Světem občas vládne pocit, že otázky jsou tu od toho, aby byly zodpovězeny - že totiž rolí každého otazníku je najít si k sobě nějaký vykřičník, správnou odpověď, uzávěrku, řešení, rozuzlení tajemství, prostě definitivní řešení, se kterým ideálně souhlasí všichni. A když ne definitivní, tak aspoň prozatímní. A když ne všichni, tak aspoň většina.

U nás lidí je vůbec zajímavé, že otazníky nepovažujeme za součást poznání nebo moudrosti. Mnozí mají dokonce za to, že otazník je špatně, že je to známka naší neznalosti. Přitom je to skoro přesně naopak, právě v otaznících, ve zpochybňování toho, co si myslíme, že je (ať už se nám to jeví očividné či intuitivní), je začátek naší moudrosti. Bázeň před Veškerenstvem, respekt, tázání, pokora jsou ty elementy, které vytvářejí chvění ve všem, co je pevné.

Podávání odpovědí tedy není jediná ani nejdůležitější role otazníků. Mnoho otazníků je tu právě od toho, aby byly. Abychom nebyli (sebe)jistí nebo (modelu)jistí nebo (světo)jistí. Abychom měli někde vzadu v hlavě neustálou pochybnost, co když je vše úplně jinak (jak praví stará židovská moudrost zabalená - jak už to u dobrých mouder bývá - v anekdotě). Bojím se světa lidí, kteří jsou bez otazníků, kteří mají v hlavně jasno a kteří považují otazníky za pohrdlivé. Lidí, kteří se nezakecají, nezastaví, nerozhlédnou, neváhají. "Thanks for hesitating," děkuji za zaváhání, zpívá David Bowie v jedné písni z alba Heroes. Stroje neváhají, lidé ano.

Kdo se trošičku zabýval návykovými látkami, jistě si všiml, že jednou z nejnávykovějších substancí je kniha. První dávka, která bývá zadarmo, se tváří, jako že v ní najdete odpovědi na vaše otazníky, jenže po přečtení jich máte více (už je to skoro klišé), než s čím jste začali - a závislost je na světě. Zkrátka, dáte si jednu knihu a ihned máte neodolatelné nutkání po další dávce. A tak to jde dál a dál a exponenciálně, protože z každé knihy, která za to stojí, máte chuť tak na čtyři další.

Osobně jsem nejvíce ekonomii rozuměl po přečtení první knihy, učebnice Ekonomie od Samuelsona. Vše bylo tak jasné a spořádané, otazníků vlastně málo. Jenže přece jen - a s každou další knihou o ekonomii si uvědomuji, že jí rozumím čím dál tím méně. Že počáteční porozumění bylo porozumění dítěte a že kombinace dvou milionů zjednodušení v první knize vytvořila systém, který působil dojmem jednoduchosti. Od té doby se děsím lidí, kteří si z ekonomie přečetli jen jednu knihu (navíc pokud to byl zrovna Samuelson). Snadno totiž podléhají silnému pokušení domnívat se, že ekonomii rozumí. A to je to strašidelné: jsou bez otazníků. Bez těch otazníků, které by zcela jistě měli, kdyby se přečetli knih více.

Někdy je role otazníků vést k jiným otazníkům, které již zodpovědět lze - a v tom mohou být tyto "přechodné otazníky" užitečné. Stanou se katalyzátorem - a ač samy nebudou nikdy zodpovězeny, ukážou cestu skrze tápání někam, kde posunou hranice našeho poznání. Rozuměj, otevřou další téma plné nových, zajímavějších (a možná užitečnějších) otazníků.

Někdy je ovšem nejdůležitější role otazníků být čistě neužitečnými - podobně jako to bývá u filozofie nebo umění. Jejich "užitečnost" je právě v tom, že jdou proti užitečnosti. Tedy v žádném případě, že jsou jaksi mimo užitek, tedy že jsou zbytečné, ale právě naopak: že stojí aktivně proti užitečnosti, brání jí v cestě, brzdí ten tok vyladěné produktivity. Nutí nás zastavit se v běhu, který je sice do posledního milimetru efektivní a do posledku výkonný, jenže si úplně nejsme jisti, co je ten cíl, za kterým se ženeme. Sami uznáte, že zpomalení, či dokonce zastavení takového běhu je to nejlepší, co se mu může stát. A že takové zastavení nás může k cíli dovést mnohem rychleji než rychlý běh, obzvláště v situaci, kdy je vektor běhu špatně nastaven.

Koneckonců, dokážete si představit život bez umění a filozofie, život bez otazníků?

Psáno pro HN