Každý sedlák i sedláček ví, že se uprostřed prudkého kopce nezastavuje, natož aby se přepřahalo. Každý si asi dokáže představit, co by se asi stalo s povozem, kterému vozka v takové situaci začne stávající koně za koně jiné (byť sebelepší).

To, co se stalo u nás před dvěma týdny, zanechá stopu v naší kolektivní psychologii na desetiletí. Pachuť ze zbytečného svržení vlády budeme nosit v povědomí pěkně dlouho. Měli jsme ukázat, čeho jsme schopni - a ukázali jsme, že všeho.

A kde je náhradní kůň?

A teď mi skutečně nejde o politiku, či obhajobu odstupující vlády, vždyť se přeci ví, že jsem tuto vládu v mnohém kritizoval (např. v otázce eura a Lisabonské smlouvy). Nicméně jako hloupí sedláci jsme se zachovali bohužel zrovna ve chvíli, kdy na nás byly upřeny oči celého světa. V přímém přenosu jsme se pohádali tak, že soudní lidé si u toho museli zakrývat oči i uši.

A aby toho nebylo málo: nejenže jsme začali přepřahat uprostřed prudkého kopce, ale udělali jsme to dokonce, aniž bychom měli připravené náhradní koně. Příležitost, která nám měla dát zazářit, se proměnila v moment hanby, které se jen tak nezbavíme.

Od roku 1989 nikdy nespočívalo na Česku tolik pozorných očí - a nikdy na našich bedrech neleželo tolik očekávání jako tento půlrok. Mohli jsme to Evropě osladit, mohli jsme ukázat, že na to máme, ale osolili jsme sami sebe.

Jak (ne)pomoci dědovi

"My čekali jaro, a zatím přišel mráz." Známý text smutné české písničky sice neodpovídá teplému počasí, které venku vládne, ale zato sedí jak vyšitý na současnou politicko-ekonomickou situaci.

Naše předsednictví totiž ještě před dvěma týdny vypadalo na velmi dobrou známku. Dával bych něco mezi dvě minus až dvě plus. A to přes všechny handicapy s nimiž jsme startovali: nelibost k euru; nechuť k Lisabonské smlouvě; nadávky na Brusel; středně velká ekonomika, která trvá na své zpupné suverenitě...

Velmi dobrá známka za první poločas je teď ale irelevantní. Jediné, co si Evropa z našeho slavného předsednictví bude pamatovat, je to, že jsme propadli. Nikoli pod tíhou finanční či hospodářské krize, ale pod tíhou vlastního něčeho, co se tady raději ani nechci pokoušet pojmenovávat.

Každopádně se na mysl vtírá výjev z dobře známého Jirotkova Saturnina, kdy se všichni ochotně (musíme dědovi pomoct!) přetahují o dědu. Je skoro jedno, jestli řvete táhněte doleva a kdosi jiný táhněte doprava, děda všechny častuje památným zařváním: "Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!"

Pokud prostě vznikne lítý souboj o kormidlo v době bouře, je to zlá zpráva pro loď. Stejně tak je to zlá sudba pro národ, špatná zpráva pro ekonomiku. Obojí se totiž teď v zápalu boje o kormidlo odsouvá na vedlejší kolej.

Že přetahování nebude zrovna krátké, se přitom dalo čekat už od začátku. Vždycky to u nás tak bývalo.

Raději špatně než vůbec

Jedna z notoricky známých pouček institucionální ekonomie říká, že jsou lepší špatná pravidla než pravidla vůbec žádná. Nahlížíme-li naši současnou situaci touhle optikou, jakou asi můžeme očekávat za aktuálního bezvládí hospodářskou politiku?

Místo toho, aby se politici po dobu předsednictví semkli (teď jde o víc než o politikaření, nyní jde o historický moment pro stát); místo toho, aby se semkli po dobu krize (což dělá například Barack Obama - a pokouší se o to prostě každý moudrý politik), rozklížili jsme kulturu zdejší politické scény na ty nejmenší myslitelné střípky.

A ještě smetanu...

Dopad na hospodářskou politiku je nabíledni. Opozice vždy hraje před národem toho hodného policajta, který by rozdával a slevoval, a vláda (ať je jakákoli) musí hrát roli policajta zlého, protože prostě někdo zodpovědnost za státní peníze nést musí.

Jak ale asi dopadne fiskální balík, pokud budou všichni v předvolební opozici? Jako ten dort od kočičky a pejska, kam si každý nastrkal, co právě uznal za vhodné...

Jestliže jedna strana chce stimulovat poptávku a druhá nabídku, tak dost dobře nejde dělat najednou obojí protože to pak bude šíleně drahé.
Leda že se předsednictví ujme pověstná teta Kateřina, kterou sice nikdo nemá rád, ale zato má na vše hotový poučující názor a je nepřehlédnutelná.

Vyšlo v HN