Doba post-ekonomická aneb Umění jako další kněží
Byly doby, kdy životaběh ovládali šamani. Lidé jim věřili a zdá se, že alespoň některé jejich praktiky − byť třeba shodou okolností − fungovaly. Později dominovali vojevůdci, šlechta či silný panovník. Někdy byla doba ve vleku byrokracie, jindy teologů, občas tep dějin určovali mnohem víc než vládci například vynálezci. A někdy může atmosféru a témata celého desetiletí převálcovat třeba hudba. Kterému oboru se podaří obsadit centrální postavení, záleží na tom, v co lidé aktuálně vkládají své naděje, víru a strachy. V době literárního vzletu a v národě, který literaturou žije, se bude naslouchat spisovatelům. V době válek pak do popředí zájmu a pozornosti vystoupí generálové, kteří v časech míru mlčí. Zkrátka každá doba má svá klíčová témata, kvůli kterým jsme se v jeden moment schopni povraždit, přestože je v době jiné vůbec nechápeme. Třeba protestantské války byly vedeny nad tématy, nad kterými dnes jen kroutíme hlavou: jak je možné, že cosi takového bylo pro naše praotce tak smrtelně důležité?
Stejně tak je možné, že budoucí generace nebudou schopny pochopit, jak je možné, že jsme my, jejich otcové a matky, bez uzardění a automaticky jedli zvířata, nebo nebudou schopny chápat lehkost, s jakou jsme prováděli potraty. Zkrátka každá doba má svůj fetiš a ten zase své zástupce na zemi, kněze. V současnosti mám pocit, že jsou těmito kněžími ekonomové a ekonomický pohled na věc. Otázkou je, kdo časem nastoupí na jejich místo. Až pro nás přestane být ekonomika tak důležitá (jako tomu bylo už mnohokrát v minulosti), co bude?
Sebe nereflexe
Není to míněno nikterak zle vůči ekonomii jako oboru. Minulá generace ekonomů dala světu, co mohla, a nová se chce posunout dál a přijít s jinou, vhodnější a propojenější teorií. Vždyť kritické navázání je také navázání. A myšlení jedné generace se často posouvá kupředu právě tím, že se vymezí vůči generaci minulé. Děje se to v umění, filozofii, ale i v životních prioritách, důrazech a nových fetiších dané generace. Proč by se to nemohlo dít v ekonomii?
Je to zvláštní, byť se ekonomie považuje za progresivní obor, její učebnice se od druhé světové války z gruntu nikterak nezměnily, jejich přístup je velice podobný. Přitom svět se v mnohém změnil k nepoznání. Může za to fascinace ekonomie hlavního proudu sebou samou, nebo myšlenková setrvačnost? Na jedné straně jejím teoriím již nikdo moc nevěří, na druhou stranu je stále vyučujeme, protože nemáme nic nového k věření. V málokterém oboru se stane to, co se stalo v ekonomii: aby sami studenti požadovali po svých univerzitách − skrze stávky a petice − širší rozhled, změnu osnov a vlastně náročnější studium. Samotný ekonomický obor ovšem prokázal, že si s dnešní situací vlastně neví moc rady a že svět kolem je plný událostí, které teorie nepředvídala a které nelze dost dobře konvenčními teoriemi vysvětlit. Podivujeme se nad negativními reálnými úrokovými sazbami, nad deflací, nad tím, že banky povolily takovou předluženost jak svou, tak i státní a tak dále. Ekonomie zatím není schopna provést reflexi.
Je totiž také možné, že ekonomický pohled na svět prostě není dobrým pohledem. Třeba je jako orientační bod pro rozhodování zcela nevhodný. Je možné, že se ekonomický způsob myšlení vyčerpal nebo naplnil − a narazil na své omezení. Pokud k takovému poznání dospějeme, co bude určovat hodnoty v našich životech v postekonomické době?
