Evropy se zvnějšku nikdo moc nebojí, nikdo ji zvnějšku moc nekritizuje, jen my Evropané se bojíme sami sebe, sami o sebe, a jsme naším vlastním největším kritikem. To samo o sobě není tak špatná zpráva.

Na evropské integraci je pozoruhodné to, že nejvíce jejích kritiků žije uvnitř. Mimo Evropu je antievropanismus téměř neexistující – což, ve srovnání s jinými (vel)mocemi, je relativně vzácná situace. Většina impérií má totiž své nepřátele klasicky venku. A uvnitř často trpí zvýšeným sebevědomím doprovázeným nízkou úrovní kritické reflexe.

Jenže u Evropy je tomu naopak, zvnějšku Evropy nás svět vidí mnohem pozitivněji, než vnímáme my sami sebe. Tak třeba antiamerikanismus je disciplína pěstovaná všude možně, jen ne moc v USA. A i když i zde se pár jedinců najde, je to většinou kritika jednotlivých politik(ů), nikoli Ameriky jako takové. Zajímavé zamyšlení vyvolá také úvaha nad Čínou nebo Ruskem, kde jsou kritické hlasy slabé, a pokud existují, jsou uvnitř daných (vel)mocí potlačovány. Jinými slovy, antievropanismus má v Evropě svůj politický proud, kdežto antiamerikanismus ho v USA nemá. V Rusku ani Číně nemá svůj politický proud skoro ani opozice.

Takže v takovém mezi(velko)mocenském srovnání je situace taková, že většina velmocí se uvnitř sama sebe miluje a je obávána těmi, kteří jsou vně. Jen u nás je to naopak. Evropy se zvnějšku nikdo moc nebojí, nikdo ji zvnějšku moc nekritizuje, jen my Evropané se bojíme sami sebe, sami o sebe, a jsme naším vlastním největším kritikem. To samo o sobě není tak špatná zpráva. Vnější zrcadlo nám dává lichotivější obrázek než naše vlastní představy. Opačná situace je jistě horší: tedy stav, kdy je (vel)moc (nebo osoba) spokojena sama se sebou, ale všichni kolem z ní mají strach a obavy. Taková země a její okolí je v mnohem větším nebezpečí, protože pokud ona sama o své cestě vůbec nepochybuje (ale přitom vyvolává strach okolí), své cesty změní pouze kvůli vnějšímu nátlaku. A nezmění sebe samotnou, protože to sama tak cítí, ale protože jí musí oči otevřít někdo jiný nebo něco jiného. V lepším případě prozření, v horším třeba krize, kolaps, násilí...

Nematerializujeme tím perverzním způsobem opak Ježíšova varování farizejům? Že totiž vidíme jen tu svoji třísku ve vlastním oku, a trámy v očích jiných nevnímáme? Tedy že malé materiální a demokratické nedostatky cedíme a přetřásáme jako komára, ale to, že zbytek světa se topí v problémech sloních rozměrů, nevnímáme. Na slony se koneckonců nadává blbě, a je jim to navíc jedno, a tak si nadáváme na komáry.

Captain America vs. Kafka

Ale zpět k naší hlavní otázce: Co vadí Evropě na Evropě? Je Evropa hezká jen zvnějšku, nebo mají ostatní pravdu a my trpíme roztroušenou formou hédonistické adaptace, kdy si na nárůst luxusu rychle zvykáme a nic nám není dobré? Vadí nám, že jsme příliš nemocní na velmocenství a příliš mocní na to, být jen normální mocí? Zkuste se zeptat Captaina Ameriky (fiktivní americký superman – tedy Übermensch, druhé pokračování běží v kinech), co si myslí o Americe, a vysekne vám dechberoucí vlastenecký pokřik nebo dojemnou motivační řeč a jako důkaz zaútočí na nějakého nepřítele.

Zkuste se zeptat Franze Kafky, co si myslí o Evropě, a zaměří se na byrokracii, kterou popíše takovým způsobem, že budete mít pocit, že na světě neexistuje nic horšího než formulář. Což je také zajímavé: drtivé většině Evropanů vadí přebujelá evropská byrokracie, ale když se někoho z nich zeptáte, kdy se on jakožto jedinec s nějakým osobním zdržením z titulu evropské byrokracie setkal, většina lidí si nic nevybaví. Jsme Evropou spíše kritických Kafků než nadšených Captainů Amerik. Takže evropské nadšení amerického formátu nemohou politologové ani sociologové očekávat, byť by nám tu bylo sebelíp. Ale právě proto bychom si – aspoň občas – měli vytáhnout hlavu z peřiny a při nadávání, že nás pod devátou matrací tlačí hrášek, si aspoň na chvíli uvědomit, že máme těch matrací devět.

A to bude den, kdy Evropa dohoní Evropu.

Psáno pro HN