Kam kráčí KDU-ČSL?

21. 11. 2010 | 01:15
Přečteno 11766 krát
psáno pro LISTY

Volby v roce 2010 zamíchaly politickou scénou a KDU-ČSL zůstala před branami poslanecké sněmovny. Je to náhoda, nebo má neúspěch hlubší kořeny?

Doc. Tomáš Lebeda ukazoval na jednom semináři výsledky povolebního výzkumu, který dlouhodobě provádí Sociologický ústav AV ČR spolu Universitou Palackého v Olomouci. Podle nich KDU-ČSL patří mezi nejméně oblíbené politické strany a ten názor má v české populaci malý rozptyl.

Jedna věc jsou data, druhá jejich interpretace. Proč je vlastně KDU-ČSL tak neoblíbená?

Když si pročítáme diskusní stránky, kam píšou členové a příznivci lidovců, narazíme na plejádu názorů: česká společnost je sekulární, nemá ráda křesťanské hodnoty, nerozumí nám, média jsou nepřátelská, neděláme populistickou politiku, předseda byl neoblíbený, nezvládli jsme rozvoj internetu, vycházely nepříznivé předvolební průzkumy, odštěpila se TOP09 atd.

Zaznívají i hodnocení víc řežoucí do vlastního masa: strana neanalyzovala své neúspěchy, za Luxe nebyla náhrada, Čunek i Svoboda stranu spíš zatížili, strana nebyla vyhraněná, byl v ní rozpor mezi Čechy a Moravou, mezi liberálnějším a konzervativním křídlem, ztratila venkov, neumí oslovit mládež apod.

Bohužel, většina těchto postřehů má jen částečnou vypovídací hodnotu. Neoblíbenost KDU-ČSL plyne, obávám se, z toho, že se straně po roce 1990 nepodařilo vtisknout profil, který by jí zajišťoval důvěryhodný program pro širší segment voličů.

ČSL vyšla z Národní fronty s dosti pochroumaným sebevědomím. Vypadalo to, jako by základní strategií strany bylo smýt národofrontovní minulost paušálním útokem na celých 40 let komunismu. Svědčí o tom psaní Lidové demokracie, v němž vynikal bývalý agent státní bezpečnosti. Byla to chyba – v reakci se začalo psát o kolaboraci lidovců s komunisty. Přitom ve skutečnosti vytvářel deštník Národní fronty prostor pro to, aby se pod něj mohli schovat ti, kteří nechtěli vstoupit do komunistické strany. Navíc i prostor pro veřejnou aktivitu, která by v rámci KSČ nebo jiné organizace vůbec nebyla možná. Chtělo to víc sebevědomí.

Pak přišla aféra Bartončík. Dnes není pochyb, že Bartončík agentem byl. Nicméně mnoho spolustraníků ho takto nevnímalo. Bartončík nejspíš hrál dvojí hru a svoje techtle-mechtle s StB asi považoval za daň, kterou musí platit, aby např. mohl šířit zakázanou literaturu. Ovšem zatloukáním a hraním si na oběť udělal pro stranu to nejhorší, co mohl: přiživil trpitelský komplex, který si hodně katolíků v české společnosti pěstuje.

Po aféře přišel Josef Lux. Na jeho politickou koncepci měla velký vliv Konrad Adenauer Stiftung, nadace spojená s německou CDU, která dosti pochopitelně Luxovi doporučovala postup, jejž kancléř Adenauer aplikoval v poválečném Německu: vytvořit masovou stranu opírající se o křesťanské hodnoty, ale nespojenou přímo ani s katolickou, ani evangelickou církví. Bohužel, Josef Lux ten manévr nezvládl.

Otázka je, jestli ho v tehdejších podmínkách zvládnout mohl. CDU sice zakládali bývalí členové nacisty rozprášené katolické strany Zentrum, ale strana vznikala znovu a do svých řad přijala evangelíky i řadu bývalých členů NSDAP. Např. Kurt Georg Kiesinger, z něhož se stal koncem 60-tých let kancléř a předseda CDU, byl také bývalý nacista. Pravda, Jaspers se proto zřekl německého občanství, intelektuálové protestovali a dokonce mu spolustranička dala na kongresu facku, ale CDU na konceptu otevřenosti trvala. Adenauer také přijal na začátku do státní služby víc než 90 procent úředníků, které okupační mocnosti neprověřily.

