Věk dítěte, prázdné dny a legie otroků
Dítě je svobodný motýl a dospělý je jakýsi odpadek z dítěte, přerostlé dítě, které má za úkol jen pečovat o bezstarostný život dětí. Dítě nám neporoučí, my si kvůli dítěti poroučíme sami. Idea dítěte je cosi, co žene naši společnost kupředu, aniž by to byly technicky děti, které to dělají.
Letní prázdniny jsou dobou dětí. Nejen děti se dostanou nejblíže ke svému ráji na světě, ale i dospělí se stávají dětmi. Hrajeme si, povolujeme si dobrodružství, celá společnost zjemní, sleví ze svého tempa, nejsme tak důležití a na politické scéně nastává okurková sezona. Kromě toho, že dovolené dospělých se podobají dovoleným dětí, se naše společnost stává dětskou ještě v jednom smyslu.
Friedrich Nietzsche popsal stohy papíru popisem toho, že nás jednoho dne čeká nástup nadčlověka, odtud známe jeho Übermensch. Tento tvor se vyvine z nás lidí, bude hravý, bude mimo dobro a zlo, nebude posedlý racionalitou, nebude posedlý sexem, bude kreativní, bude vládnout lidem a bude mít legii sluhů, kteří se postarají o jeho bezstarostný život, budou mu sloužit od rána do večera, a když bude potřeba, položí za něj život.
Myslím, že v tomto se Nietzsche trefil, byť své proroctví mohl dovést do konce i v době, ve které žil. Tento nadčlověk je totiž již mezi námi a jmenuje se dítě. Tou legií otroků, kteří mu zajišťují život v bezstarostné vatě, jsme my dospělí, ochotní za ně v krajním případě i položit život.
Ve jménu dítěte
Dítě je svobodný motýl a dospělý je jakýsi odpadek z dítěte, přerostlé dítě, které má za úkol jen pečovat o bezstarostný život dětí. Vezměme to s plnou silou: co nás jako dospělé formuje, je dětství. Formuje nás dítě. Když dovedete politickou nebo ekonomickou argumentaci do úplného konce, zjistíte, že vše, oč se snažíme, je v posledku připravit lepší místo pro naše děti, než jsme měli my.
Dítě nám neporoučí, my si kvůli dítěti poroučíme sami. Idea dítěte je cosi, co žene naši společnost kupředu, aniž by to byly technicky děti, které to dělají. Koneckonců prohřešek proti dítěti je to největší zlo, kterého se dospělý člověk může dopustit. Dítě je považováno za nevinné a nedotknutelné, protože je slabé - a přesně v tomto je jejich (zasloužená) síla.
Navíc pro děti stavíme jiný svět ještě v jiném slova smyslu: je totiž mnoho věcí, které dítě nesmí vidět nebo vědět. Dítě nemá nic vědět o násilí, nesmíme mu ho ukazovat, nesmí se na něj dívat. Dítě také nesmí používat stejný slovník jako dospělý, sprostá slova jsou mu zapovězena. A do třetice to platí o sexu. Dítě je chráněno před "tajemstvím" lidského rozmnožování - pokud vůbec se o těchto věcech, které my dospělí děláme v intimitě našeho lože, má dozvědět, tak skrze alegorické pohádky, které hovoří o rozmnožování, ale bez sexu.
Násilí, sprostá mluva a sex jsou věci, o kterých dítě nemá vědět. Má jich být (těchto tabu naší doby) ušetřeno. Počátek života a konec života, sex a smrt, je dítěti zahalen v mlze, protože jejich tajemství pořádně nechápeme ani my dospělí. Naše averze k sexu nepochází z nějaké pofidérní submentální vzpomínky na dobu před staletími. Jednodušším vysvětlením se mi zdá, že naše tabuizace sexu pochází z našeho dětství. Jen si to vezměte: to, co děláme v intimitě sexuálního styku, musí být pro dítě, které ještě sexuální chtíč nezná, celkem odporné. A nemám na mysli jen líbání se, ale veškeré hrátky, které samotný sexuální akt provázejí. Člověk v dospívání přece sám sebe musí překvapovat, jak (šíleně) se mu líbí věci, které jsou z pohledu dítěte vlastně celkem nechutné.
Smysl života
A ještě jedna poznámka: současný britský filozof John Gray napsal, že člověk je jediná bytost, která hledá smysl života. To ovšem není zcela přesné. Takové dítě totiž smysl života nehledá. Hledání smyslu života je disciplína dospělých. Dítě je tak nějak bezprostředně schopno žít svůj život v přítomnosti, kdežto jeden ze způsobů, jak se dospělý naplňuje, tedy nalézá svůj smysl, je opět v dítěti. Buď ve (fiktivním) návratu k vlastnímu dětství (mnohé sny dospělých jsou realizace dětských snů), nebo najde smysl života v dětech, svých potomcích.
