Římský kalendář měl jen deset měsíců a 304 dní. Dva zimní měsíce, tedy 61 dní, se nějak nepočítalo. Nebyly prostě v kalendáři a „rok“ začínal až na jaře a končil desátým měsícem, Decemberem, z latinského decem - deset. V zimě jakoby se nic nedělo, zima se prostě oficiálně nepočítala. Nevím, jak si v tomto období sjednávali schůzky, zda tyto měsíce prostě prospali nebo prolelkovali. Kalendář měl prostě volno, prázdno.

Skoro se zdá, že to tak trošku máme i my, ale v létě. Děti mají volno ze školy, užívají prázdniny a plno lidí, kteří si říkají dospělí, si bere dovolenou. Má to smysl: práce jde beztak pomalu, plno ostatních, které potřebujeme ke spolupráci, je různě rozházených po glóbu a co přes „pracovní rok“ trvá den, se může v létě protáhnout na týdny. I veřejná doprava ve velkých městech bývá pomalejší, protože se zpravidla zavádí volnější jízdní řád. Zbytek roku je plný, kdežto léto je prázdné. Je prázdninové.

Zajímavé ale je, jak máme dny, kdy nemusíme kvaltovat, spojené (alespoň slovně) s termínem prázdnota. Prázdniny, volno, v angličtině vacation (tedy volno, uvolnění, vyprázdnění, prázdno) podobně tak ve Francouzštině, les vacances, v němčine die Freizeit, tedy volno, svobodno, ale také prázdný čas. Jakoby se jednalo, podobně jako u Římanů, o duté dny. Když si bereme volno, říkáme občas pěkně česky, že si „bereme day off“. Tedy jaksi volně přeloženo, vyškrtnutý den, den pryč.

Když si bereme dovolenou, musí nám ji někdo (od slova dovolit) povolit. Někdo nás musí uvolnit. Musíme si ji ale také dovolit my sami, musíme se sami od svých povinností uvolnit. A uvolnění (fyzické i psychické) není snadný proces, jogíni se jej učí léta. A tak si prázdno volných dni často zaplňujeme turistikou a exotikou.

Když jsem ještě, blahé paměti, pracoval na Hradě, roztomilý formulář (očividně zděděný z režimu minulého) nesl všeříkající nadpis: Žádanka o dovolenou na zotavenou. Kromě toho, že byl celý zažloutlý a že se v něm dvě slova pěkně rýmovala, jeho roztomilost však končila. Copak jsme stroje, musí se člověk zeptat? Musíme si také, podobně jako namáhaná pila po těžce vykonané práci, na chvíli odpočinout, abychom se nepřehřáli, nezadřeli a mohli po pauze pracovat (abych použil obrat z Orwellovy Farmy zvířat) „lépe a usilovněji“? To je smysl dovolené? To je smysl prázdných dní?

Člověk by skoro nabyl dojmu, že jsme zde proto, abychom jen pracovali. Prázdniny jako by byly jen jakousi podmnožinou práce a existovaly pouze proto, abychom mohli pracovat déle a lépe. Prastarý Gilgameš, vládce Uruku přikázal svým poddaným pracovat non-stop. „Muži uručtí stále ve strachu prodlívají.Nepouští Gilgameš syna k otci..., nepouští Gilgameš k milenci dívku, dceru hrdiny, manželku muže udatného“ píše se v prvním zachovalém eposu naší civilizace. Jediná dovolená dovolená (!) byl nutný spánek a fyzicky nutný odpočinek.

Oproti tomu Hebrejská kultura měla spočinutí jako povinnost: „Po šest dnů budeš konat svou práci, ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul tvůj býk i osel a aby si mohl oddechnout syn tvé otrokyně i host“ říká jedno z deseti přikázání. Ačkoli by z ekonomického hlediska jistě bylo možno šestý den strávit mnohem produktivněji, poselství přikázání o sobotě neslo sdělení, že lidé nebyli primárně stvoření k práci. Paradoxně bývá právě toto přikázání dnes snad nejvíce překračovaným přikázáním. Neumíme, nechceme odpočívat. Židovská sobota nebyla takovýmto „Gilgamešsky nezbytným“ odpočinkem. Spíše šlo o jakýsi ontologický, religiózní odpočinek, který následuje vzoru odpočinutí Hospodina sedmého dne stvoření. Stejně tak jako Hospodin neodpočíval kvůli únavě či regeneraci sil, ale kvůli tomu, že do-konal, že si užíval, vychutnával, stvoření. Přeloženo do ekonomického jazyka: jakoby smyslem utility nebylo ji neustále zvyšovat, ale spočinout v užitku stávajícím. Proč nás učí jak neustále zvyšovat užitek, ale ne jak si ho uvědomit, užít?

Při seznamování s jedním mým současným kamarádem jsem se jej, jak se to dělává, zeptal, co vlastně dělá. Odpověděl mi s úsměvem: nic, už to mám hotové. A nebyl to žádný milionář nebo rentiér. Od té doby se nad tím zamýšlím. Naše kvaltování, ekonomika naší civilizace nemá cíle, ve kterém by bylo možno spočinout. Dnes známe jen růst pro růst samotný, a pokud se hospodářství daří, neznamená to důvod k odpočinku, ale k dalšímu výkonu. Kdy řekneme, máme to hotovo?

Užijme si léto, vyškrtněme ho z kalendáře. Léto off.

Psáno pro HN