"Nepřítel si myslí, že obětujeme levé křídlo, my však nepřítele překvapíme tím, že obětujeme křídla obě." Tak zní strategický plán generála z filmu Šíleně smutná princezna. Dobře, Evropa si irským NE dala něco jako vlastní gól. Ale to, co jsme předvedli my, připomíná "obětování obou křídel".

Každý ať tancuje sám
Kabinet pracně spoluvytvoří, podpoří a podepíše strategii... ale jakmile zazní hřmot děl, začne střílet zbrkle do vzduchu. A zatímco se ostatní snaží najít konstruktivní řešení, mluvíme pro jistotu o předpreventivní kapitulaci. Vrcholem všeho je milosrdný nápad prezidenta České republiky, že napíše ústavu vlastní. Ale to je právě přesně to, o čem to není. Ono to nefunguje tak, že si každý píše vlastní ústavy. Jde o to, napsat cosi společně, proto je to tak těžké. Máme 27 zemí, násobek vrcholných představitelů z každé země, krát 3-4 koaliční vládní strany v každé zemi, krát více než desítka ministerstev každé země. Napsat vlastní ústavu, kterou překvapivě ostatní zamítnou, je snadné. A dokáže to každý. Potíž je v tom, napsat ji společně.

Let’s rock!
Lze pochopitelně tančit sám na své vlastní rytmy, lze hrát tenis sám, lze hrát bowling sám, ale většinou to nebývá taková zábava. A když spolu tančí více lidí, musí se nutně hrát jedna melodie na jeden rytmus. A že nehraje neustále moje oblíbená hudba? Nelze. Trucováním v rohu, že netančím na hudbu rocku toho roku asi náladu nezvýšíme. A moc si nezatancujeme.

Apropos, co dělali naši mocní zastupitelé minulé roky, když se skutečně psalo? Kde byly jejich brilantní myšlenky a neodolatelné nápady, které dodnes tajily? Teď je trošku pozdě spisovatelského bycha honit.


Komu vadí Lisabon?
Shodou okolností mne irské NE zastihlo na chicagské konferenci o budoucím ekonomickém uspořádání planety. Bavili jsme se o tom, proč celý svět sleduje průběh amerických primárek; zatímco o uvažovaném evropském prezidentovi pomalu neštěkne ani mediální pes.

Je ovšem pravda, že snahu vrátit Evropu do centra dění sami Evropané v referendech už třikrát zamítli. A je celkem jedno jaké důvody k tomu trojímu NE vedly. Zajímavá je jiná věc: proč se ve Francii, Nizozemsku nebo koneckonců v Čechách či jinde nekonaly velké protesty proti letošní ratifikaci Lisabonu? Proti radaru se demonstruje do úmoru, ale co je nějaký radar proti té tak strašidelné ztrátě národní suverenity?

Ustávkujem slunce, ale nic proti Lisabonu
Francouzi a Němci stávkují proti vysokým cenám pohonných hmot, nebo nízkým cenám mléka; ale je zajímavé, že žádný tamní lidový ochránce národní suverenity neuspořádá happening či průvod městem. Ve Spojených státech cena pohonných hmot vzrostla mnohem dramatičtěji a nikdo tam ani necekl. V Evropě prostě rádi protestujeme proti větru, dešti i tomu, že se Země otáčí kolem Slunce. Tak proč si aspoň jednou nezabojovat proti "bruselské byrokracii"?

Nové směřování Evropy zřejmě nikomu nevadí natolik, aby vyšel do ulic. Všimněme si, že irská Sinn Féin se sice hrdě hlásí k tomu, že ztorpédovala irské Ano. A získává díky tomu politické body. Ale strany v dalších zemích, které rozhodly, že se referendum konat nebude, o své politické body nepřicházejí. Lidem zřejmě plno věcí nevadí, pokud jim vysloveně nevnucujeme, že by jim vadit měly...

Vrtěti psem
Média jsou teď plná textů o Lisabonské smlouvě. Evropa si opět vysloužila pozornost díky tomu, že se jí něco nepovedlo. Naopak své úspěchy moc prodávat neumíme. Koneckonců i tyto vážené Hospodářské noviny prezentovaly Maďarsko, které smlouvu ratifikovalo již dávno, jako "šplhouna".

U koho by si ale Maďaři měli "šplhat"? Nebyli to snad maďarští politici, spolu s těmi českými i irskými, kdo projekt spoluvymyslel, podpořil a podepsal? Žádní bruselští spiklenečtí federalisté, ale naši volení zástupci! Abychom se tím neustále vztyčeným a osočujícím ukazováčkem brzy nepíchli do vlastního oka.

Které housle hrajeme?
Že nemá Evropa vlastní přirozenou identitu? Poznáte ji okamžitě a intenzivně, jakmile Evropu opustíte. Že je třeba se dívat na společné snahy skepticky? Zatím byla naše společná historie naopak velice úspěšná, jednotným trhem počínaje, eurem a rozšířením konče.

To naopak dějiny národních států jsou krvavé a často provázené chudobou a úpadkem. Že nám alibistická pozice v závětří USA vlastně nakonec vyhovuje (aspoň nemusíme nic řešit)? Dobrá, hrát druhé housle je fajn, ale co až budeme brzy hrát třetí a na dohled budou ty čtvrté? Nebude pozdě eurobycha honit?

Konečně na přední stránce novin
Paradoxně jen díky irskému ne získala Lisabonská smlouva publicitu, kterou si zasloužila. Také se hezky ukázalo, jak jsme opět neměli náhradní plán. Teprve teď (pozdě!) si musíme vyjasnit, co takové NE znamená.

Že se daná země nebude (protože nechce) účastnit rychlejší Evropy? Pakliže ano, je to nová informace a Irové by měli mít šanci se rozhodnout znova! Koneckonců noviny Irish Independent zahajovaly v úterý palcovým otvírákem: Už se ví, proč jsme řekli ne! Většina lidí (více než 70 %) si totiž myslela, že se bude moci hlasovat znova. A že "Brusel" možná mezitím ještě něco přihodí.

To je dost nekolegiální strategie, a pokud ji chceme hrát také, je to vození se po zádech našich sousedů. Kdyby tuto "baggar-you-neighbour" - hru na okrádání souseda - hrál každý, nikam se nikdy nepohneme. A když už k této nízké strategii přistoupíme, asi bychom ji neměli nahlas přiznávat nebo se ji dokonce chlubit a tvářit se jak jsme geniální a jak jsme nad všechny vyzráli ... jak to činí někteří naši volení zástupci.

Dead can Dance!
Irský deník si také všiml, že jediní, kdo přispěchal smlouvu prohlásil za mrtvou, byli čeští politici. Naše unijní strategie "nevíme, nezajímá, nechceme" začíná být příslovečná. Ale žádný strach, dokud se v Evropě tančí, ještě se neumřelo. Buď s námi nebo bez. Trucování v rohu je také strategie. Některé holky to imponuje. Ale, mezi námi, je to taktika trošku pubertální.


V notně kratší verzi vyšlo v HN.