Problém není zdaleka v tom, že člověk nerozumí Bohu, světu či lidem kolem sebe, problém je v tom, že nerozumí sám sobě. Nikoli tedy, že ty šílené, propastné vzdálenosti jsou pouze mimo mě a člověk se ocitá před novou a novou závratí s každým vědeckým zjištěním o hloubkách a výškách. Ony jsou v nás.

Nejpozoruhodnější věcí současného filmového hitu Gravitace nejsou vizuální efekty, ale strašidelná blízkost vzdálenosti a samoty. V žádném jiném filmu se to nepodařilo natolik vystihnout: Závrať z toho, že nekonečně vzdálené je příliš blízko, na dosah ruky, že nekonečná vzdálenost začíná hned u mě a závrať nefunguje jen směrem dolů, ale směry všemi. Téma závratě se stalo velikou inspirací Hitchcockových filmů, ale i písní od U2 (Vertigo). Závrať z hloubky je též tématem staršího filmu Abbys (Propast, 1989), a to z hloubky podmořské.

Gravitace je zejména o smrti, o touze po lidské blízkosti, o smyslu života, který mimo Zemi najednou nabírá úplně jiných rozměrů. Je též o zcela zbytečné touze po návratu hlavní hrdinky na Zem, přestože ji na Zemi vůbec nic a nikdo nečeká. Klíčová otázka: Jaký je v těsné blízkosti hvězdného nekonečna smysl lidského života, lidského příběhu?

Podobné téma nalezneme i ve filmu Abbys. Byť je příběh zasazen do hlubin oceánu, tedy opět místa lidem vzdáleného, jde v podstatě o blízkost lidí. Na palubě se souhrou okolností nachází rozvádějící se pár. Byť se jeden i druhý snaží o komunikaci, nejde to. Až teprve když je hlavní hrdina nekonečně hluboko, v hloubkách, ve kterých žádný člověk před ním nebyl, umírající a již nekomunikující, teprve v tomto momentě jsou si nekonečně oddělení schopni být blízko. Není nutno připomínat, že i Hitchcockovy filmy se se závratí potýkají zejména na pozadí radikality mezilidského vztahu. Čímž se nabízí téma blízké vzdálenosti (technicky) a vzdálené blízkosti (mezilidsky). Zajímavé je, že oboje vyvolává závrať. Trpíme nekonečnou touhou po blízkosti, která je ovšem z nějakého důvodu nemožná. Koneckonců už od zahrady Eden je s námi příběh o tom, jak člověk, Bohem čerstvě stvořený a ke vztahu stvořený, se cítí, byť v Boží blízkosti, sám. Tento pocit samoty nastává ještě před prvotním hříchem, před pádem, a není jej tedy možné považovat za lidskou chybu.

Kdysi jsme si jako lidstvo mysleli, že nebe je blízko, ale hlubiny jsou hluboko. Proto strach - Leviathanové a záplavy - vyvěral z temnot mořských. Nyní nás straší jiné vzdálenosti, kosmické. A odtud pocházejí též vetřelci, mimozemšťané, kteří nás chtějí ovládat nebo do nás vniknout. Koneckonců v jedné interpretaci jsme těmi vetřelci my: duše, inteligence, jazyk, který přišel z nebes a posedl tělo zvířete a začal ho ovládat (k této interpretaci se, zdá se, kloní autor Hvězdné odysey Stanley Kubrick). Koneckonců v ekologické ideologii to občas vypadá tak, že vetřelci na této, jinak harmonické, planetě jsme my.

A konečně poslední interpretace závratě, ke které se kloní U2 ve své písni Vertigo: "Je tma / tou džunglí je tvá hlava / nedokáže ovládat tvé srdce." Jinými slovy, závrať pochází nikoli z vnějšku, ale z kosmických vzdáleností uvnitř nás (nepřehledné džungle), v tomto případě mezi mozkem a srdcem.

Možná i toto měl na mysli Nietzsche, když napsal své slavné "když se díváš do propasti, propast se také dívá do tebe". Zde totiž nalézáme svá zrcadla, v hloubkách nebo výškách. V neznámu, protože jsme si neznámí. Problém není zdaleka v tom, že člověk nerozumí Bohu, světu či lidem kolem sebe, problém je v tom, že nerozumí sám sobě. Nikoli tedy, že ty šílené, propastné vzdálenosti jsou pouze mimo mě a člověk se ocitá před novou a novou závratí s každým vědeckým zjištěním o hloubkách a výškách. Ony jsou v nás. Jak fyzicky, tak psychologicky. Člověk se tedy musí nutně cítit čím dál tím více vrženým do světa, Camusovým cizincem, vzdálenějším a nepatřičně vykloubenějším, kdy peklo nejsou ti druzí, ale člověk sám, když je sám.

Psáno pro HN