Psáno pro ČRo6

Vzpomínám si na seminář v Olomouci, na němž prof. Dušan Třeštík tvrdil, že o problémech určitých menšin vůbec nemůže hovořit, protože by byl okřiknut, že není politický korektní. Když jsme se ho poněkud překvapeně ptali, proč si toho všímá, neuměl to vysvětlit.

Vezměme ale jeho námitku na zkoušku vážně: co je to politická korektnost a proč ji dnes řada lidí považuje za problém?

Začněme příběhem o svobodných matkách. Podotýkám, v USA. Být v USA před sto lety svobodnou matkou bylo doslova tragédií: společnost ji odsuzovala, neměla sociální zázemí, obvykle jí pohrdala vlastní rodina atd. I slitoval se Kongres nad svobodnými matkami a vytvořil pro ně relativně štědrý sociální program, kterým jim měl jejich trpký úděl ulehčit.

Běžela léta a společnost se měnila. Zvykla si. Svobodné matky přestaly být ostrakizované. A co se začalo dít? Když dívka přišla do jináče, radila se se svým chlapcem: co kdybychom se svatbou počkali? Vždyť jinak přijdeme o štědré dávky z Kongresu! Program, který měl ulehčit osud nešťastných svobodných matek, je začal vyrábět.

To jsou paradoxy. Během let – kvůli adaptaci na změnu poměrů – se mohou určité společenské projekty začít míjet se svým posláním.

Do jisté míry je to podobné osudu politické korektnosti. Její odpůrci v ní vidí jakousi levičáckou mozkoškrabkárnu vymyšlenou proto, aby se společenské úchylky mohly považovat za standard. Jen, proboha, nikoho neurážejme tím, že mu jeho jinakost budeme připomínat!

Ve skutečnosti jde o hodně jiný příběh. Abychom pochopili, jaký problém „politická korektnost“ vlastně řešila, musíme se vrátit do dob před druhou světovou válkou. A možná ještě dál. V době, kdy se pro volební kampaně nedala používat elektronická média, neb ještě neexistovala, k přenášení emocí se používala grafika a slogany. Účelem hry byl stereotyping – vytvoření stereotypu nepřítele. Přesně podle hesla Mao-Ce Tunga: Máš problém? Najdi si nepřítele.
A nepřítel se nešetřil. Vzpomínám si na grafiku z časů vídeňského starosty Luegera. V levé polovině byl namalován muž na balkoně, jak se s rozmáchlým gestem sklání k bezpočetnému zástupu jeho posluchačů pod ním. A na druhé Žid, jak sedí na žocích peněz a dychtivě se jich drží. Pod karikaturou nápis: Jeho a jejich miliony.

Klasická generace stereotypu. Měla stovky podob: Francouzi byli pro Angličany pojídači žab, pro Němce česká lebka rozuměla holi, ne argumentu, pro Hitlera byli angličtí boháči židobolševičtí plutokrati a tak dál.

Mobilizační politiky, které tyto techniky používaly, byly v rukou zručných manipulátorů neuvěřitelně úspěšné. Hitler dokázal Německo, jeden z nejvyspělejších států Evropy, udělat komplicem své zločinné politiky. Nenávist vůči Židům, která byla mobilizačními technikami rozšířena po celé zemi, byla podstatnou součástí holocaustu. Ale zdaleka nešlo jenom o Židy. Cejch podlidí byl vypálen všem neárijským národům.

Po druhé světové válce bylo čelným politikům jasné, že takhle to dál nejde. Dávno před tím, než se objevil poprvé termín „politická korektnost“, se prosadila v poválečné praxi. Smíření mezi Německem a Francií, mezi Německem a Izraelem, abych uvedl jenom dva příklady, se neobešlo bez diplomatického taktu a pečlivé volby slovníku na obou stranách. Co to bylo jiného než politická korektnost?

Je-li moderní společnost založena na komunikaci, a pokud se politika vzdala násilí jako nástroje na dosahování cílů, pak se musí brát ohledy na vnímání všech, jichž se dialog týká. Představme si, jak by asi dopadla jednání mezi USA a nejmenovanou mocností, kdyby její představitel uvítal amerického prezidenta poplácáním po ramenou a přitom by bodře prohodil „tak co, negře, jak se Ti letělo v tom Tvém patentním letadle?“

Jistě, po politické korektnosti ani stopy. Ale vedlo by takové jednání k jakémukoliv racionálnímu výsledku? Pochybuji.

Stačí si uvědomit, že prototypem státníka neberoucího ohledy na politickou korektnost je iránský prezident Ahmanídežád. Ale je to skutečně příklad hodný následování? Pokud někdo – podle kritiků – brání diskusi o palčivých tématech, jako je přistěhovalectví nebo soužití s nesocializovanými menšinami, není to vina politické korektnosti, leč obvykle snaha cejchovat protivníka v politickém zápase. Na to je lékem věcná diskuse.