Koneckonců co jiného s koncem světa než party? Oslavit je potřeba všechno. A konec světa zní jako dobrá party. Občas mám pocit, že už ani nic moc jiného neumíme.
Jen tak by bylo zajímavé si na chvíli představit, že by svět měl skutečně skončit. S touto představou koneckonců žila většina generací před námi: že totiž žijeme na konci věků. Co bychom dělali, kdyby byla byť desetiprocentní šance, že bude opravdu konec světa? Loučili bychom se preventivně (jako se člověk loučí před spaním a zdraví po ránu pokaždé, když otevře překvapené oči)? Volali bychom si vzkazy lásky, anebo žádosti o případné odpuštění? Snažili bychom se nějak preventivně srovnat sami se sebou, s našimi blízkými? A byl by ne-konec světa úlevou, nebo bychom i my, byť jen zčásti, cítili zvláštní zklamání těch lunatiků, kteří se na konec světa těšili, že se zase nic ontologicky významného nestalo a že zítra bude zas další daňový den.
Citliví ve své necitelnosti?
Současnou společnost lze též popsat jako trpící neurózou: víme toho mnoho, ale cítíme málo. Dobro a zlo je v dnešní specializované společnosti dávno neseno institucemi, člověk je již nenese sám v sobě, a krásné etické výčitky směřujeme vůči institucím, systému, tedy politice. Koneckonců i systému se vyčítá, že je málo citlivý, že politici neslyší, necítí, že systém je chladný, neosobní, bez lidské tváře... K cítění se musíme (a chceme) vybízet uměním. Uměním, které je součástí a zároveň jakousi nadějí v korektivu, kultivaci jak nás samých, tak politiky, vědy, racionálního módu bytí, tedy "bytí v přemýšlení". To, že systém nemá cit, je koneckonců hlavní výčitka, zdá se, hnutí Occupy.
Na druhou stranu nelze nevidět, že systém je mnohem citlivější, než byl kdy předtím. Nikdy v dějinách nás tolik jako dnes nemrzelo lidské utrpení zcela neznámých a "cizích" lidí. Nikdy v dějinách kapitalismu se systém tolik nestaral o nemocné, slabé, znevýhodněné - a nikdy předtím nás tolik nebolely ztráty na životech nepřátelské strany.
Co s tím paradoxem? Jedno vysvětlení může být, že tím, jak se zvyšuje naše citlivost, zvyšují se i naše požadavky na ni a jsme čím dál citlivější a zároveň citlivěji vnímáme naši necitelnost. Druhým vysvětlením může být, že jsou v nás části, které nechtějí být citlivé, lidské, empatické, kreativní. A pak je zde naše další část, která se chce rodit znova každý den, každý den začínat a končit, jít proti všem zaběhlostem, proti systému, protože cítíme (!), že věci by mohly a měly být jinak.
Rozeklané dvojsvátčí
Koneckonců kombinace tohoto "dvojsvátčí" Vánoc a Nového roku v sobě nese téměř dokonalé ztělesnění výše zmíněného. O Vánocích by se měl člověk tak nějak zklidnit a obdarovávat a usmířit se s blízkými. Silvestr je naopak svátek divoký, rozpustilý a řádu se protivící. Při římských saturnáliích se dokonce měnil řád systému. Páni obsluhovali své podřízené a podřízení jedli u panského stolu. Vše bylo naopak, jako by byl konec světa.
A pak se další den probudíme, zjistíme, že konec nenastal, a jdeme si obnovovat (na chvíli) ztracený řád předsevzetími a "jak na Nový rok, tak po celý rok".
Psáno pro HN