Mám za to, že to budou dva obory, ze kterých se může vylíhnout budoucí kněžstvo, jež bude mít na chod dějin mnohem větší vliv než ekonomie dnes: umění a technologie. Proč by nemohl někdy v budoucnosti být prezidentem EU někdo jako Bono Vox? Proč lidem, kterým jde o skutečné hodnoty, jež umí pojmenovat a nadchnout pro ně ostatní, nedat i možnost je exekutivně provést?
Konvenční politika ani ekonomika toho poslední dobou moc nového nepředvedly. Možná i to je znamení jejich vyčerpávající se společenské role a náznak, že přichází doba pro změnu těch, kdo společenské hodnoty určují.
Psáno pro HN
Stejně tak je možné, že budoucí generace nebudou schopny pochopit, jak je možné, že jsme my, jejich otcové a matky, bez uzardění a automaticky jedli zvířata, nebo nebudou schopny chápat lehkost, s jakou jsme prováděli potraty. Zkrátka každá doba má svůj fetiš a ten zase své zástupce na zemi, kněze. V současnosti mám pocit, že jsou těmito kněžími ekonomové a ekonomický pohled na věc. Otázkou je, kdo časem nastoupí na jejich místo. Až pro nás přestane být ekonomika tak důležitá (jako tomu bylo už mnohokrát v minulosti), co bude?
Sebe nereflexe
Není to míněno nikterak zle vůči ekonomii jako oboru. Minulá generace ekonomů dala světu, co mohla, a nová se chce posunout dál a přijít s jinou, vhodnější a propojenější teorií. Vždyť kritické navázání je také navázání. A myšlení jedné generace se často posouvá kupředu právě tím, že se vymezí vůči generaci minulé. Děje se to v umění, filozofii, ale i v životních prioritách, důrazech a nových fetiších dané generace. Proč by se to nemohlo dít v ekonomii?
Je to zvláštní, byť se ekonomie považuje za progresivní obor, její učebnice se od druhé světové války z gruntu nikterak nezměnily, jejich přístup je velice podobný. Přitom svět se v mnohém změnil k nepoznání. Může za to fascinace ekonomie hlavního proudu sebou samou, nebo myšlenková setrvačnost? Na jedné straně jejím teoriím již nikdo moc nevěří, na druhou stranu je stále vyučujeme, protože nemáme nic nového k věření. V málokterém oboru se stane to, co se stalo v ekonomii: aby sami studenti požadovali po svých univerzitách − skrze stávky a petice − širší rozhled, změnu osnov a vlastně náročnější studium. Samotný ekonomický obor ovšem prokázal, že si s dnešní situací vlastně neví moc rady a že svět kolem je plný událostí, které teorie nepředvídala a které nelze dost dobře konvenčními teoriemi vysvětlit. Podivujeme se nad negativními reálnými úrokovými sazbami, nad deflací, nad tím, že banky povolily takovou předluženost jak svou, tak i státní a tak dále. Ekonomie zatím není schopna provést reflexi.
Je totiž také možné, že ekonomický pohled na svět prostě není dobrým pohledem. Třeba je jako orientační bod pro rozhodování zcela nevhodný. Je možné, že se ekonomický způsob myšlení vyčerpal nebo naplnil − a narazil na své omezení. Pokud k takovému poznání dospějeme, co bude určovat hodnoty v našich životech v postekonomické době?
Mám za to, že to budou dva obory, ze kterých se může vylíhnout budoucí kněžstvo, jež bude mít na chod dějin mnohem větší vliv než ekonomie dnes: umění a technologie. Proč by nemohl někdy v budoucnosti být prezidentem EU někdo jako Bono Vox? Proč lidem, kterým jde o skutečné hodnoty, jež umí pojmenovat a nadchnout pro ně ostatní, nedat i možnost je exekutivně provést?
Konvenční politika ani ekonomika toho poslední dobou moc nového nepředvedly. Možná i to je znamení jejich vyčerpávající se společenské role a náznak, že přichází doba pro změnu těch, kdo společenské hodnoty určují.
Psáno pro HN