Pražské cyklostezky a cyklistovy stesky aneb Líto v létě
Praha je plná řidičů, kteří spěchají, aby již nebyli těmi řidiči. Nevím jak v jíných městech, ale průjezd hlavním městem je často skutečně nevyžádaným adrenalinovým dobrodružstvím, o které má zájem málokdo. Neutuchající a více či méně očekávané dopravních zácpy, časově náročné hledání parkovacích míst a mnohdy těžko vysvětlitelná agresivita řidičů – to vše je nedílnou součástí individuální městské dopravy, ve městě, ve kterém žiji.
A celé je to přitom vlastně ironické. Řidiči, kteří nadávají na zácpu, ji sami tvoří. Jsou to právě oni, kteří jsou součástí toho, co je štve. Stejně tak s parkováním. Můžete se na to dívat tak, že parkovacích míst je nedostatek kvůli tomu, že jich je málo, ale stejně tak je to dané tím, že aut je jednoduše moc. A to vaše dnes překáží stejnému autu, které včera překáželo vám. Řešením asi není v přetvoření centra v jedno velké parkoviště (jak moc je mi líto, že krásné Malostranské náměstí je zespoda seshora proměněné v úžasně ošklivé odložiště aut) nebo v nebo neustálé přistavování silnic širších a hlučnějších.
A protože je aut tolik, dostáváme se k paradoxu: doprava autem není – zejména pro zácpy a problémy s parkováním – zdaleka nejrychlejší dopravou. Víte jak v Praze předhonit Porsche? Minulý týden se mi to povedlo hravě: na kole. Troufám si tvrdit, že po centru je cyklistika rychlejší než cokoli jiného včetně helikoptéry. (Spěchající ministři by tedy měli jezdit na kole). Cyklistika má ve městě mnoho výhod nad automobily a dvě nevýhody, které jsou obě řešitelné.
Mnoho much jednou ranou
Tak zaprvé na jedno místo pro auto zaparkujete hravě pět sedm kol. Zadruhé s kolem můžete jezdit ode dveří ke dveřím, což automobilisté nemohou a ztrácí tím mnoho času. Po centru je kolo většinou dokonce rychlejší než samotné metro. Pokud se rozloučíme při vstupu na Muzeu, vsadím se s Vámi, že budu na Malostranské rychleji než Vy. Než totiž dojdete po schodech a eskalátorech až na peron vezme vám to sedm minut, než přijede metro, musíte pár minut čekat… a to už jsem na kole na Malostranské a ještě si pravděpodobně stihnu dát jedno malé předražené pivo, než dorazíte. Odhaduji, že díky kolu šetřím denně tak hodinu, za týden to dělá víc než půl pracovního dne.
Další výhodou kola je čistě psychologická. Je to prostě zábava, cesta, na kterou se můžete těšit. Napadají vás úplně jiné myšlenky než při pasivním sezení v autě nebo v dopravním prostředku. Nic vám nedělá problém, můžete klidně zajet z Labutě až k Mánesovi a zpět kvůli jednomu šroubku. Pěšky, autem, nebo „hromadou“ byste se zbláznili.
Za další, kola nevytváří zácpy. Každý chodec a každý motorista by měl cyklistovi být vděčný, za každé ušetřené parkovací místo, za nevytváření zbytečného zácpového potenciálu. Kola jsou také vůči chodcům mnohem ohleduplnější a nesrovnatelně bezpečnější. Další věc: ušetříte za rotopedy a spinning a za fitko vůbec, nemluvě o odtučňovacích kůrách. K tomu si přičtěte ekologické argumenty.
Dívali jste se někdy, kolik lidí cestuje v těch tunových autech? Je to většinou jeden jediný člověk, který má potřebu svých necelých sto kilo transportovat v desetinásobně těžším železném krunýři, pohybující se na ruskou ropu. A zde možná i malé vysvětlení velké agresivity řidičů: auto se nám stalo dalším obývacím pokojem. Když nás někdo ohrožuje v autě, máme pocit, jakoby se nám vboural do ložnice. Proč si tolik nenadávají chodci a nehrozí na sebe pěstí? Protože ví, že jsou na společném prostoru, o který se musí dělit, kdežto sedíme-li v autě, tento pocit ztrácí. V autě také ztrácíme jemné komunikační prostředky : kde bychom běžně slušně řekli s dovolením, v autě nám nezbývá než držet ruku na klaksonu.
Praha plná kopců a tupců
Cyklista má v Praze dva problémy: Kopce (což znamená pot) a bezpečí (což znamená bezohlednost řidičů). První je řešitelné snadno, po Praze jezdí čím dál víc elektrických kol, které vám do kopce pomohou a z Prahy tak učiní hotový cyklisticky placatý Amsterodam. Jedno nabití, které navíc stojí pár korun, vám hravě vystačí na překonání jakýchkoli překážek, který celodenní ježdění městem obnáší. Bez potu, ale přitom se hýbete.
Druhý problém je těžší. Pro mne je ježdění po Praze i intelektuálním cvičením: musím myslet za tucet řidičů kolem sebe. V Kodani (kde v centru také moc cyklostezek není) se to řešilo jednoduše, došlo-li ke srážce, vinu nesl téměř vždy motorista. Motoristu chrání tuna šrotu, tak cyklistu aspoň zákon. Auta jezdila pomaleji a obezřetněji, protože se prostě cyklistů bála.
