Zajímavé, v národě, kde je nejfrekventovanější jméno Novák, Novotný, Nováková, Novotná (následované Svobodou, Svobodovou) se obáváme nového, protože se bojíme, že nám to ukradne svobodu.

Četnost jmen se základem nový snad značí, že zde kdysi žilo a bylo plno lidí nových, nováčků, lidí přicestovalých, a nikoliv tedy starousedlíků. Mimochodem cosi podobného třeba v USA nenaleznete, jména s kořenem New (Newman a Newton) jsou na třístém, respektive třístém šedesátém sedmém místě, co se frekvence použití týče. Z toho nelze vyvozovat žádné sáhodlouhé závěry, ale přesto je zajímavé, že zrovna v Nové zemi je Nových málo. Podobně zajímavé je, že zrovna nové země EU mají největší obavy z návalu nových migrantů.

V Evropě právě promlouvá evropské svědomí s evropskými činy − naše víra s naším strachem. A promlouvá často a skrze silné obrazy. Po finanční krizi přišla otázka, zda (a jak) máme pomáhat na Ukrajině a zda (a jak) máme pomáhat Řecku. V obojím jsme nakonec pomohli, byť je symbolické i to, že naše "pomoc" byla v obou případech ekonomická − (finanční) dotace vůči Řecku a (finanční) sankce vůči Rusku. Nyní Evropu čeká zcela jiná otázka svědomí: běženci. Ti již nežádají naši "externí" pomoc s tím, že oni bližní zůstanou vzdáleni (jako zůstala Ukrajina a Řecko), ale stěhují se k nám. Žádají nás nikoliv o peníze, ale o přijetí. Bližní je najednou příliš blízko, je v branách. A my se bojíme nájezdu barbarů a přitom se sami občas chováme jako "barbaři z lidskou tváří". Ty pohledy na nádraží a vlaky plné zbídačených lidí, kteří nás jakýmsi tichým způsobem − bez mluvčího − žádají o pomoc, nás znepokojují také, a zejména proto, že nám to obrazově připomíná holokaust, nejhorší událost evropských dějin. Židé byli také prezentováni jako jiní, jako hrozba naší kultuře a něco, co nás může nakazit, pokazit, zničit, dovést k úpadku. Přitom úpadek je čistě náš.

A zde dochází k zajímavé smyčce: co stojí proti novému? Obava, že ztratíme tradiční hodnoty. Jenže právě o tyto tradiční hodnoty se připravujeme sami, pokud se rozhodneme ostatním zabouchnout v nouzi dveře. Copak pomáhat člověku v nouzi není základní tradiční hodnota nás Evropanů a nás Čechů? A co jiného tradiční hodnota, kterou bychom měli chránit, je? Utopenci, cynismus, vlajka, korupčnost, strach z cizího, švejkování? Opravdu potřebují všechny tyto hodnoty chránit? Nebo jen některé hodnoty, třeba ty, co reprezentoval Hus, Komenský, Masaryk, Havel? Ale to už je složitější hodnotová debata, do které se politickým cynikům moc nechce.

Kvůli naší historii je Česko mononárod, máme málo menšin. Přitom zrovna ta tradiční menšina, tedy Romové, je něco, s čím se nedokážeme vypořádat a nesoudíme člověka od člověka, ale rasu či národ. Pokud chcete příklad dobře integrované zcela cizí menšiny z ještě větší dálky než Sýrie a s ještě odlišnějším náboženstvím než islám, pak si myslím, že jako příklad mohou posloužit Vietnamci. I ti mají své problémové stíny, ale to mají Češi také, že. Největší zločiny na Češích totiž za posledních několik generací napáchali Češi. Zranili jsme se sami − nikdo jiný v tom nic nehrál − vzájemným okrádáním, politickou a úřední korupcí a podnikavci, kteří ničili a tunelovali, spíše než stavěli.

Proč nepřijímají běžence arabské a muslimské země, notabene pokud strašlivou situaci uprchlíků zavinil Islámský stát? Protože jsou jiní. A proč je máme přijímat my? Protože přece nejsme jako oni. Pokud je odmítneme, staneme se jimi. Zdá se mi, že budoucí politická polarita nebude mezi pravicí a levicí a v ekonomických otázkách typu výše daní. Koneckonců levo-střed se k sobě beztak přiblížil až k nerozeznání, a to nejen v ČR. Zdá se mi, že se bude budoucí politika polarizovat kolem otázek výše zmíněných. Válečné běžence bychom měli bez uzardění přijmout − přinejmenším dočasně − a chovat se k nim podle zákona a posuzovat každého zvlášť. Ti, co sem údajně jeli s úmyslem na nás parazitovat, už tu stejně dávno jsou − ti na válku a dítě v náručí určitě nečekali. Všichni jsme běženci, hosté a příchozí − na této Zemi.

Psáno pro HN