Vztyčený prostředníček Davida Černého se nakonec nestal jen prudkým symbolem, se kterým se mnozí možná tiše ztotožnili, ale proroctvím, jak se u uměleckých děl občas stává. Navíc se mu podařilo lépe než průzkumům vystihnout náladu českého národa. Jestli někdo tyto volby prohrál - a dostal od národa symbolickou facku, či ještě lépe vztyčený prostředníček - tak je to právě Hrad. A to nejen politika hradní současná, ale i ta minulá.

Strany obou těchto prezidentů volby nejen prohrály, ony je projely - a to tak, že úplně. Trapnější to už asi být nemohlo, nejenže prezidenti propůjčili stranám své obličeje a velectěné myšlenky - a jeden z nich i své jméno - výsledky byly jednoznačně trapně katastrofální. To byla hradní prohra první.

Ta druhá prohra je ještě nedůstojnější. Snaha hradního křídla o mocenský puč ve vítězné straně skončila drtivým a hlasitým přikloněním se snad všech(!) ostatních na stranu předsedy legitimního vítěze voleb. A to včetně politických konkurentů, kteří by také mohli z nepořádku ve vítězné straně těžit. Hrad se z bohorovných výšek a manického pocitu všemocnosti ocitl ostrakizován a bojkotován nejen politiky, akademickou obcí, ale i umělci, kteří odmítají převzít jinak prestižní vyznamenání. Bojkot bojkotu demokracie, o kterém jsem psal před měsíci, nabírá reálnou a účinnou podobu.

Spojením svého jména a tváře s politickou stranou současný prezident smazal jakýkoli nárok na jakousi vyšší legitimitu, která mu vzešla z přímé volby. Prezidentem orchestrovaný samopřechod k prezidentskému systému a posílení moci komunistů byl zastaven. Dobrá zpráva číslo jedna - pro národ i pro jeho ekonomiku.

Největšímu strachu se snad podařilo zabránit: návratu komunistů, se kterými opět nikdo nepočítá. Zůstaly sice neznámé v podobě nových veličin (nezkušených a nevypočitatelných stran), ale aspoň jsme se zbavili příliš velikých známých veličin. Zůstává tedy naděje, že se budou snažit poctivě plnit svůj program; u komunistů a xenofobů by byla jen naděje, že se jim jejich program splnit nepodaří.

Země visegrádské čtyřky si zažily zajímavý proces. Na počátku 90. let jsme byli ekonomickými hrdiny převratu my. Poté byla ekonomickým hrdinou maďarská politická ekonomie - neb jí jako první došlo, že bez zahraničního kapitálu a kapitalistů se žádný zázrak konat nebude. I tato sláva byla patnáctiminutová a žezlo ekonomicky zajímavé a odvážné země převzalo Slovensko se svým zápalem pro rovnou daň, euro, protikorupci a progresivní reformy vůbec.

V současnosti drží štafetu Polsko jako jediná země, která prolétla krizí bez propadu HDP. Poučení číslo jedna: sláva je vrtkavá a nic jako dlouhodobě (ne)mocný národ neexistuje. Veselé poučení číslo dvě: podle tohoto modelu je nyní opět řada na nás.

Poučení číslo tři: něco podobného se dělo (v negativním smyslu) i s politikou. Všechny tyto země měly nacionálně-politické excesy, na které se svět i domácí scéna dívaly s obavami; černého Petra po bývalém slotovsko-mečiarovském Slovensku a bývalém nacionalisticko-konzervativním Polsku nyní drží orbánovské Maďarsko.

Před volbami jsem si myslel, že je bohužel řada na nás a že bude lépe, když to budeme mít rychle za sebou. Ale nyní to vypadá, že to tak být nemusí. Ve vládě budeme mít v nejhorším případě latentní populisty, ale ne nacionalisty, xenofoby či komunisty. A že by snad volby mohly dost dobře znamenat zbrždění i excesů hradních, kde poslední dva prezidenti manicky budují neslavnou kontinuitu trapných excesů, za které se pak musíme stydět jako celý národ. V tomto smyslu (alespoň v tomto!) mohou volby být dobrou nadějí.

Takže moje proroctví: vztyčený prostředníček se jistě bude hodit i v jiných zemích a stane se dokonce putovním.

Psáno pro HN