Na přípravném výboru světového ekonomického fóra, který se právě koná v Abú Dhabi, se děje celkem zajímavá věc: ekonomický svět se přiklání k multidisciplinaritě. Hledají se nové modely, zpytuje se svědomí a do popředí se dostává mnohem delší horizont pohledu, než na který jsme z ekonomie zvyklí.


Všem, kdo se jen trošičku zamysleli, muselo být už dlouho jasné, že ekonomie je komplexní systém. Ale jak jsme na to ve většině reagovali? Útěkem k opačnému extrému: redukcionismu. Tedy snaze vysvětlit co možná nejvíce věcí pomocí co možná nejméně principů. Navíc se tento redukcionismus stal matematickým, takže nebyl schopen pořádně vnímat nic, co nebylo vyjádřitelné čísly.

Nové víno do nových měchů

Jenže nyní stará vysvětlení selhávají. Tomu, že se trhy dokážou dokonale seberegulovat, dnes věří jen ti nejortodoxnější. Mnoho ekonomů o božských kvalitách trhů (technická vševědoucnost, praktická všemocnost, nemanifestovaná všudypřítomnost, ryzí dobrota atd.) spíše pochybuje a hledá uvěřitelnější pohledy. Už nejsou ochotni tržní evangelium jen hlásat do světa a připravovat cestu trhu, tak aby se cítil co nejlépe, co nejsvobodněji.

Takže, chtělo by se říci, nalijeme nové víno do nových měchů, na chvíli se zamyslíme a nové vnímání světa bude na světě. Jenže to není tak jednoduché, víra se nedá měnit na objednávku jako ponožky. Než začneme věřit něčemu novému, musí nejprve umřít to staré. A zadruhé je třeba mít ponožky nové, tedy cosi, co starou víru nahradí.

Například problém farizejů nebyl v tom, že by věřili příliš málo: oni naopak věřili příliš mnoho - ale tomu starému. V tomto světle je pak Ježíšův výrok o víře veliké jako hořčičné semínko nutno chápat jinak, než je zvykem. Nikoli v tradičním smyslu, že víra jeho následovníků má být aspoň tak veliká jako hořčičné semínko, ale naopak, že tato víra má být právě tak malá - aby z ní něco velikého a nového mohlo vyrůst.

Podobně naším problémem bylo, že jsme našim ekonomickým modelům, které "vysvětlovaly svět", věřili příliš mnoho. Naše víra nás oslepila a začali jsme si ji plést s fakty. Zapomněli jsme, že model je jedno (a nikoli pravda) a že předpoklad je jenom předpoklad (nikoli popis světa). A právě proto, že jsme našim modelům příliš věřili a nekladli si otázky, mohla krize dojít tak daleko. Kdybychom byli opatrnější, nevěřili svým omezeným ekonomickým vysvětlením a konstruktům tolik, nikdy bychom na Západě tak manicky neinvestovali a nepůjčovali.

Opilí racionalitou

Problémem nebyla malá víra v trhy, problémem byla příliš velká víra v trhy. Právě proto se i bankéři (jinak opatrní a konzervativní) začali chovali jako opilí. Ekonomický svět byl tak indoktrinovaný vlastními teoriemi, kterým skálopevně věřil, že se začal chovat iracionálně. Opili jsme se racionalitou.

To, že se dodnes nikomu nedaří - ani na tak věhlasných plénech, jako je WEF - uspokojivě přijít s nějakou nápravou, může svědčit o několika věcech: jsme tak indoktrinováni, že nejsme schopni uvažovat jinak. Koneckonců schopnost přijít s novými myšlenkami a rámcem je úměrná schopnosti ty staré opustit. A vypadá to, že to druhé je složitější. Další možností je, že náš systém není systémem, ale gulášem, který se jeví jako systematický, pokud zaujmete jistý úhel pohledu a neopustíte jej. Ve správně nastaveném redukcionistickém operačním rámci nakonec i guláš může dávat smysl. Pochopitelně jen do té doby, než smysl dávat přestane.

Psáno pro HN