Daně a kvazidaně - co to zkusit jednoduše?
Z Kalouskova návrhu zjednodušení daní jsem tak trochu nervózní. Nezvyklá situace: člověk je zvyklý podrobovat vládní návrhy kritice (od toho analytici jsou), ale mně se tenhle zkrátka líbí. A to z celé plejády důvodů.
Všechny daně a kvazidaně (s výjimkou zdravotního pojištění) by se sloučily do jedné. A padla by většina výjimek. Jeden úřad, jeden formulář. Zeštíhlení státu, zlevnění a zefektivnění výběru a kontroly daní... zkrátka čistota namísto dnešních bahnitých vod, v nichž se špatně vyzná i málokterý profesionální účetní.
Škrtám, škrtáš, škrtáme
Je to návrh odvážný (byli bychom první na světě), ale nikoli riskantní. Na rozdíl od bujarých a poněkud pohádkových předvolebních fantazií, jejichž životnost byla rychle ukončena prvním kontaktem s povolební realitou, je Kalouskův návrh stavěný realisticky a chytře.
Neriskuje další zadlužování země, což by měl ministr financí hlídat především. Po předvolebních pohádkách jsme však bohužel zdědili číselné fetiše a fráze, se kterými se musí vláda dnes vypořádat jako s démony své vlastní minulosti, kteří ji straší. Návrh každopádně vytváří ideální podmínky pro další diskuse o snižování daní. A dává na frak všemožným daňovým trikům, kterých političtí kouzelníci používají. Už se nebudeme muset donekonečna hádat nad tím, jak sazbu snížíme a jak základ daně zvýšíme, takže to ve výsledku dopadne stejně. Konec (po)hádek o tom, které (kvazi)daně se zvýší/sníží na úkor jiných.
V dnešním systému - aby to nebylo příliš jednoduché - se totiž platí daní hned pět (daň z příjmu fyzických osob, "pojištění" důchodové, zdravotní, na nezaměstnanost a na nemocenskou). Pět je více než jedna (či dvě), takže škrtejme. Škrtejme daně a škrtejme výjimky.
Logika a optika
Jenže 40 je více než 15 nebo 12,5. A zde je klíčová slabina ministrova návrhu: vypadá opticky zle. Ministr financí jen nazval stav skutečným jménem, což je záslužná, ale neoblíbena činnost. Není nutné podotýkat, že srovnáním 40, 50, 15 či 12,5 nesrovnáváme ani tak jablka s hruškami, ale spíše jablka s deklarací lidských práv a svobod.
Ta čísla spolu nemají vůbec nic společného (kromě procentního znaménka), přesto je veřejnost vycvičena soustředit se jen na sazbu jedné daně a politici, kterým se tento návrh nelíbí (tedy nikoli jen opozice) toho nepochybně využijí.
Hlavní vládní strana tak trochu sklízí to, co před volbami sama zasela: soustředění se pouze na (maximální snížení) sazby daně, přičemž (dost) neférově zvedla základ, ze kterého se daň počítá. Kalouskovým návrhem by se tato fata morgana triků rozplynula - a to jednou pro vždy.
Recese a degrese
Skutečnost, že by se tímto zjednodušením pro nikoho výše daně nezměnila - a že by nový systém daleko lépe (protože upřímněji) odrážel realitu - bohužel nikoho moc nezajímá. A pokud ano, pak jako "přitěžující okolnost".
Další optickou svízelí je přiznání (dnes již fungující) degresivity daně. Tu způsobují stropy na pojistné. Pokud je vláda bude chtít zachovat, bude se sazba daně po dosažení příjmu 86 000 tisíc (starého hrubého) měsíčně snižovat postupně až téměř na pouhých 15 procent pro ty nejbohatší. Chudý bude platit 40 procent, miliardář 15. Vtip je pochopitelně v tom, že to tak platí již dnes. Ale protože je současný systém (skoro by se chtělo dodat záměrně) tak složitý, málokdo si to uvědomí.
Existuje jedno řešení. Není sice tak krystalické, ale hlavní myšlenka návrhu by zůstala zachována.
O co jde konkrétně? Většina daňových poplatníků je dnes v zaměstnaneckém stavu. Sazba daně by se tedy mohla rozdělit (třeba jen v prvním kroku) mezi zaměstnance a zaměstnavatele, tak jak je to dnes. Z ekonomického hlediska je úplně jedno, kdo zúřaduje zaplacení daně, ale z optického hlediska by se to lépe prodávalo. Zaměstnanec ať zaplatí třeba patnáct procent a zaměstnavatel dvacet pět (nebo rovným dílem, ono je to ve výsledku opravdu jedno).
Daňová degrese by se potom dala opticky schovat do části, kterou odvádí zaměstnavatel. A to není žádný podvod či trik, opakuji: takto to funguje již dnes, aniž by kdo škytnul.
Možná to není tak elegantní jako původní návrh, ale rozhodně by byla škoda, kdyby Kalouskův skvělý nápad skončil jen kvůli špatnému marketingu.
Mluv s ní
To nejlepší nakonec: možná nejpozitivnější zprávou je, že ministerstvo financí svůj návrh předkládá k diskusi odborné a široké veřejnosti. Proč se pekla minulá změna daní za zavřenými dveřmi, a tak narychlo? Proč byl z bývalého návrhu na hony daleko cítit pach žhavé jehly a pachuť politické logiky, které zcela ustupovala ta ekonomická? Proč si ministr již v minulém boji nepřizval na svou stranu odbornou veřejnost, která by jej jistě podpořila proti politickým tlakům, tak jak to udělal nyní?
