Svět je soužen dvěma světovými krizemi: americkou a potravinovou. Evropa je zatím v pohodě. Je to příležitost pro Evropu se vyhoupnout (zpět) na koně?

Minulé úterý pozastavil Kazachstán, pátý největší obilný exportér světa, vývoz svého obilí. Když tento krok provedla nedávno Indonésie, světová cena obilí vzlétla o třicet procent. Tyto dvě země ovšem nejsou jediné. K těm největším zemím, kteří si svoje obilí brání před „cizinci“ patří například Čína, Vietnam, Egypt a Indie. K tomuto kroku přistoupily tyto země přesto, že by na svých potravinách nyní mohly vydělat jako nikdy ve své historii. Cena rýže od ledna stoupla o více než šedesát procent. Vietnam zažívá bezmála dvacetiprocentní inflaci. Čína téměř devítiprocentní. Máme na světě regulérní celosvětovou krizi cen potravin. Prozatím ústí v drastické omezování mezinárodního obchodu.

Dvě krize
Z druhé strany světa k tomu přičtěte finanční krizi americkou. Mezinárodní měnový fond dále zmírnil odhad amerického růstu, který se na letošek snižuje na skoupých 0,5%, snížil se i odhad globálního růstu (z téměř pěti procent na 3,7). Jediná lepší čísla z USA jsou exportu, za což může slabý dolar. Ovšem americká ekonomika vyváží jen malé procento své výroby, takže z ji vývoz z krize výrazně pomoci nemůže. Jak předvolební rétorika, tak praktické kroky (pozastavení ratifikace mezinárodních smluv s Columbií) staví Ameriku do nebezpečné pozice uzavírání se světu.

Evropa na koni
V tomto světle se nejednou začíná Evropa jevit relativně dobře – ostrůvek stability a poměrně slušného růstu. Dle odhadů Mezinárodní měnového fondu bude růst eurozóny v roce 2008 poprvé v její existenci trojnásobně vyšší než růst Americký. Ačkoli je inflace v eurozóně nyní na svém šestnáctiletém maximu, v celosvětovém srovnání se stále drží na relativně slušné úrovni a je nižší než inflace americká. Ještě v roce 2000 byla evropská nezaměstnanost zhruba na dvojnásobné úrovni než americká, dnes se čísla výrazně přiblížila. Euro se stalo celosvětově respektovanou měnou, která proti dolaru posílila od svého vzniku o 46 procent a celá čtvrtina světových rezerv centrálních bank je dnes držena v eurech.

Výměna mečů?
Může tedy Evropa, alespoň krátkodobě zastoupit roli Ameriky, jako světového ekonomického ale i poltického tahouna? Změní současná krize něco pro Evropu ve smyslu vyvážení sil v globálním měřítku?
Takováto změna rolí tu již jednou historicky byla, ovšem opačná. Před druhou světovou válkou razila Amerika politiku „splendid isolation“ a o okolní svět se moc nezajímala, na rozdíl od Evropy. To se vše změnilo útokem na Pearl Harbour a od skončení války se tyto role počaly pomalu přehazovat Jakoby po dvou ostudných světových válkách, do kterých náš kontinent zatáhl celý svět, ztratila Evropa ekonomický, politický a koneckonců i morální kredit být hlavním globálním hráčem. Evropa se poté spíše než na okolní svět soustředila sama na sebe, zejména na vnitřní trh, a výsledkem je půl století úspěšné politické a (ještě úspěšnější) integrace ekonomické.

Krizoví introverti
Amerika i Asie, jak jsou zmítané dvěma různými krizemi, mají tendenci stáhnout se do sebe a uzavírat se mezinárodnímu obchodu. Zdá se, že pomalu končí desetiletí růžově bezproblémové vlny integrační globalizace a hrozí, že se státy v krizi začnou uzavírat. Nezapomeňme však při zbrklém vylévání vaničky, že podstatná část nárůstu našeho bohatství a zázračně nízká inflace minulého desetiletí je do velké míry dítě té stejné globalizace. Jen se nám toto dítě dostalo trošku do puberty.

První test evropské soudržnosti
Současná krize je zároveň prvním skutečným testem společné evropské měny a příležitosti vybudovat silnější pozici Evropy ve světě. Tato maturita soudržnosti proběhne ve třech oblastech najednou. Zaprvé se jedná o první světovou krizi od založení společné měny. Je otázkou, zda se Unie bude umět postavit případným problémů společně, nebo zda každý stát bude hledět svého vlastního prospěchu na úkor svého okolí. Klasickým příkladem takového chování byly v minulosti devalvace národní měny. Zadruhé, euro ke svým prvním kulatým narozeninám dostalo do vínku dvojsečný dárek v podobě extrémní síly, což se nebude všem politikům líbit. No a zatřetí, právě do období, kdy se svět hledá nové kandidáty na globálního hybatele, spadá ratifikace klíčové Lisabonské smlouvy, která má právě toto Evropské unii umožnit.

O tom, že tento rok poskytuje dost příležitostí posílit roli našeho kontinentu v mezinárodním ekonomickém i politickém postavení, není pochyb. Jde o to, zda toho využijeme. Na České republice, která bude brzy předsednickou zemí, bude břímě této zodpovědnosti ležet ještě tíživěji.


vyšlo v HN