Lidovci však přežili ponížení Národní fronty jako celek, a pochopitelně se chtěli od komunistů distancovat. Vsadili proto svoji identitu na ostrý antikomunismus. V roce 1990 kandidovali spolu s ostře antikomunistickou KDS disidenta Václava Bendy a dalšími malými uskupeními pod hlavičkou KDU – Křesťansko-demokratická unie. Za takových okolností byl však smířlivý postup, který volil kancléř Adenauer v Německu, prakticky nemožný.

Nebylo pak divu, že když se Josef Lux snažil KDU-ČSL otevřít konzervativně smýšlejícím lidem, kteří prošli byť krátkou epizodou v KSČ – třeba Petru Pithartovi – nesetkal se uvnitř strany s velkou libostí. Jenže uzavření se před komunisty zároveň znamenalo, že strana neměla členy, kteří by měli zkušenost s vedením a řízením hospodářství. Žádný Marián Čalfa se ve straně nevyskytoval. A když posléze se stranou začal pracovat špičkový teoretický ekonom L. Mlčoch, straně vadil jeho necelý roční pobyt v KSČ okolo roku 1968. Všimněme si typického úkazu: strana ani nepřevzala princip smířlivosti z CDU, ani nedodržovala ten svůj. Výsledek? Rozmazaný politický profil.

V podstatě stejný scénář platí pro další klíčový politický koncept převzatý z Německa: sociálně-tržní hospodářství. V Německu s ním CDU slavila rozhodující politické úspěchy. Proč? Protože slovo „sociální“ mělo naznačit jistou kontinuitu, že se země po létech nacionálního socialismu nevrací do éry liberálního kapitalismu bez sociální odpovědnosti státu. Nezapomeňme, Hitler se dostal k moci po velké hospodářské krizi. U nás, kde se KDU-ČSL, pod vlivem ponižující zkušenosti s Národní frontou, ještě akcentovanou aférou Bartončík, vymezovala jako pravice, musela veřejnost nutně její koketování se souslovím „sociálně-tržní“, jemuž kromě několika jedinců vůbec nikdo nerozuměl, opět vnímat jako jakýsi podezřelý úhybný manévr. Zejména ve srovnání s přímočarostí Václava Klause, pro něhož bylo sociálně-tržní hospodářství oxymóronem ze slovníku třetích cest, které vedou do třetího světa.

Když se pak Josef Lux stal ztělesněním potopení Klausovy vlády v krizi 1997, ve veřejnosti převládlo negativní hodnocení politiky KDU-ČSL. Klaus se málokdy snažil osobně diskreditovat nějakého politika jako jeho. Přidali se další, třeba Jiránek se svou nechutnou karikaturou. Namaloval Luxe, jak říká: "Renomovaní historici tvrdí, že lidovci byli vždycky svině. Není to pravda. Jsou až teď."

Další zásadní odchylkou od Adenauerovy strategie byla úzká vazba KDU-ČSL na katolickou církev. Symbióza škodila oběma: církvi i straně. Církev naprosto nepochopila, že se její prestiž v letech komunismu obnovila opozicí proti režimu, a dožadovala se podílu na moci. „Nejsme žádní zahrádkáři!“ Místo starosti o potřebné, které začala transformace vytvářet, se starala o majetek. Podařilo se jí rychle prohospodařit kredit: stačí připomenout Voršilky a katedrálu. A KDU-ČSL, místo aby usilovala o nekonfesní charakter, se k církvi úzce přimkla a v jejích chybách jí podporovala, pokud je sama nevyvolala. Ludvík Motyčka, poslanec FS, se chlubil, že církevní restituce vymyslel on. Potom, co se církevní funkcionáři dušovali, že výčtovým zákonem a návratem majetku kongregacím a řádům restituční nároky končí.

Konečně obecně platí, že strana, která si do vínku dává morální hodnoty, se posuzuje mnohem přísnější optikou než strana, pro niž jsou peníze až na prvním místě. A tak skandály, které se okolo lidoveckých politiků periodicky objevovaly, vedly k podezření, že strana je stejná jako ostatní, jenom pokrytecky hovoří o morálce.

