Dnes nám touha předků po nesmrtelnosti přijde komická. Proč tu být navěky? Koneckonců mnoho lidí chce se vším seknout pěkně na konci svého "produktivního věku" a někde kolem padesáti se odporoučet. Ano, nesmrtelnost je věru směšná představa, ale současná touha po věčném mládí je ještě směšnější.

Gerontofóbie

K tomu několik úvah. Tak zaprvé, pocit nesmyslnosti života v okamžiku, kdy nejsme produktivní, je zajímavě spjat s představou, že jsme tu jen a jen proto, abychom společnosti nějak přispívali, něco vykonávali, něčím si své bytí zasloužili. Jako bychom měli potřebu vykoupit vlastní existenci.

Zadruhé je z této úvahy cítit strach ze stáří - ze slabosti, nemocí, z toho, že budeme na obtíž, možná i strach z nudy. Z té nudy, jež pramení z prázdnoty, kterou jsme si celý život zaplňovali bezděky prací? Smysl života vybuzený pravidelným vstáváním a během za kariérou, jejž ale nakonec nikdy nikdo nevyhlásil a za který se žádné skutečné medaile neinkasují. Je mi jasné, že staří není žádný med. Není to ale dáno spíše naší dobou než samotným životním obdobím?

Stáří v sobě skrývá i spoustu krásného. Odpadá důraz na péči o tělo a jeho sílu, což může být užitečné. Jak krásně píše Clarissa Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky, člověku se ve stáří přímo nabízí pečovat spíše o nitro. Jenže ve věku fascinovaném mládím a tělem to asi ani jinak dopadnout nemůže.

Smějeme se elixírům, které si naši předci míchávali. Copak jsme na tom jinak? Co všechny ty neuvěřitelné krémy, šampony, přípravky a mučicí nástroje, jež nás mají udržovat mladými a dlouhověkými?

Všimli jste si někdy, ze kterých exotických výtažků bývají složeny? Tu ginkgo, tu kořen ženšenu, tu další neznámý krkolomně pojmenovaný, a tedy zaručeně stáří oddalující tajný indiánský recept...

Jsme úplně stejní jako ti před námi. Všichni moc dobře víme, že je reklama šalba (ta krásná žena, co zvedá vaše telefony, u daného operátora nikdy nepracovala) a že modelky(!) za krásné vlasy nevděčí šamponu, ale něčemu, anebo někomu zcela jinému. Přesto se těmi reklamami vlastně řídíme, když nám vadí, že nemáme "reklamně" ploché bříško a vlasy pevné tak, že zlomí ocelové nůžky.

Hádala se duše s tělem

Před nedávnem jsem četl o člověku, jenž se dožil tak neuvěřitelného věku, až to zaujalo média. A na co se ho ptali? Co jste celý život jedl? Jak jste celý život cvičil? Co jste dýchal? Kouřil jste a pil?

Dlouhověkost jsme si už prostě zvykli spojovat jen s jedním faktorem: s tím, co do těla vchází a co se s tělem dělá. Jako by platilo, že čím zdravěji budeme jíst, tím déle budeme na světě. Možná to tak v určitém procentu vychází - a co když platí i Ježíšovo "neznečišťuje vás, co do vás vchází (jídlo, pití, vzduch, kouř), ale co z vás vychází (skutky, slova, chování, výraz tváře)".

Co když má i náš vnitřek - nejen jeho vnější schránka - velký vliv na naši dlouhověkost. A zejména pak na její kvalitu? Jak bychom ale něco takového měli měřit? A dokážeme to vůbec? Jak měřit etiku a vnitřní rozpoložení člověka? Odpověď se tady nabízí stejně nutkavě jako otázka: jak už kdysi pravil Aristoteles, fakt, že se něco nedá přesně měřit, ještě neznamená, že to není pravda, nebo že to není možné seriózně zkoumat.

Možná v tom spočívá tajný elixír stáří. Totiž že pozdní věk s takto uvažujícím člověkem je příjemnější nejen pro něho, ale i pro jeho okolí. A je také zřejmé, že nastává později než u lidí s jen perfektní fyzickou nekuřáckou schránkou, ale bojácnou dušičkou.

Ve zdravém těle zdravý duch. Ale zdravý duch může být i ve slabém, trpícím nebo nemocném těle. Dokonce bych si tipnul, že tomu tak bývá častěji.

Psáno pro HN