Jediné, co se Kalouskově návrhu na zjednodušení daní dá vytknout, je to, že s ním ministr nepřišel hned na začátku vládnutí. Dnešní diskuse o snižování daní by pak byla podstatně jednodušší.
Všechny daně a kvazidaně (s výjimkou zdravotního pojištění) by se sloučily do jedné. A padla by většina výjimek. Jeden úřad, jeden formulář. Zeštíhlení státu, zlevnění a zefektivnění výběru a kontroly daní... zkrátka čistota namísto dnešních bahnitých vod, v nichž se špatně vyzná i málokterý profesionální účetní.
Škrtám, škrtáš, škrtáme
Je to návrh odvážný (byli bychom první na světě), ale nikoli riskantní. Na rozdíl od bujarých a poněkud pohádkových předvolebních fantazií, jejichž životnost byla rychle ukončena prvním kontaktem s povolební realitou, je Kalouskův návrh stavěný realisticky a chytře.
Neriskuje další zadlužování země, což by měl ministr financí hlídat především. Po předvolebních pohádkách jsme však bohužel zdědili číselné fetiše a fráze, se kterými se musí vláda dnes vypořádat jako s démony své vlastní minulosti, kteří ji straší. Návrh každopádně vytváří ideální podmínky pro další diskuse o snižování daní. A dává na frak všemožným daňovým trikům, kterých političtí kouzelníci používají. Už se nebudeme muset donekonečna hádat nad tím, jak sazbu snížíme a jak základ daně zvýšíme, takže to ve výsledku dopadne stejně. Konec (po)hádek o tom, které (kvazi)daně se zvýší/sníží na úkor jiných.
V dnešním systému - aby to nebylo příliš jednoduché - se totiž platí daní hned pět (daň z příjmu fyzických osob, "pojištění" důchodové, zdravotní, na nezaměstnanost a na nemocenskou). Pět je více než jedna (či dvě), takže škrtejme. Škrtejme daně a škrtejme výjimky.
Logika a optika
Jenže 40 je více než 15 nebo 12,5. A zde je klíčová slabina ministrova návrhu: vypadá opticky zle. Ministr financí jen nazval stav skutečným jménem, což je záslužná, ale neoblíbena činnost. Není nutné podotýkat, že srovnáním 40, 50, 15 či 12,5 nesrovnáváme ani tak jablka s hruškami, ale spíše jablka s deklarací lidských práv a svobod.
Ta čísla spolu nemají vůbec nic společného (kromě procentního znaménka), přesto je veřejnost vycvičena soustředit se jen na sazbu jedné daně a politici, kterým se tento návrh nelíbí (tedy nikoli jen opozice) toho nepochybně využijí.
Hlavní vládní strana tak trochu sklízí to, co před volbami sama zasela: soustředění se pouze na (maximální snížení) sazby daně, přičemž (dost) neférově zvedla základ, ze kterého se daň počítá. Kalouskovým návrhem by se tato fata morgana triků rozplynula - a to jednou pro vždy.
Recese a degrese
Skutečnost, že by se tímto zjednodušením pro nikoho výše daně nezměnila - a že by nový systém daleko lépe (protože upřímněji) odrážel realitu - bohužel nikoho moc nezajímá. A pokud ano, pak jako "přitěžující okolnost".
Další optickou svízelí je přiznání (dnes již fungující) degresivity daně. Tu způsobují stropy na pojistné. Pokud je vláda bude chtít zachovat, bude se sazba daně po dosažení příjmu 86 000 tisíc (starého hrubého) měsíčně snižovat postupně až téměř na pouhých 15 procent pro ty nejbohatší. Chudý bude platit 40 procent, miliardář 15. Vtip je pochopitelně v tom, že to tak platí již dnes. Ale protože je současný systém (skoro by se chtělo dodat záměrně) tak složitý, málokdo si to uvědomí.
Existuje jedno řešení. Není sice tak krystalické, ale hlavní myšlenka návrhu by zůstala zachována.
O co jde konkrétně? Většina daňových poplatníků je dnes v zaměstnaneckém stavu. Sazba daně by se tedy mohla rozdělit (třeba jen v prvním kroku) mezi zaměstnance a zaměstnavatele, tak jak je to dnes. Z ekonomického hlediska je úplně jedno, kdo zúřaduje zaplacení daně, ale z optického hlediska by se to lépe prodávalo. Zaměstnanec ať zaplatí třeba patnáct procent a zaměstnavatel dvacet pět (nebo rovným dílem, ono je to ve výsledku opravdu jedno).
Daňová degrese by se potom dala opticky schovat do části, kterou odvádí zaměstnavatel. A to není žádný podvod či trik, opakuji: takto to funguje již dnes, aniž by kdo škytnul.
Možná to není tak elegantní jako původní návrh, ale rozhodně by byla škoda, kdyby Kalouskův skvělý nápad skončil jen kvůli špatnému marketingu.
Mluv s ní
To nejlepší nakonec: možná nejpozitivnější zprávou je, že ministerstvo financí svůj návrh předkládá k diskusi odborné a široké veřejnosti. Proč se pekla minulá změna daní za zavřenými dveřmi, a tak narychlo? Proč byl z bývalého návrhu na hony daleko cítit pach žhavé jehly a pachuť politické logiky, které zcela ustupovala ta ekonomická? Proč si ministr již v minulém boji nepřizval na svou stranu odbornou veřejnost, která by jej jistě podpořila proti politickým tlakům, tak jak to udělal nyní?
Jediné, co se Kalouskově návrhu na zjednodušení daní dá vytknout, je to, že s ním ministr nepřišel hned na začátku vládnutí. Dnešní diskuse o snižování daní by pak byla podstatně jednodušší.