Osud KDU-ČSL tak začal záviset na dvou faktorech: věrnosti tradičního voličského jádra, které se tenčilo opotřebováváním strany v praktickém vládnutí, a chybách ostatních stran. Snad nejvyššího vzedmutí dosáhla KDU-ČSL v časech tzv. opoziční smlouvy 1998 - 2002, která znechutila velkou část veřejnosti. V roce 2000 lidovci získali v senátních volbách 8 křesel, a v roce 2002 měl poslanecký klub KDU-ČL ve sněmovně 22 poslanců. To byla nejvyšší čísla od roku 1989.

Jakmile ODS a ČSSD přestaly spolupracovat, prostor pro KDU-ČSL se opět zúžil. Strana se v roce 2002 dostala do vlády, tentokrát se sociální demokracií a Unií svobody, a nesla důsledky za dosti zmatené vládnutí. Odnesla to v roce 2006 druhým nejhorším volebním výsledkem od roku 1990.

Ovšem smršť taktických chyb nastala po patových volbách v roce 2006. Zahájil ji předseda Kalousek, když několik týdnů před komunálními volbami náhle přestal jednat o koalici s ODS a zelenými a nabídl spolupráci sociální demokracii a tím nepřímo i KSČM. Tvrdil, že to udělal proto, aby zamezil vzniku velké koalice a likvidaci politického prostoru pro malé strany. Bohužel, udělal to po několikaleté antikomunistické propagandě. A tak i když velká koalice by (teoreticky, ODS ji nechtěla) nebezpečím byla, jeho manévr odmítla nejen veřejnost, ale samotní členové strany. Kalousek skončil jako předseda a na jeho místo nastoupil Jiří Čunek.

Případ Jiřího Čunka patří k těm nejzamotanějším v nejnovějších českých dějinách. I když je možné, že se na žádné korupci nepodílel a byl jen obětí šikovné intriky, prestiž strany těžce poškodil. Nejpozději v okamžiku, kdy mu policie sdělila obvinění, měl sám odstoupit a trvat na veřejném soudním projednávání. Tím, že to neudělal, a že připustil intervence z nejvyššího státního zastupitelství, poškodil nejen stranu, ale samotné státní zastupitelství, posléze celou justici. Pro veřejnost se stal jenom dalším potvrzením lidovecké nedůvěryhodnosti.

KDU-ČSL nebyla schopna zamezit znovuzvolení Václava Klause prezidentem, člověka, který po celý svůj politický život ztělesňoval fundamentální rozpor s hodnotami zastávanými KDU-ČSL. Nejen to, řada lidovců jeho volbu otevřeně podporovala. Údajně pod tlakem některých biskupů. Předseda Svoboda volbu odůvodňoval očekávanou(!) podporou Klause a ODS pro církevní restituce. Podotýkám, očekávanou, on ji s nikým nedojednal, takže řada spolustraníků si bokem trpce stěžovala, že spíš myslí na sebe a ne na stranu. Co byl výsledek? Restituce shodil presidentův nejvěrnější poslanec. A prezident v den inaugurace předvedl, jak si představuje křesťanské rodinné hodnoty, které ve své volební řeči, když lovil lidovecké hlasy, tolik sliboval. Za pár týdnů se předseda Svoboda spolustraníkům za volbu Klause omluvil.

Snad eticky nejskandálnějším hlasováním poslanecké sněmovny té doby byl „dárek“ pro firmu ČEZ. Parlament jí zajistil bezplatný přístup k emisním povolenkám v hodnotě 68 miliard Kč. Na návrhu se podílel poslanec KDU-ČSL Libor Ambrozek, pro návrh hlasoval jak Cyril Svoboda, tak Michaela Šojdrová. Pro ilustraci: Duo Nečas a Němcová se hlasování zdrželo, Miroslav Kalousek byl proti. Vzhledem k tomu, že nikdo z vedení lidovců nejel na výlet do Toskánska, je pravděpodobnější, že hlasování bylo spíš výrazem naivity než korupce. Ovšem v důsledku je to jedno. O situaci ve straně ještě víc vypovídá, že nikdo nevystoupil s hlasitou kritikou jejího počínání. Hned by byl o stranu v médiích zájem.

