David Hume, vlivný ekonom a filozof věřil, že „kdyby nás příroda obdařila přebytkem materiálních statků a měl by každý dostatek všeho, pak by bylo zřejmé, že v tomto blaženém stavu by kvetla každá ctnost". Nespravedlnosti by zmizely a „soudcovství by nadále bylo zbytečné".

John Steward Mill, další z otců ekonomie, věřil, že „vzájemné udupávání, ničení, vytlačování se ostrými lokty a šlapání si na paty" jsou pouze syndromem přechodné doby. A pominou, až dosáhneme „ustáleného věku", kdy "už si nikdo nebude přát být bohatším.

Kněží moderní doby

Jako by se chtělo říci, že až budeme dost bohatí, čeká nás ekonomické nebe. Podobně uvažoval i Keynes. Ve své eseji Ekonomické možnosti našich vnuků vyjádřil v roce 1930 naději, že takové nebe na zemi je na dosah snad již během nastávající stovky let. Potom prý nastane „největší změna, která se kdy v našem materiálním vývoji stala". Povstane nový člověk, který spočine a nebude muset neustále kvaltovat.

Do roku 2030 nám chybí nějakých jednadvacet let. Dožijeme se tedy blaženého věku?

Podobnými úvahami se pochopitelně zabýval i Marx, který bohužel tázání se po „klidovém stavu", kdy nebude třeba ekonomického růstu, poněkud zdiskreditoval.

Nicméně důležitější je nyní jiná věc. Tím, že se přestalo věřit na Nebe, Nirvánu a roli „duchovních", kteří rozuměli tomu, co se děje na Olympu a zpřístupňovali nám Nebe, zaujali jejich roli ekonomové. Je to přece ekonomický blahobyt, na co se těšíme a co nás má čekat. Proto musíme neustále růst, protože k tomuto Ráji na zemi přece směřujeme.

Protože péči o duši nahradila dnes péče o vnější věci, jak píše český filozof Patočka, stali se ekonomové v dnešní době veledůležitými. Čeká se od nich interpretace reality (nevypočitatelný Olymp jako by byl nahrazen nevypočitatelným Wall Streetem), prorocké služby (makroekonomické předpovědi), přetváření reality (zmírňování dopadů krize, urychlování růstu ) a koneckonců i vůdcovství na cestě do země zaslíbené - ráje na zemi.

Tyto a další postřehy shrnuje Robert Nelson v knize Ekonomie jako náboženství. Možná je jeho pohled příliš kritický, ale v ledasčem je to inspirativní čtení.

Běžec bez cíle

S naplňováním v úvodu citovaných předpovědí, je to ale těžké. Přestože jsme mnohem bohatší než před sto lety (klasikové ekonomie by si jistě náš blahobyt nebyli schopni ani představit), na růst ekonomiky jako bychom dbali čím dál více. Jsou to zejména ekonomické otázky, které vyhrávají a prohrávají volby.

Jenže pokud někam spěcháme, měli bychom si ujasnit, kam vlastně. Leda se zahledíte do technikálií běhu natolik, že se po cíli kvaltování přestanete ptát, kam to vlastně běžíte. Pak se z toho stane běh pro běh (co možná nejrychlejší, nejladnější), což je ovšem jistě legitimní zábava. Pokud však u toho nenadáváte, že stále běžíte a běžíte a nikam jste nedoběhli.

Čeká nás nebe na zemi? Čeká nás věk, kdy všichni budeme mít dost, nebude mít cenu válčit, krást či stavět zdi a zamykat zámky? Až budeme tak produktivní, že bude stačit pracovat dva dny v týdnu a bude nám to dosti, budeme něčeho takového schopni?

Těžko říci. Kdyby nám Čechům stačila úroveň blahobytu z roku 2000, odkdy jsme zbohatli v průměru o téměř padesát procent, mohli jsme dnes pracovat o podstatnou část týdne méně. Ale to bychom zas nebyli o polovinu bohatší.

Blahobytu navzdory

Možná nás krize donutí zkrátit v některých odvětvích pracovní týden, jak se to někde již ostatně stalo. Doba, která trpí materiálním přebytkem a časovou chudobou, by to ale vlastně mohla považovat za dárek. Protože jak se zpívalo dávno a bude ještě dlouho, „je na světě plno krás a z těch krás nebe mít záleží jenom na vás".

Buď budeme spokojeni s tím, co máme, nebo nebudeme spokojeni nikdy. Veškerému blahobytu a materiálnímu nebi navzdory.

Psáno pro HN