Neviditelná ruka trhu neexistuje, tvrdí jeden z hlavních představitelů společnosti Danone Emmanuel Faber. Do této úvahy se pustil, když viděl, jaký dopad mělo podnikání jeho společnosti v jedné indické vesnici. Pokud jeho podnik, jakkoli se může zdát bohulibý (ale vždy zejména ziskulibý), zpřetrhá místní jemné předivo (ne)ekonomických vztahů mezi rodinami, kdo za to může? Co když prodej jeho hyperefektivně vyrobeného jogurtu podpořený mediální kampaní vymyšlenou psychology s doktoráty z těch nejdražších univerzit zničí místní neefektivní a nekonkurenční rodinnou farmářskou výrobu a uvede tak třetí stranu do bídy? "Jak se mám vypořádat s tím, jaké dopady má moje každodenní činnost na jiné, na společnost a na mé obchodní konkurenty?" ptá se a zároveň přiznává, že v této indické vesnici narazil na jednu z nejtěžších profesionálních otázek, která mu kdy byla položena.



Když se řekne nezamýšlené důsledky našich bohulibých činů, člověku cvičenému v humanitních a společenských vědách se ihned vybaví teze o neviditelné ruce trhu. Tato mytická teorie (nebo ji máme považovat za "wishful thinking", tedy jakousi víru či modlitbu, kde přání je otcem myšlenky?) nás učí nebo ukolébává, že s dopady našich činů si starost dělat nemusíme, protože se o ně postará ona neviditelná ruka trhu, která vše vyladí k blažené spokojenosti všech.

Dobře, co když ale zjistíte, že úžasné prodeje vašeho jogurtu zničily tucet rodin, od kterých si nyní lidé nekupují dost mléka na to, aby je to uživilo? I když to původně vypadalo, že vám zisk padá do klína, teprve teď je vidět, odkud se tento zdánlivý "oběd zadarmo" zaplatil - z příjmu místních farmářů, který jste vy, díky svému výrobku a marketingu, "překlonil" k sobě.

Situace by pochopitelně vypadala jinak, kdyby tato třetí strana mohla sedět u vyjednávacího stolu. Principem veškeré směny a všech dohod je dobrovolný souhlas obou stran. Co ale se stranami, které ke stolu nezasednou?

V původní řečtině slovo ekonomie vychází ze slov oikos a nomia, tedy péče a společný příbytek nebo též, jak toto spojení překládá Faber, "umění žít dohromady". Jak se z této disciplíny "úsporné péče" stala de facto morální škola (tvářící se jako společenská věda), která učí, že jedinou starostí podniku je zisk (the business of business is business, citát přičítaný Miltonovi Friedmanovi) a že o nic jiného není radno se starat a že vše zlé nakonec neviditelná ruka v dobro obrátí?

Má se ale skutečně konkurence starat o své konkurenty? A jak krutí můžeme (musíme?) být? Něco jiného je zápas rovného s rovným, ale Danone proti místním farmářům? Lpí na mých rukou krev konkurenta, kterého jsem existenčně zruinoval na druhé straně světa, byť bojoval poctivě a invazivním útočníkem jsem byl já? Nejsme spíše společností bezvědomí? Společností, ve které levá ruka neví, co dělá pravá? Máme právo se nestarat o dopady svého činění? Nebo tuto starost necháme na státu, aby uklidil odpadky? Nebo na charitě? V ekonomii se sice hovoří o kreativní destrukci, ale to není omluva pro destrukci skutečnou.

Tato Faberova úvaha je pozoruhodná už kvůli tomu, že ji napsal vysoce postavený manažer veliké globální firmy, a nikoli teoretik. Pozoruhodné je i to, s jakým akademickým a filozofickým náhledem a hloubkou se dívá na každodenní podnikání. Zdá se, že když takto člověk jednou prozře, již nelze být lhostejný k jeho dopadům.

Pokud jen tak necháme věci svépádu, nesmíme se divit, že svépádem skončí. A poslední citát od generálního ředitele operativy Danone Fabera: "Neexistuje žádná neviditelná ruka trhu. Jediné ruce, které existují a vytvářejí svět kolem nás, které dávají či berou, které zraňují nebo léčí, jsou moje ruce a ruce mého bližního."

Psáno pro HN