U trhů nikdo neví, kam a jak se budou pohybovat. To je asi normální - stejně jako to nevíme u sportovních utkání, sázek a dostihů nebo u počasí či své zítřejší nálady, natož u nálady svého partnera. Co není normální, že právě na tomto virtuálním finančním trhu záleží běh světa, veliký počet jeho hodnot (skoro všechny ceny), jeho tep, zdraví a lapsy, pýcha a kolapsy.

Pořádně nejde spočíst ani budoucí cena ropy - a to jde zdánlivě o jednoduchý výpočet: zjistit, kolik ropy se vytěží a kolik jí bude potřeba, tedy poptávka a nabídka, zdá se býti snadná úvaha. Ale, jak vidět, není. A věřte, že do výzkumu na zodpovězení této "banální" otázky byly investovány miliony dolarů. Stejně tak jako je vlastně celkem paradoxní, že existují tak ničivé vlny, bubliny, tsunami právě na trzích s nemovitostmi. Přitom jde opět o odvětví, které by člověk intuitivně považoval za nekomplikované a stabilní: demografie je známá dopředu, stejně jako víme, kolik bytů je třeba obnovit, neb se rozpadají. Nicméně jak známo, "bubliny" v tomto segmentu jsou přímo příznačné.

Každý asi chce vědět, který kůň vyhraje a které číslo bude vylosováno v loterii. Kdybychom ovšem cosi takového znali, asi by nemělo cenu sázet se a možná ani pořádat dostihy. Překvapivé spíše je, že nás nepředvídatelnost trhů pokaždé tak překvapí. Mělo by nás spíše překvapit, pokud se žádné překvapení nestane.

Co je však ještě překvapivější, je to, jak velikou roli takové nevypočitatelné trhy hrají. Jejich vliv je nedozírný, ovlivňují skoro vše, co vidíte kolem sebe, a pokud jste městské dítě, pak drtivou většinu všeho, co jste kdy za život viděli a čeho jste se za život dotkli - kolébkou počínaje, rakví konče. Ano, máme loterii, máme sázky a dostihy, ale pokud ty zkolabují a přestanou existovat, tak to sice pro některé lidi bude veliká škoda, ale vlastně se nic moc důležitého nestane. Je to postranní záležitost, která na pár věcí vliv sice má, několik lidí učiní šťastnými, mnoho jich o peníze připraví, ale nic společensky nebo globálně zásadního. Kdo chce, ať si se svými penězi dělá, co chce. Jenže u finančních trhů je to skoro přesně naopak.

Zde platí ještě jeden paradox, na který upozornil před nějakou dobou český myslitel Marek Orko Vácha. Na jedné straně věříme ve svobodnou vůli a racionalitu jednotlivce, na druhou stranu tuto víru dnes a denně popíráme. Tak třeba věříme, že dospělí a svéprávní jedinci si mohou utratit celou svou výplatu ve výherních automatech, za alkohol či jiné drogy... ale ne zas tak úplně. Mnoho zemí reguluje, kde a kdy mohou být herní automaty, komu a jak se smí prodat alkohol, a většina jiných drog je zakázána úplně. Chráníme se takto před sebou samými? A jak se naučíme chránit před svými vlastními finančními trhy, které ovlivňují životy zemí a kontinentů? Nedáváme jim příliš velikou roli? Nejsme na jejich nevypočitatelných náladách závislí příliš?

Na těchto trzích samo o sobě nic špatného není, nebezpečnými se stávají až v momentě, kdy je na ně naložena příliš veliká váha a kdy se na nich staneme závislými. Tím, že neznáme budoucí vývoj, nám finanční trhy poskytují úrodné semeniště pro různé bujaré mýty. Co na tom, že moderní mýty v sobě zahrnují čísla, vzorečky a že se snaží být empirické? A když už jsme u těch mýtů, jsme také u víry. V knize Američtí bohové Neil Gaiman popisuje situaci prastarých božstev a s nimi spojených mýtů, ve které už ale skoro nikdo nevěří, nikdo jim neobětuje, a tudíž ztratili veškerou svou moc. V krásném filmu Nekonečný příběh se objevuje podobná myšlenka: říše fantazie skomírá, protože děti ztrácejí víru v pohádky a jejich kouzelnou mytologii. Jinými slovy tyto věci fungují a mají (nad námi) moc, jen když v ně mnoho lidí věří. A my, mám pocit, v důležitost ekonomie a zvyšování blahobytu věříme příliš.

Psáno pro HN