Amerika se nyní nalézá ve svém 33. hospodářském cyklu od roku 1854, kdy je začala evidovat. Hospodářské cykly, proč se jim nedokážeme vyhnout a kdy přesně přijdou a odejdou, je stále velkou záhadou ekonomie. Může si za cykly trh sám, nebo za ně může cosi jiného? Pojďme odhlédnout od současné krize a pro občerstvenou si pro změnu udělat exkurz do kolébky naší civilizace.

Jistý proud starozákonních textů si hospodářský či politický propad vysvětluje morálním úpadkem. Hospodářský a politický úspěch země byl závislý na trestu či požehnání za dodržování práva a spravedlnosti. "Za to, že tato práva budete poslouchat a bedlivě je dodržovat, bude ti Hospodin ... žehnat a rozmnoží tě. Požehná plodu tvého života i plodu tvé role, tvému obilí, tvému moštu, tvému oleji, vrhu tvého skotu a přírůstku tvého i tvého bravu." Za hospodářský cyklus zde tedy může naše chování, pokud by se národ choval slušně, nemuselo by k němu docházet.

Ještě starší uvažování, zachované v Eposu o Gilgamešovi vidí věci jinak. Dobro a zlo nemělo etický podtext. Dobro a zlo se prostě dělo a nemělo to nic moc co do činění s osobní nebo národní moralitou. Hezky se to ukazuje na příběhu o potopě (také můžeme zahrnout do kategorie krize!), která je zaznamenána v obou příbězích. V bibli je potopa trestem za "I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli zlý." Oproti tomu v Eposu došlo k potopě proto, že se lidé chovali hlučně a rušili tím bohy. Epos tedy potopě nedává žádný morální rozměr, jedná se o marnivost a svévoli bohů, Genesis amoralitou naopak potopu vysvětluje. Do jisté míry se dá říct, že celé dějiny židovského národa jsou interpretovány jako důsledek morality. A ačkoli se naše dnešní křesťanská civilizace od tohoto pojetí oddálila, přesto existuje mnoho studií, které souvislost naznačují (například míra korupce koreluje s chudobou národů).

Vypadá to, že z výše uvedeného může plynout, že se dobré jednání ekonomicky vyplácí. Pokud by tomu tak bylo, pak by morálka znamenala nejlepší investici, kterou mohli provést. Nic by ekonomice nepomohlo tak, jako dbaní na spravedlnost a nejlepší protikrizový balíček byl pro Hebrejce pokání. V tomto smyslu by se tedy dobro vyplácelo, a zlo by naopak byla nejhorší investice na světě.

Existovaly sice proudy starozákonního myšlení, které však souvislost etiky a (ekonomické) odměny popíraly, podobně jako to činili atičtí stoikové. Člověk má hrát svou životní hru poctivě a na odměnu nedbat, tedy konat dobro, ať se to vyplatí, či nikoli.

Immanuel Kant byl ještě přísnější, a pokud byl dobrý skutek odměněn, přestával pro Kanta být dobrým skutkem, a stává se pouhým (ekonomickým) kalkulem. Hédonisté, tedy opoziční škola vůči stoikům, zas tvrdili pravý opak, každý čin musíme kalkulovat předtím, než jej učiníme a poměřovat, kolik užitku z něj komu plyne. Žádná apriori daná pravidla pro hédonisty neexistují, ty si vytváří až člověk právě podle toho, zda čin přináší či umenšuje užitek. Ale pozor, nezavrhujme hédonisty příliš brzy! Z kalkulování dobra a zla se později stane základ ekonomie současnosti.

John Stuart Mill a Jeremy Bentham začali užitek systematicky počítat na jisté jednotky. Pokoušeli se tak vytvořit vzoreček pro ustanovování společenských pravidel. Pokud daná hospodářská politika přinesla více lidem užitek, než kolika jej vzala, měla by se realizovat. Na rozdíl od učení hédonistů, kteří maximalizovali svůj vlastní užitek, aplikoval Mill maximalizaci na celospolečenské dobro. Že se Millovi nalézt obecné pravidlo, dle kterého se chovat, nepodařilo, je dnes zřejmé.

Uděláme-li další skok ve vývoji ekonomického myšlení, nastupuje Bernard Mandeville. Ten sepsal strhující a vysoce kontroverzní Bajku o včelkách aneb Jak soukromé neřesti působí obecné blaho, kde vlastně onen pradávný hebrejský princip staví na hlavu. Naopak, čím je úl poctivější, tím hůře se jim ekonomicky vede až nakonec nastane zkáza.

Je tedy současná krize trestem, odměnou, náhodou, skvrnou na slunci, či chybou v systému?

Psáno pro HN