Soudě podle titulku na prvé straně MF DNES 30.9.2013, nemáme aktuálně v tomto státě větší problém, než s přemnoženými a příliš drahými exekutory. Článek pod titulkem pak anoncoval záměr politických stran, zamezit „raketovému“ vzrůstu dluhu kvůli nákladům na exekutora. A s tímhle krédem že prý jsou do volebního boje.
Pro začátek se sluší připomenout, že asi tak před 15 lety nejen ty „velké“, ale úplně všechny strany, měly plnou politickou hubu hesel o nezbytnosti zlepšit vymožitelnost práva. Míněno, aby věřitel, když už má rozsudek, který dlužníkovi ukládá něco zaplatit, dostal taky peníze. Protože tehdy, nahlíženo pohledem dnešních politických lídrů, v té krásné minulosti, žádní exekutoři neexistovali. Svět byl růžová zahrada, v níž se povolovali tuční, nikým neobtěžovaní dlužníci a duch neplacení se vznášel nad vodami.
Pročež byl stvořen exekutor. A bylo také určeno, že bude živ z dlužníků a též, kolik budou platit za to, že je oexekuje. Tedy přesně to, na co se teď politické strany tváří jako na něco silně eklhaft. Přitom odměny exekutorů v běhu času klesly a žádná „raketa“ už to není. A možná ani nikdy nebyla. V každém případě ale odměna exekutora není výsledek jeho půlnočního lupu, ale státem stanovená taxa.
Přiznám se, že asi poněkud vypadám z kolektivu, protože ze svého okolí slýchám stesky na leccos. Zejména na politiky a politiku, zhusta též o fotbale se baví moji známí, pochopitelně o penězích, někdo se bojí o postavení, někdo rovnou o zaměstnání, rozličné debaty se vedou o zdraví, o dětech, aktuálně o tom, koho volit. Ale že by si někdo povzdechl na téma světa, který je k zblití, protože v něm exekutoři berou nějak moc peněz, to jsem tedy neslyšel. Nicméně pokud už v odměnách exekutorů vidí politické strany opravdu téma pro volby, pak na tom asi něco být musí. Řekl bych, že zcela určitě ale výše odměn exekutorů doposud nezajímala věřitele a z toho pak dovozuji, že věřitel není v těchto volbách zajímavá figura. Tím je dlužník. Od toho si zřejmě politické strany slibují právě ty hlasy, které jim pomohou tam, kam se chtějí dostat. Případně, a to už bych považoval za horší, ale velmi pravděpodobné, hraje se o hlasy temných závistivců, kterým vadí kdokoliv, kdo bere víc než oni. A takové je logicky třeba vnadit poukazem na hmatatelného nepřítele. Pro tyhle volby to tedy budou exekutoři. Pak možná přijdou na řadu novináři, lékaři nebo pošťáci, protože žvanit o tom, že někdo bere nemravnou odměnu lze kdykoliv a o komkoliv. Ale aby to nevypadalo, je teď středem volebního zájmu dlužník. Je prý, kromě vyhubení exekutorů, zvažováno, že dlužníci budou mít speciální, státem dotovaný, servis. Zajišťovat by ho měla občanská sdružení. Předpokládám, že ta, co nejvíc řvou, jaký je dlužník chudák. Zatím halasila jen za peníze soukromých donátorů, ale to se změní. A opět zavládne idyla, v níž budou lemplové za státní peníze radit dlužníkům, jak se vyhnout placení. Ale prý také právnické fakulty by se měly angažovat. Předpokládám, že též za peníze daňových poplatníků, tedy globálně věřitelů, by měly provozovat ambulance pro dlužníky. Suma sumárum to vypadá tak, že stát by měl na globální úrovni podporovat neplacení dluhů.
Tohle už ale není jen otázka nadbíhání nízkým pudům a závisti lůzy, to je hra, jak se říká, o level výš. Spolků, které podobny supům, žijí z mrtvol, akorát že sociálních, je u nás relativně hodně. Je na to docela jednoduchý recept. Pokud nechcete v šest ráno vstávat a chodit někam, kde po vás budou chtít práci, založte sdružení, které se bude tvářit, že bojuje za něčí práva. Nejlépe chudých. To je tradiční adresa. Nebylo revoluce, aby nebyla pro chudé. Jen se nějakým nedopatřením vždycky nažral někdo jiný. A pak už můžete začít obcházet nejrůznější zbohatlíky a tahat z nich prachy. Budete-li dostatečně výmluvní, bude slušně živi, aniž se vaše ruce dotkli čehokoliv, co i jen vzdáleně připomíná práci. Po volbách by mezi dojné krávy těhle filutů měl přibýt i stát. Pravda, není v tom oboru žádný panic. Pár exportérů dobra všeho druhu už ho dlouhodobě dojí, takže možná ani nic neucítí.
