Bojíme se vlivu Číny, bojíme se Islámského státu, bojíme se Ruska, bojíme se nárůstu vlastního xenofobního extremismu. Tyto strachy jsou tak časté, že se hodí otázka − proč přesně a čím přesně se cítíme ohroženi? Bojíme se zjevně toho, že nás cosi cizího převálcuje, že nebudeme moci zůstat sami sebou, že nám někdo − nebo něco − vezme naše svobody.


Není to ale také zároveň proto, že se sami − jako západní civilizace − cítíme být jakýmsi způsobem velice slabí, bezbranní? Cítíme se bezbranní, protože máme málo zbraní či slabé zbraně? Potom tedy zbrojme. Ale vzhledem k tomu, že těchto hlasů je v seriózní debatě mizivě, asi zde nebude ležet jádro problému. Nebo se cítíme ohroženi vlastním nerůstem bohatství, tedy "slabostí" ekonomiky? Vždyť jsme jako Evropa − a zcela bezkonkurenčně jako celý Západ − zdaleka nejsilnější ekonomikou, jakou tato planeta zná a jakou kdy znala. Co na tom, že občas zakolísá? Kolísá přece − jak vidíme − i v Číně a Rusku. A i kdybychom jako Západ neustále rostli, Čína či Indie by časem přesto rostly rychleji a strach by zůstal.

Nebo jim nechceme dopřát ekonomický blahobyt, protože jej chceme nespravedlivě jen pro sebe podle klíče, ať chudí zůstanou chudými a my bohatší budeme ještě bohatšími? Je to do jisté míry paradoxní − máme výčitky z chudého světa a že s tím nic moc neděláme, ale v momentě, kdy se chudý svět dostává na nohy, chytneme zase strach, že nás umlátí čepicemi.

Obávám se, že jádro našeho strachu pramení z podstaty demokracie samotné, nikoliv z vojenské či ekonomické slabosti. Že se demokratický svět bojí světa nedemokratického. Nebo ještě jinak − že se nerozhodný, diskutující svět bojí světa rozhodného a nediskutujícího. Nepramení náš strach spíše z naší nejednoty, že se na důležitých věcech nedokážeme shodnout, a pokud, tak jen velice pracně a zdlouhavě? Nepramení náš strach spíše z toho, že nemáme vyšší cíle, na kterých bychom se shodli, které by usnadnily naše rozhodování a za které bychom v případě nutnosti obětovali hodnoty nižší?

Nedemokratické společnosti jsou určitě rozhodnější než společnosti, které se každé čtyři roky dotazují všech svých plnoletých obyvatel, zda nechtějí jinou vládu. V demokracii jsme cíleně vedeni ke kritickému myšlení. A kritické myšlení je zejména, inu, kritické. Na rozdíl od společností nedemokratických jsme od mladého věku vychováni téměř k instinktivní podezřívavosti vůči politikům, novinám, víře, ideologii, sobě. Ve vědě i filozofii je princip zpochybňování přímo návodem k tomu, jak objevovat nové. Toto kritické myšlení nás bohatě odměnilo a dalo nám bohatství a koneckonců osobní bezpečí, které je z historického i geografického pohledu na naši planetu zcela snové a s ničím jiným nesrovnatelné. Zároveň nás ovšem učinilo velice kritickými − zejména vůči nám samotným. Rozhádanost politiků, která mnohým tak velice vadí, je dost možná jen odrazem rozhádanosti celé společnosti. Jen v politice je tato rozhádanost lépe vidět. Pokud jako společnost pořádně nevíme, kam jít, včetně našich myšlenkových elit, nesmíme se divit, že to nebudou vědět ani politici. U nás je tato přiznaná absence vize (a proto také takové vítězství ve volbách) dobře vidět u ANO. Nicméně ani mimo naše hranice se to nehemží politiky, kteří by měli jakousi dlouhodobou strategii, vizi, filozofii nebo směr. Snad jedinou političkou, která jakousi celoevropskou vizi má, je Angela Merkelová a i ta o sobě říká, že je neidealistickou pragmatičkou. Jiní o ní říkají, že její vize končí s překonáním krize. Nikdo jiný si ale dlouhodobější úvahu za úkol nedal.

Zda tato absence vize a přešlapování na místě jsou dané tím, že jsme si drtivou většinu západních konzumních snů splnili a neumíme snít nové, nebo tím, že jsme příliš kritičtí a nejsme se schopni efektně domluvit, nechávám na posouzení čtenářově. Možná bychom občas měli být i trošku kritičtí vůči kritickému myšlení samotnému. Náš systém, přes veškeré své slabiny, je tím nejsilnějším a nejsvobodnějším, co lidstvo v dějinách vymyslelo. Měli bychom tu být na pomoc druhým, nikoliv se jich bát.

Psáno pro HN