Před dvěma týdny se tu rozhořela zajímavá debata o textu, ve kterém jsem rozebíral svržení Topolánkova kabinetu (Táhněte do kopce aneb O přepřahání v prudkém stoupání). Rád bych k tomu ještě něco podotknul.



Láska kvete za každého času. Ovšem za krize je jí potřeba více než v dobách dobrých. A je také důkladněji zkoušena.

Když se s přáteli ocitnete uprostřed horské kalamity, máte dvě možnosti. Buď se rozhádáte, nebo semknete. Jídla je málo, výčitek mnoho, nervozita stoupá. Vzájemná láska buď hrdinsky zvítězí, nebo podlehne brutálnímu tlaku. Na který z těchto dvou scénářů dojde v případě současné krize?

Tak pravil Jung

Krize odkrývá, co za normálních časů bývá zakryto. Dokáže vynést na světlo buď to nejhorší, nebo to nejlepší z nás. Krom toho má také moc proměňovat. Nikoli nadarmo napsal kdysi Carl Gustav Jung: "Bez útrap se nezmění nic, tím méně pak lidská přirozenost." Vyplaví z nás krize to dobré, nebo to zlé?

Velká hospodářská krize pomohla vzestupu nacismu v Evropě, nenávist dostala hlavní slovo, lidé vzali do rukou kameny. Co vezmou do ruky nyní?

Zatím máme buď štěstí, nebo jsme poučenější a moudřejší. Každopádně se zdá, že podobné nebezpečí dosud není na obzoru. Na politické scéně se nikdo podobně štvavý nezjevil. Zatím. A kromě pár zbrklých prohlášení do vzduchu se Evropa ve skutečnosti spíše semkla a státy si pomáhají. Přitom třecích ploch je dost.

Kdo má pomoci "matce", která sice sídlí v jednom státě, ale v jiných má nemálo svých "dcer", které zaměstnávají desítky tisíc místních lidí? A kdo má pomáhat třeba automobilkám? Jejich zahraniční vlastníci, nebo stát, ve kterém drží míru nezaměstnanosti při zemi? Který stát má přispět a kolik?

Hle, nejasnost, a tedy prostor pro hádku: všude je teď peněz pomálu, každý potřebuje hotovost, tak proč půjčovat sousedům? A přece zatím nic takového na evropské scéně nepozorujeme. Naopak sousedé si zatím půjčují a drží při sobě.

Kotníček

Diskuse k danému článku byla dlouhá a prudká - děkuji za ní. Ale nikdo z debatérů překvapivě nepřišel s jednoduchým apelem: spojme síly a pomožme společně tlačit káru do kopce vozu. Politika, nepolitika; opozice, koalice, rozpory, nerozpory, dejme to všechno stranou. Je průšvih, tak pojďme prosím všichni zatlačit a pomoci "kobyle".

Jakoby dávka empatie a soudnosti, která zatím v Evropě dominuje, k nám nějak ne a ne doputovat. Krizovou situaci jsme neřešili spoluprací, ale okopáváním (neduživého) kotníku.

Ale jak to bude v Evropě dál? Prohloubí krize integraci, nebo ji ohrozí? Mimochodem fakt, že má většina unijních zemí zavedené euro je nejsilnější pojistkou proti protekcionismu. Nejsnadnějším, fiskálně nejlevnějším a nejrychlejším protekcionistickým krokem totiž vždy bylo znehodnocení měny vůči měnám obchodních partnerů. Tato devalvační spirála díky euru už naštěstí není možná.

Něco obdobného platí i pro unii jako celek. Kde nejsou hranice, není je možné obchodně chránit. Ano, protekcionismus může mutovat do nových podob, ale jejich arzenál je už podstatně menší. Právě integraci vděčíme za to, že vlna protekcionismu je teď slaboučká.

A tohle ještě snesete?

V amerických bankách brzy doběhnou testy, které mají prověřit, nakolik se budou schopny vyrovnat s krizovými scénáři. Proč takový test neudělat i na státní a politické úrovni? Třeba ve stylu: jak velké zatížení ještě snese spontánní solidarita států? A možných otázek je víc: Jak hluboký je finanční trh, kolik států může ještě zachránit? Bude to stačit? Bude třeba směrem k nám rozhodit ochrannou síť eura ve stylu big bang? A bude toto stačit? Co dál?

Tři roky po bankovní krizi v minulosti vzrostlo zadlužení státu v průměru o 86 %. Unesou to některé státy Evropy? A pokud se začnou hroutit větší státy, bude na pořadu dne scénář fiskální federalizace Evropy?

Ve všech těchto případech stojí zato mít připravený stresový plán, protože láska za časů krize může také vyschnout. Tak jako vyschla v našich politických kruzích.

Psáno pro HN