Guru celé generace ekonomů - takto nositel Nobelovy ceny a autor nejpopulárnější ekonomické učebnice Paul Samuelson - kdysi řekl: "občas se stane, že naše srdce kontaminují náš rozum a naše oči".

Mnozí se s ním jistě ztotožňují. Máme přece racionální představu o tom, co a jak dělat, umíme chladně kalkulovat, ale občas se chybička vloudí, neb se do toho zapletou emoce...
Emoce, emoce a pak jsou z toho nemoce. Skoro to občas zní tak, že bychom se emocí nejraději zbavili. Kdybychom všichni byli racionální, rozumní, neemotivní, bylo by všem lépe. Emoce jsou příčinou sporů, válek a hladomorů.

Kdo tahá za nitky?

Ale tak jednoduché to není. Proč považovat emoce, srdce, za slabost?

Jiný velký ekonom, David Hume, kdysi napsal, že rozum je otrokem vášní. Na prvním místě stojí cit, vášeň, až poté nastává racionalizace, jak by ten proces nazvali psychologové. Rozum v sobě nemá možnost chtění, říká David Hume, je jen uskutečňovatelem prvotních popudů. Jaký je tedy vztah rozumu a citu?

K lásce se nemůžeme donutit. Stejně jako se nemůžeme donutit k důvěře, jak píše hezky ekonom Lubomír Mlčoch ve své knize Ekonomie důvěry a společného dobra. Srdce má prostě "své důvody, kterým rozum neporozumí. Cítíme to v tisíci oblastech..."

Cesta a cíl

Lze věřit v racionalitu člověka? V jistém smyslu ano. Pokud nám dají emoce cíl, cestu k němu dokážeme volit racionálně. Ale cíl cesty nám racionalita určit nedokáže.

I Adam Smith, otec ekonomie, píše: "Rozum samotný nemůže označit žádný předmět ani za vhodný, ani za nevhodný. Může nám leda ukázat, že daná věc je prostředkem k dosažení čehosi jiného, co může samo o sobě být vhodné nebo nevhodné."

Naše jednání není výsledkem opatrné kalkulace užitků a nákladů. Spíše se nechá vést silami, kterým nerozumíme. Emocemi, které nás motivují k činu. Podobný postoj zaujímá i Immanuel Kant: "Čistý rozum ovšem nemůže a priori pracovat s žádnými cíli."

Je však zvláštní, že od emocí oproštěný člověk se v mnoha oblastech stává jakýmsi ideálem. Tak třeba mniši by měli být odolní vůči erotické lásce. Podobně v různých varovných utopiích jsou emotivní mezilidské vztahy nežádoucí. Například v Orwellově knize 1984 byly lidské emoce striktně popírány. Podobný pocit si člověk odnáší z četby Platonovy Ústavy, kde se nejvyšší třída neměla co ženit a vdávat a děti se měly vychovávat v ústavech. Ale abychom nebrousili jen do minulosti: ideál rytíře z Hvězdných válek je také prost emocí.

Proč se tedy neoddat jen rozumu? Třeba proto, že není proti rozumu upřednostnit zničení celého světa před poškrábáním prstu, jak píše Hume. Pokud použijeme novější paralelu, pak i marxismus-leninismus si rád přivlastňoval přídomek "vědecký". A polský sociolog Zygmunt Bauman vidí i holocaust nikoli jako omyl, ale jako důsledek modernity. Tento masakr nebyl chybou naší vědecko-racionální doby, píše Bauman, ale jejím vyústěním. Dost krutá rána naší víře v racionální věk.

Velký korektor

K racionalitě prostě potřebujeme korekturu cit. Adam Smith svou Teorii mravních citů začíná větou: "Ať považujeme člověka za sebesobečtějšího, zjevně existují jisté vlastnosti jeho přirozenosti, které jej interesují v osudu jiných. Těší se z jejich štěstí, aniž by se na něm sám podílel, a samotné vědomí jejich štěstí ho činí šťastným". Právě na této vlastnosti spolucítění je postavena základní logika jeho Teorie mravních citů.

Rozum jistě hraje důležitou roli v našem životě, ale emoce, které naše doba má tendenci potírat, nelze upřít velice důležitou, ne-li klíčovou, roli.

Mystika a logika

Podobně to funguje i ve vědě. Rigorózní metoda, je jistě důležitá, ale samotný nápad nepřivodí. Neexistuje vědecká metoda, jak objevovat nové nápady. Inspirace k nám přicházívá po mysteriózních cestách, nikoli nepodobných těm, kterými k nám přicházejí emoce.

Bertrand Russell, klíčový matematik minulého století, napsal esej Mystika a logika. Zdůrazňuje v ní, že obojího je potřeba a jednoho bez druhého není. Škoda, že naše školství vyzdvihuje jen logiku a racionalitu na úkor inspirace, emocí a originality.

Můžeme dělat vše, co chceme, naše doba nám to dovoluje více než která jiná. Ale nemůžeme si naordinovat chtění. To k nám přichází v neznámých cestách.

Psáno pro HN