U nás je to naopak. A pokud si ještě domyslím, jak idiotské jsou u nás občasné postranní pruhy „pro cyklisty“, které konči uprostřed (!) nejprudší zatáčky (viz například Chodkovy sady) nebo před(!) nebezpečnou křižovatkou, mám pocit, že byly stavěny s tím, aby eliminovaly problém cyklistů: totiž, aby eliminovaly cyklisty.
Psáno pro HN
A celé je to přitom vlastně ironické. Řidiči, kteří nadávají na zácpu, ji sami tvoří. Jsou to právě oni, kteří jsou součástí toho, co je štve. Stejně tak s parkováním. Můžete se na to dívat tak, že parkovacích míst je nedostatek kvůli tomu, že jich je málo, ale stejně tak je to dané tím, že aut je jednoduše moc. A to vaše dnes překáží stejnému autu, které včera překáželo vám. Řešením asi není v přetvoření centra v jedno velké parkoviště (jak moc je mi líto, že krásné Malostranské náměstí je zespoda seshora proměněné v úžasně ošklivé odložiště aut) nebo v nebo neustálé přistavování silnic širších a hlučnějších.
A protože je aut tolik, dostáváme se k paradoxu: doprava autem není – zejména pro zácpy a problémy s parkováním – zdaleka nejrychlejší dopravou. Víte jak v Praze předhonit Porsche? Minulý týden se mi to povedlo hravě: na kole. Troufám si tvrdit, že po centru je cyklistika rychlejší než cokoli jiného včetně helikoptéry. (Spěchající ministři by tedy měli jezdit na kole). Cyklistika má ve městě mnoho výhod nad automobily a dvě nevýhody, které jsou obě řešitelné.
Mnoho much jednou ranou
Tak zaprvé na jedno místo pro auto zaparkujete hravě pět sedm kol. Zadruhé s kolem můžete jezdit ode dveří ke dveřím, což automobilisté nemohou a ztrácí tím mnoho času. Po centru je kolo většinou dokonce rychlejší než samotné metro. Pokud se rozloučíme při vstupu na Muzeu, vsadím se s Vámi, že budu na Malostranské rychleji než Vy. Než totiž dojdete po schodech a eskalátorech až na peron vezme vám to sedm minut, než přijede metro, musíte pár minut čekat… a to už jsem na kole na Malostranské a ještě si pravděpodobně stihnu dát jedno malé předražené pivo, než dorazíte. Odhaduji, že díky kolu šetřím denně tak hodinu, za týden to dělá víc než půl pracovního dne.
Další výhodou kola je čistě psychologická. Je to prostě zábava, cesta, na kterou se můžete těšit. Napadají vás úplně jiné myšlenky než při pasivním sezení v autě nebo v dopravním prostředku. Nic vám nedělá problém, můžete klidně zajet z Labutě až k Mánesovi a zpět kvůli jednomu šroubku. Pěšky, autem, nebo „hromadou“ byste se zbláznili.
Za další, kola nevytváří zácpy. Každý chodec a každý motorista by měl cyklistovi být vděčný, za každé ušetřené parkovací místo, za nevytváření zbytečného zácpového potenciálu. Kola jsou také vůči chodcům mnohem ohleduplnější a nesrovnatelně bezpečnější. Další věc: ušetříte za rotopedy a spinning a za fitko vůbec, nemluvě o odtučňovacích kůrách. K tomu si přičtěte ekologické argumenty.
Dívali jste se někdy, kolik lidí cestuje v těch tunových autech? Je to většinou jeden jediný člověk, který má potřebu svých necelých sto kilo transportovat v desetinásobně těžším železném krunýři, pohybující se na ruskou ropu. A zde možná i malé vysvětlení velké agresivity řidičů: auto se nám stalo dalším obývacím pokojem. Když nás někdo ohrožuje v autě, máme pocit, jakoby se nám vboural do ložnice. Proč si tolik nenadávají chodci a nehrozí na sebe pěstí? Protože ví, že jsou na společném prostoru, o který se musí dělit, kdežto sedíme-li v autě, tento pocit ztrácí. V autě také ztrácíme jemné komunikační prostředky : kde bychom běžně slušně řekli s dovolením, v autě nám nezbývá než držet ruku na klaksonu.
Praha plná kopců a tupců
Cyklista má v Praze dva problémy: Kopce (což znamená pot) a bezpečí (což znamená bezohlednost řidičů). První je řešitelné snadno, po Praze jezdí čím dál víc elektrických kol, které vám do kopce pomohou a z Prahy tak učiní hotový cyklisticky placatý Amsterodam. Jedno nabití, které navíc stojí pár korun, vám hravě vystačí na překonání jakýchkoli překážek, který celodenní ježdění městem obnáší. Bez potu, ale přitom se hýbete.
Druhý problém je těžší. Pro mne je ježdění po Praze i intelektuálním cvičením: musím myslet za tucet řidičů kolem sebe. V Kodani (kde v centru také moc cyklostezek není) se to řešilo jednoduše, došlo-li ke srážce, vinu nesl téměř vždy motorista. Motoristu chrání tuna šrotu, tak cyklistu aspoň zákon. Auta jezdila pomaleji a obezřetněji, protože se prostě cyklistů bála.
U nás je to naopak. A pokud si ještě domyslím, jak idiotské jsou u nás občasné postranní pruhy „pro cyklisty“, které konči uprostřed (!) nejprudší zatáčky (viz například Chodkovy sady) nebo před(!) nebezpečnou křižovatkou, mám pocit, že byly stavěny s tím, aby eliminovaly problém cyklistů: totiž, aby eliminovaly cyklisty.
Psáno pro HN