Koneckonců smysl života hledá jen ten, kdo jej ztratil. Veselé prázdniny, kdy opět můžeme, máme volno, máme dovoleno (máme dovolenou!) stát se dětmi.
Psáno pro HN
Letní prázdniny jsou dobou dětí. Nejen děti se dostanou nejblíže ke svému ráji na světě, ale i dospělí se stávají dětmi. Hrajeme si, povolujeme si dobrodružství, celá společnost zjemní, sleví ze svého tempa, nejsme tak důležití a na politické scéně nastává okurková sezona. Kromě toho, že dovolené dospělých se podobají dovoleným dětí, se naše společnost stává dětskou ještě v jednom smyslu.
Friedrich Nietzsche popsal stohy papíru popisem toho, že nás jednoho dne čeká nástup nadčlověka, odtud známe jeho Übermensch. Tento tvor se vyvine z nás lidí, bude hravý, bude mimo dobro a zlo, nebude posedlý racionalitou, nebude posedlý sexem, bude kreativní, bude vládnout lidem a bude mít legii sluhů, kteří se postarají o jeho bezstarostný život, budou mu sloužit od rána do večera, a když bude potřeba, položí za něj život.
Myslím, že v tomto se Nietzsche trefil, byť své proroctví mohl dovést do konce i v době, ve které žil. Tento nadčlověk je totiž již mezi námi a jmenuje se dítě. Tou legií otroků, kteří mu zajišťují život v bezstarostné vatě, jsme my dospělí, ochotní za ně v krajním případě i položit život.
Ve jménu dítěte
Dítě je svobodný motýl a dospělý je jakýsi odpadek z dítěte, přerostlé dítě, které má za úkol jen pečovat o bezstarostný život dětí. Vezměme to s plnou silou: co nás jako dospělé formuje, je dětství. Formuje nás dítě. Když dovedete politickou nebo ekonomickou argumentaci do úplného konce, zjistíte, že vše, oč se snažíme, je v posledku připravit lepší místo pro naše děti, než jsme měli my.
Dítě nám neporoučí, my si kvůli dítěti poroučíme sami. Idea dítěte je cosi, co žene naši společnost kupředu, aniž by to byly technicky děti, které to dělají. Koneckonců prohřešek proti dítěti je to největší zlo, kterého se dospělý člověk může dopustit. Dítě je považováno za nevinné a nedotknutelné, protože je slabé - a přesně v tomto je jejich (zasloužená) síla.
Navíc pro děti stavíme jiný svět ještě v jiném slova smyslu: je totiž mnoho věcí, které dítě nesmí vidět nebo vědět. Dítě nemá nic vědět o násilí, nesmíme mu ho ukazovat, nesmí se na něj dívat. Dítě také nesmí používat stejný slovník jako dospělý, sprostá slova jsou mu zapovězena. A do třetice to platí o sexu. Dítě je chráněno před "tajemstvím" lidského rozmnožování - pokud vůbec se o těchto věcech, které my dospělí děláme v intimitě našeho lože, má dozvědět, tak skrze alegorické pohádky, které hovoří o rozmnožování, ale bez sexu.
Násilí, sprostá mluva a sex jsou věci, o kterých dítě nemá vědět. Má jich být (těchto tabu naší doby) ušetřeno. Počátek života a konec života, sex a smrt, je dítěti zahalen v mlze, protože jejich tajemství pořádně nechápeme ani my dospělí. Naše averze k sexu nepochází z nějaké pofidérní submentální vzpomínky na dobu před staletími. Jednodušším vysvětlením se mi zdá, že naše tabuizace sexu pochází z našeho dětství. Jen si to vezměte: to, co děláme v intimitě sexuálního styku, musí být pro dítě, které ještě sexuální chtíč nezná, celkem odporné. A nemám na mysli jen líbání se, ale veškeré hrátky, které samotný sexuální akt provázejí. Člověk v dospívání přece sám sebe musí překvapovat, jak (šíleně) se mu líbí věci, které jsou z pohledu dítěte vlastně celkem nechutné.
Smysl života
A ještě jedna poznámka: současný britský filozof John Gray napsal, že člověk je jediná bytost, která hledá smysl života. To ovšem není zcela přesné. Takové dítě totiž smysl života nehledá. Hledání smyslu života je disciplína dospělých. Dítě je tak nějak bezprostředně schopno žít svůj život v přítomnosti, kdežto jeden ze způsobů, jak se dospělý naplňuje, tedy nalézá svůj smysl, je opět v dítěti. Buď ve (fiktivním) návratu k vlastnímu dětství (mnohé sny dospělých jsou realizace dětských snů), nebo najde smysl života v dětech, svých potomcích.
Koneckonců smysl života hledá jen ten, kdo jej ztratil. Veselé prázdniny, kdy opět můžeme, máme volno, máme dovoleno (máme dovolenou!) stát se dětmi.
Psáno pro HN