Světlým zjevem v poslaneckém klubu KDU-ČSL byl poslanec Ludvík Hovorka. Spolu se svým kolegou Carbolem měl lví podíl na tom, že se během Topolánkova vládnutí nepodařilo těžce poškodit systém veřejného zdravotnictví. Veřejnost si výjimečnosti Hovorky byla dobře vědoma. Na internetu se objevovaly názory, že vykoupil všechny hříchy KDU-ČSL od roku 1989. Co udělala strana s poslancem Hovorkou? Vzala ho jako ikonu pro kampaň v roce 2010 s heslem „Nepřipustíme likvidaci veřejného zdravotnictví“? Ani náhodou. Spíš ho považovala za obtíž. Předseda klubu Severa ho neustále napomínal. Hovorku zařadili až na čtvrté, nevolitelné místo kandidátky ve Zlínském kraji. Pak se sice v preferencích dostal až na místo první. V kraji dostali lidovci téměř 10 procent, nejvíc v celé republice – ale celkově strana propadla. Není divu. Cyril Svoboda nebyl schopen straně vrátit ani kurs, ani důvěru a smysl, proč by ji měli lidé volit.

Za chyby se v politice platí. Lidová strana nedokázala vystoupit z dráhy, na kterou ji naváděla národněfrontovní minulost. Na rozdíl od Německa, kde se CDU stavěla znovu z trosek celého stranického systému, měla mnohem těžší výchozí pozici: emoční zátěž, kterou si odnesla ze 40 let soužití pod kuratelou KSČ. To jí zabránilo otevřít se i bývalým komunistům a vzít za svůj postoj kardinála Vlka „lustrovat musíme vlastní svědomí“. Naopak, z antikomunismu si udělala identifikační znak, který prohlašovala za „pravicový“. Jenže pravicovost byla v české společnosti také spojena s ekonomickým neoliberalismem a bezohledností, která z něho vyplývala. To ovšem bylo v přímém protikladu s potřebami voličů, které lidovci měli - ti vyžadovali propracovanou sociální a hospodářskou politiku.

Prostě KDU-ČSL se nepodařilo uvést do souladu potřeby praktické politiky s ideologií, kterou by její členstvo sdílelo. Naopak, během let osifikovaly předsudky, které brání tomu, aby se KDU-ČSL mohla chovat jako CDU, tedy jako strana skutečně otevřená, nekonfesní, opřená o křesťanské hodnoty a současně pragmatická. Cesta k nápravě a novému získání důvěry bude vyžadovat důkladnou sebereflexi.

*-*-*-*-* 3. září 2010 *-*-*-*-*

To je komentář, který jsem napsal začátkem září t. r. pro LISTY. KDU-ČSL je po sjezdu, má nové vedení, razantně se omladila. Změnila také politiku?

Na hodnocení je brzy. Ovšem z průběhu sjezdu je jasné, že odchodem Kalouskova křídla spor o orientaci KDU-ČSL neskončil. Nový předseda sice vyhrál s tezemi o středo-pravicovém zařazení strany, ale těžiště cílů, které si KDU-ČSL klade, je zcela jasně v sociální oblasti. Vzhledem k tomu, že pravicovost je u českých voličů spojena s neoliberálním ekonomickým konceptem, lze si skutečně obtížně představit, jak se bude nový předseda vymezovat vůči „pravicovým“ ODS a TOP09. Jinými slovy, odmítnutím jasného přihlášení k sociálním tématům bez berličky pravicovosti bude mít KDU-ČSL velké problémy čitelně se vymezit proti ostatním dvěma pravicovým stranám.

Mluví-li na sjezdu přední český ekonom Lubomír Mlčoch o sociálním učení církve a své ochotě pomoci KDU-ČSL při jeho rozpracování do praktického ekonomického programu, asi jen málokdo by to v českém prostředí označil jako pravicový koncept. KDU-ČSL je konzervativní stranou, ale v českém kontextu se nemůže označovat za pravicovou, jinak bude mást veřejnost i samu sebe. O zmatenosti uvnitř samotné KDU-ČSL nejlépe svědčí, že poslanec Ludvík Hovorka, který zachránil solidární zdravotnictví v České republice, dostal na sjezdu od delegáta vlastní strany otázku, jestli bude dál potížistou!

Nezbývá než popřát novému vedení strany, aby si základní profil strany co nejrychleji ujasnilo.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy