Slovo ministr pochází z latinského termínu služebník. Ministrovat znamená tolik, co pomáhat. Dodnes koneckonců používáme slovo, které vzešlo ze stejného původu, totiž ministrant. Tito tedy, ministři a ministranti, nám mají administrovat, tedy servírovat, prostírat, zařizovat, organizovat – pomáhat spravovat věci.

A správně spravovat věci neznamená vždy jen hladit po srsti a udržovat status quo nebo jej dokonce cukrovat. Pokazí-li se něco spravovaného, je potřeba to spravit, je třeba říznout do systému. A protože je čeština krásný jazyk, spravování věcí veřejných je pak možné nahlížet ve smyslu spravování, opravování věcí veřejných.

Vyžrané pastviny veřejných financí

Věci veřejné mají tendenci být v nepořádku. Je to taková její dědičná vlastnost. Je to jakýsi erár, který patří tak trochu všem, tedy nikomu. Erární věci špatně dopadají, nikdo se o ně totiž nestará z nějaké lásky či vlastnického pocitu zodpovědnosti, ale čistě z povinnosti. Erár je takový vlastnický sirotek, který se potuluje světem, kde si každý hledí svého. Tragédie eráru si všiml koneckonců už Aristoteles (jak jinak?) ve svém dodnes známem principu prokletí veřejných pastvin. Pokud má obec společnou pastvinu, bývá nadužívána, rozuměj brzy do morku vyžraná a naopečovávaná. Podobně tak erár našich veřejných financí.

Podobenství o hrázi

Na situaci lze pohlížet skrze podobenství, které mi vnukl v kavárně Honza Macháček. V údolí žil lid, který trápily občasné záplavy, protože když příroda seslala mnoho deště, vylévala se jim řeka a působila různé neplechy. A tak se rozhodli na nevypočitatelnou řeku postavit hráz a tím kultivovat, regulovat, stabilizovat následný tok řeky. Jinými slovy lid udělal zásah do přírody (chcete-li, do přirozenosti) věcí a zkulturnil tok řeky. Až do přehrady to byl divoký, přírodní a živelný přísun vodstva a hráz měla tu moc, že z potoka divocha udělala vypočitatelný a hlavně ovlivnitelný městský potok. Celé dějiny civilizace, jsou koneckonců pokusem snažit se vyhnout rozmarům přírody a předělávat své okolí tak, aby v něm vlády konstantní a (nám) příjemné podmínky.

Přišla první velká voda a hráz ji zadržela, přišla druhá velká voda a hráz úspěšně stála. Jenže takovou hráz je potřeba čas od času vypustit a přecijen trochu zvýšit hladinu řeky. Zejména pokud spadlo mnoho vody a hráz je plná nebo pokud čekáte srážky v budoucnosti. Postavením hráze tedy dokážete dávkovat bolest, občas musíte kousek nadbytečné vody pustit, voda ve hrázi se nemůže shromažďovat věčně a co do hráze vteče, musí z ní také, dříve nebo později, vytéct. Ale to už je jen otázka moudrého spravování, moudré administrace bolesti. Úžasný vynález, ta přehrada, říkali si lidé, chrání nás od rozmaru přírody.

Jenže když se taková přehrada špatně spravuje a protrhne se, bývá pláč a skřípění zubů horší než při té nejstrašnější přirozené velké vodě.

Janotova kosa na kámen

Takovou přehradou ve světě ekonomie je státní dluh a jeho správa se jmenuje fiskální politika. Je správné zvyšovat daně uprostřed recese? Je správné omezovat výdaje, když klesá HDP? Je správné snažit se reformovat rozpočet, když je méně předvídatelný než kdy jindy? Otevřete si jakoukoli knihu a odpověď je na bíledni: Není to správné. Ale když se něco dlouho řádně nespravuje (v obou smyslech slova) musí se k administraci bolesti přistoupit třeba v nejméně vhodnou dobu. Politici teď budou přicházet s mnoha pokusy o méně bolestnou alternativou. Ale tak dlouho jsme bolestivé kroky odkládali, reformu důchodů, reformu zdravotnictví, řešení korupce, bobtnání počtu úředníků, reformu veřejných financí, deficitní zlozvyk, na kterém jsme se stali drogově závislí v dobách, kdy panoval přebytek. Chyba se neděje teď, ale v minulosti. Současný administrátor pastvin veřejných financí jen vypouští bolest, kterou jsme si mohli mnohem méně bolestivě nadávkovat v dobách dobrých. Chová se tak mnohem zodpovědněji, než konvenční politici. Přehrada sice ještě není plná a nepraská ve švech (jako v případě Maďarska), ale o tuto výhodu rapidně přicházíme. Vyžraný erár už toho moc nezaplatí. Je na čase si uvědomit, že erár jsme totiž my. Errare humanum est.