Když jste ve stavu krize hodnot − ať už jako jedinec, společnost či civilizace −, jakékoliv akce a rozhodování trvají mnohem déle, bývají nekonzistentní a nezřídka se točí v kruhu. Celkem logicky tyto "neefektivity" plynou z toho, že směr cesty není daný. Na (duchovní) krizi hodnot tedy lze pohlížet i z psychologicko-ekonomického pohledu: nejsou-li hodnoty pevné, dochází k zbytečným výdajům energie a takový hodnotový zmatek má své nedozírné ekonomické náklady.


Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno − i sebe," zpívá Richard Müller v refrénu jedné písně, která před několika léty hrála v rádiu skoro pořád. Platí to i pro jednotlivce? Určuje identitu jedince, stejně jako země či firmy, jeho "nebe"? Pokud člověk, firma, společnost, civilizace nemá svůj cíl, své hodnoty, své vysněné idealistické nebe − ztrácí tím sama sebe?

Na důležitost hodnot lze bezděky poukázat i tím, že nejvýše placenými lidmi jsou ve firmě ti, kteří jsou na jejím vrcholu a svým rozhodováním určují směr, kterým se společnost ubírá. Do vínku jejich odpovědnosti bezpochyby patří tvoření vize, příběhu, tváře a vlastně údržba "duše" dané společnosti.

Jak nákladná a vyčerpávající je krize hodnot, lze dobře vidět, když je nahoře tupec (natož zloděj či člověk bez odbornosti, zkušeností, vzdělání a citu) a zbytek společenství vydává šílenou energii na to, aby místo vedení nějak firmu řídilo "ze zadní sedačky". Nebo kolik energie berou různé šarvátky a bojůvky nikoli od konkurence, ale uvnitř firmy? A to se většinou jedná o boje vizí − přinejmenším je to tak prezentované. Pokud vedení firmy ponižuje, uráží, nebere v potaz část svých kolegů nebo je proti sobě rozeštvává, kolik (čistě ekonomické) energie jde vniveč? A co teprve na úrovni státu, kde ti, kdo mají nabízet příběh a vizi a energii, mnohdy činí pravý opak?

A není to zvláštní, aby ekonomové mluvili o duši či duchu? Co má ekonomie (která je pod neustálým pokušením stát se jen hokynářstvím) společného s duchem, duší, hodnotami a takovými těmi věcmi, které člověk slyší tak v kostele nebo básních − nebo od duchařů? Právě že hodně.

John Keynes, podle mnohých nejvýznamnější ekonom minulého století, kdysi napsal pár odstavců o klíčové roli čehosi v člověku, co pojmenoval "animal spirits". A od té doby se dodnes na toto téma vedou vášnivé spory a sbírka knih, které o tomto pojednávají, by vydala na malou knihovnu. Animal je od slova pohyb, animace. Spirit je duch. Do češtiny se to obecně těžko překládá, a tak se vžil anglicismus.

Nicméně jedná se o jakýsi životní elán (tedy právě to, co chybí lidem v depresi), pnutí, nutkání k akci spíše než nečinnosti. Touha vyjít na jižní pól motivovaná jakousi touhou cosi (v sobě?) překonat − kdy jakákoli matematická kalkulace výhod a nákladů jde stranou − je právě příklad animal spirits. Tato vlastnost nás ovšem provází téměř neustále i při mnohem běžnější denní aktivitě. Ale na tom teď nesejde.

Tyto debaty se soustředily na slovo animal a pozornosti uniklo slovo spirits, byť je v sousloví předmětem určujícím. Keynes a následné tři generace ekonomů tedy mluvili o duchu. Byť jsme se u toho tvářili šíleně technicky.

Když jste ve stavu krize hodnot, těžko se určuje, co má v životě cenu. Vede to také ke krizi identity. Což je věc, kterou člověk často slýchá, a něco na tom bude, že Česká republika i Evropa trpí krizí hodnot a identity (i zde jsou tyto dvě věci propojeny). Má však pocit, že my naši identitu jaksi vnímáme, tušíme, ale neumíme ji pojmenovat. Asi jako s atomem. Vím, že když se dívám na tužku, vidím atomy, ale ve skutečnosti je vlastně nevidím, byť se tužka z ničeho jiného než atomů neskládá. Pojmenování totiž není snadná věc − exorcisté třeba věřili, že (správné) pojmenování démona je půlka úspěchu.

Na druhou stranu se mi dere do pera touha parafrázovat švédského básníka Tromstopera: Některé věci se ovšem dají nalézt, jen když je člověk ztracen.

Z Bible zase víme, že mnohé začátky jsou tam, když je člověk v koncích.

Psáno pro HN