Ještě ale zbývá dodat, že myšlenka nestačí, musíte mít story. Protože asi tak na 10 000 dlužníků, na kterých není nic pozoruhodného, připadá jeden, který asi opravdu lidsky vzato vzbuzuje soucit, lhostejno zda si předtím napůjčoval a půjčené prožral, nebo k dluhu přišel nějakým špinavým trikem, je třeba ho náležitě nasvítit a říct, že tak vypadají všichni dlužníci. K tomu je třeba přihodit obdobně nasvíceného exekutora s nemravným výdělkem a sehnat pár sdostatek pitomých novinářů, kteří tuhle myšlenku budou prodávat jako zásadní problém. Protože už se stalo, lze se nadít, že tak nějak za rok budou zákony hotové a soudruzi ze zmíněných občanských sdružení se mohou těšit na státní cecek, k němuž se lačně přisají a pak už jen blahem zavřou oči. Někdo probudilejší by se mohl zeptat, co za to krmení poskytnou. Takových však momentálně u nás není, neboť všichni jsou plně zaměstnáni hubením exekutorů. To, že dlužníkovi není pomoci, protože se se prostě zadlužil, nehraje v téhle hře plné závisti a rvačky o státní dotaci žádnou roli. Pravda, mohl by se najít někdo, kdo by se pokusil vysvětlit lidu, že půjčit si mohu, ale s rozumem a reálnou možností dluh splatit. Zajímavější, a zejména penězotvornější ovšem je, nechat se vidět, jak jednou rukou hladím chudáka po hlavičce, zatímco druhá ruka, sevřena v pěst, hrozí zbohatlíkům a jejich slouhům, exekutorům. Pročež zmíněné spolky nebudou dělat nic. Tedy krom inkasa státních dotací a občasného hlazení a hrození. Ostatně jako dneska. Stejně jako nic nebudou dělat uvažované fakultní poradny. Ty pak ještě pro jistotu i z toho důvodu, že poskytovat právní služby může být docela riskantní činnost, protože co kdyby poradily špatně a měly hradit škodu. To spolkům pro dojení státu nevadí, protože ty se v takovém případě rozejdou a založí novou občanskou pijavici pod jiným názvem. I když u těch právnických fakult bych to dokázal vidět jako docela zajímavý nápad. Prostou aplikaci toho, čemu se v medicíně říká, že mrtvý učí živé. Tedy pokud se nějací dlužníci, vhodní k právní vivisekci, dostaví.
Nicméně až potud by v zásadě o nic nešlo. Těch pár desítek milionů, co do toho stát nalije, by nalil do nějakého jiného nesmyslu a lze pouze vyslovit zdvořilou naději, že příjemci na straně rozličných dobročinných spolků alespoň budou platit daně. Jisté to není, ale naděje bych se zatím nevzdával. Jinou věcí je, že pokud se podaří exekutory opravdu dobře oříznout, vrátíme se do stádia ztížené vymožitelnosti práva. Jak daleko, záleží na tom, jak moc je jim vítězové voleb na odměnách seberou. Lze si ale představit, že bude-li někdo chtít, aby jeho pohledávka byla vymáhána účinně a efektivně, tedy rychle, bude za to muset exekutorovi zaplatit. Doposud náklady nesl dlužník, teď je ponese věřitel. Ovšem jak jsem už psal, věřitel není hybatelem těchto voleb, tím je dlužník. A pak už bude následovat poslední a logický krok celého příběhu. Institucionální věřitelé, tedy banky a podobné subjekty zvýší náklady na úvěry, protože tam zakalkulují nastalá rizika a vícenáklady. Po nich to udělají další instituce, které z povahy činnosti mají také pohledávky a dlužníky. Svět se sice bude točit dál, jen bude trochu dražší pro ty, co platí v termínu a nemají dluhy. Zato se ale naplní proroctví bájného polního kuráta Katze, jenž byl pravil: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou.“