Dnes se státy nedostávají na kolena cizím přičiněním či válkami – ale přičiněním vlastním, totiž dluhem. Nebankrotují státy či firmy, které nerostou, ale které jsou předlužené. Pokud máte firmu, která deset let neroste, ale řekněme drží se na stejném objemu výroby, k bankrotu není z tohoto titulu žádný důvod. Pokud by ovšem dotyčná firma byla hluboce zadlužená, podobný výpadek nepřežije. Podobně je to se státem. Bankrot znamená nebýt schopen splatit dluhy.

Tak proč se tedy státy zadlužují? Protože je to příliš veliké pokušení, než aby mu bylo možno, jen tak z dobré vůle či přesvědčení, odolat. Pokušení v čem? V tom ulehčit si nepopulární práci politika a získat „peníze zadarmo“. Naše západní civilizace žije již delší dobu v jakési fiskální schizofrenii: věříme v malý stát, co se týče daní (všichni chtějí nízké daně), ale zároveň věříme ve veliký stát, co se týče výdajů (všichni chtějí peníze na vzdělání, silnice, důchody, kulturu). Jediné řešení, pokud se politikovi nechce do nepopulárních věcí, je někde příjmy jakousi šalbou „vyrobit“. „Peníze zadarmo“ bylo kdysi pro stát možno získat dvěma způsoby: tiskem peněz (monetární politika) nebo tiskem dluhu (fiskální politika). Proto jsme se jako civilizace, rozhodli, že se tisk peněz politikům zabaví a tuto silnou (a nebezpečnou) pravomoc se předá nezávislé instituci (centrálním bankám). Nicméně právo tisknout dluh politikům zůstalo. Proto nyní Západ netrpí hyperinflacemi, ale hyperzadlužením. Tak vysokým, že nám to láme vaz.

Proto mezi prvními doporučeními NERVu v lednu 2009, tedy přesně před čtyřmi roky, bylo toto pokušení dluhu omezit takzvanou dluhovou brzdou, která by byla ukotvena v jakési Finanční ústavě. Já osobně jsem se snažil více zaměřit na pravidla deficitní, tedy na tempo zadlužování, ale shoda byla pouze na dluhové brzdě a osobními sankcemi pro politiky, kteří chtějí být politiky, byť neumí hospodařit se svěřenými penězi. I tak je to veliký pokrok, většina zemí něco podobného již má a ty, co to neměly, se k tomu de facto zavázaly přijetím six-packu a fiskálního kompaktu. To byla příležitost, kterou jsme my nevyužili (pakt jsme odmítli, což považuji za chybu) a právě proto jsme si museli postavit „něco vlastního“, což nemusí fungovat tak dobře, protože riziko je, že si z vlastních zákonů budou dělat trhací kalendář, což se bohužel se zákonem o státním rozpočtu děje až příliš často. Že s tímto zápasí i konzervativnější demokracie s delší tradicí je pěkně vidět i na USA a jejím „řešení“ fiskálního útesu, které se „vyřešilo“ tím, že se … zvedl dluh.

Základní myšlenka fiskální ústavy je prostá: politici si při nízkých úrovních dluhu mohou dělat, co chtějí, ale pokud se dluh vyšplhá nad 40% toho, co se v ČR za rok vyrobí, zatáhne se brzda. Výdaje se omezí a jejich schvalování bude složitější. Pokud i přesto stát bude pokračovat v zadlužování, dojde při 45% k snížení mezd představitelům státu o dvacet procent a zmrazení platů ve veřejném sektoru. Pokud bude dluh šplhat dál a dostane se pod 50%, vznikne povinnost navrhnout vyrovnaný nebo přebytkový vyrovnaný nebo přebytkový návrh rozpočtu, fondů a zdravotních pojišťoven, stejně tak pro kraje a obce, zároveň vznikne zákaz přijímání nových závazků. Nad 50% musí vláda sama požádat o vyslovení důvěry a nad 60% nelze v zadlužení vůbec jít.

Je to určitě krok dobrým směrem. Nicméně lze předpokládat, že vlády se budou snažit mířit těšně pod 40% (proč by spláceli a snižovali dluh za druhé, když nemusí?) a kladná role fiskální politiky (schopnost pomoci v krizi) bude paralyzována. Od toho by zde měla být Rozpočtová rada, která se též nově zřizuje, která by měla dohlížet na to, aby se dodržovalo „Josefovo pravidlo“ tedy aby se stát zadlužoval jen a pouze v letech zlých a naopak v letech dobrých, aby vytvářel, světe div se, přebytky veřejných financí, kterými by se minulé deficity splácely a dělaly rezervy do budoucna.

Čert, který spočívá v detailu, se v tomto případě skrývá právě zde, tedy v tom jak vážně bude tato odborná rada politiky brána, a jaké pravomoci bude mít. Vzhledem k tomu, že už letos mají naše (ne)veřejné finance sekeru 48% HDP (tedy dojde automaticky k zatažení za brzdu dnem jedna platnosti) bude sranda.

Psáno pro HN