Navzdory prudkému nárůstu bohatství v minulých letech máme stále málo. Kolik toho musíme mít, abychom málo neměli? Co je v nás za těkavost, která nedokáže nalézt spokojenost? Proč nedokážeme nalézt mír?

Chvála kvaltování
Na jedné straně je toto těkání a nedostatečnost užitečná. Nutí nás k novým objevům, k nové činnosti a do jisté míry právě této nedostatečnosti vděčíme za to, že ekonomika neustále roste. Ekonom v této kreativní destrukci, která neustále něčím novým nahrazuje zcela funkční včerejší vidí tažný princip kapitalismu. Filosof Whitehead považuje proces za pravou realitu a stacionaritu považuje za úpadek.

Osel honí mrkev
Ekonom Fred Hirsch si paradoxní situaci v níž s rostoucím bohatstvím nejsme šťastnější, vysvětluje takhle: Pokud sedíte na koncertě a někdo si najednou stoupne, získá komparativní výhodu. Ale jen na úkor druhých, kterým stíní. Když jej ostatní následují a stoupnou si také, komparativní výhoda zmizí - všichni jsou na tom opět podobně, jen s tím rozdílem, že všechny víc bolí nohy. Poté si někdo stoupne na špičky a celá spirála se opakuje. Pak se lidé začnou vysazovat na ramena, stát při tom na špičkách a tak pořád dál.
Prostě naše spokojenost je komparativní, není absolutní a budeme se cítit jako největší chudáci, pokud náš soused, pan Nováček si koupí nové auto, přestože jsme s tím svým byli spokojeni. Lze této spirále uniknout?

Muška jenom zlatá
Někteří by možná namítli, že z tohoto konzumního prokletí, (řečeno s Komenským z labyrintu světa) lze utéct do ráje srdce, kde je klid a spočinutí. Nehledejme spočinutí v materiálnu, ale v duchovnu. Koneckonců Ježíš nikdy své učedníky nezdravil pozdravem „štěstí vám“, ale zdravil „pokoj vám“. Není štěstí jenom ona pověstná „muška jenom zlatá“, která nám bude neustále unikat?

Kdesi jsem četl, že na základě sociologického průzkumu vyšlo najevo, že si zhruba všichni lidé, a to nezávisle na jejich příjmu, přejí svůj příjem asi o třicet procent vyšší, a to ať jsou chudáci nebo boháči.
Může to být proto, že iluze polepšení si o třetinu není nereálná a dává nám ono pnutí, které nás nutí chtít víc a víc. Požadavek dvojnásobného příjmu je totiž pro nás nerealistický a ona pověstná návnada ve formě mrkve, která visí zavěšená před oslem, který ji neustále následuje musí být pověšena v realistické vzdálenosti nato, aby „návnada“ fungovala. Stejně tak mušku naši zlatou máme neustále na mušce a jakoby nadosah. Ale ona nám stále vždy rychle unikne.

Prorok střídmosti
Augustin ve své knize Vyznání vyřkl památnou modlitbu „Neklidné je mé srdce Bože, dokud nespočine v Tobě". Ale spočinulo jeho srdce? Našel to, co hledal, a nehledal již více? Stejně tak starozákonní Židé, když konečně došli do země zaslíbené, museli dále bojovat. Po kýženém míru a spočinutí ani stopy. Koneckonců Jeruzalém znamená v překladu Město pokoje. Byť má ale tak zaslíbené jméno, není v pokoji podnes.
Zdá se, že materiální svět je v tomto podobný světu duchovnímu. V obojím chceme stále více, nic nám dost nestačí. Jako by v nás bylo neodbouratelné reziduum nedostatečnosti, které v nás vytváří nikdy nekončící pnutí.

Jak tedy nalézt vyrovnanost, když si na veškerý standard tak rychle zvykáme? Vždyť i nákupní košík těch nejskromnějších je dnes mnohem bohatší než nákupní košík podpultového tuzexového zboží před dvaceti lety.
Aristoteles kdysi napsal, že každá ctnost, když se přežene, stává se neřestí. S jednou výjimkou, pokračuje Aristoteles: Jediné, co nelze přehnat, je střídmost. Proto je také Aristoteles, člověk, kterého Tomáš Akvinský nazýval Filozofem s velkým F, často označován filozofem (zlaté) střední cesty.

Ve svém stoickém dědictví se přiklání k tomu, že se máme spokojit s tím, co máme, a že štěstí spočívá právě v tomto. Jinak nás chytí do pasti ošidný "já-už-nevím-cobysmus" a jelikož s jídlem roste chuť, nebudeme spokojeni nikdy.

Reziduum nedostatečnosti
Aristotelova rada je dobrá, jenom je s ní těžké pořízení. Zvláště pokud v sobě máme reziduum nedostatečnosti, které navíc bylo v posledních letech tak hýčkáno.
Přesto, měli bychom se o vděk a spokojenost snažit. Zvláště v situaci, kdy toho máme - krize nekrize - alespoň materiálně stonásobně více než z našeho pohledu přechudičký Filozof.

Psáno pro HN