Tomáš Sokol, novináři a Věci veřejné
Rovnají se politická a trestní odpovědnost?
Tomáš Sokol napsal nedávno na svůj blog na serveru aktualne.cz článek Temná podezření a media, začarovaný kruh. O jaký kruh jde? Vznikne podezření z korupce –> policie je nedůvěryhodná –> zapojí se novináři –> ti zveřejní polotovar a veřejnost začíná vřít -> zveřejnění neumožní případ řádně vyšetřit–> policie nezjistí důkazy pro trestní stíhání a případ vyšumí –> ergo je zkorumpovaná, jak na začátku předpovězeno.
Jistě, z hlediska experta na trestní právo se lze na řadu případů takto dívat. Některé novinářské aktivity, zejména ty, kde novináři kauzy inscenovali, místo aby shromažďovali důkazy o reálných nepravostech, zasluhují kritiku. V některých případech to odnesli nevinní lidé.
Jako obecný návod, jak přistupovat k podezřením z korupce, však názor pana doktora neobstojí. U nás zdomácněl naprosto nesmyslný předpoklad, že politik může být volán k odpovědnosti za korupční chování jenom tehdy, když ho policie přistihne, jak strká do kapsy naditou obálku s úplatkem, či přesněji řečeno, když jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu.
Kdyby to tak bylo, pak by měl JUDr. Sokol pravdu. Novináři by kazili úspěšné vyšetření korupčního jednání a jediným spolehlivým garantem vyšetřování korupce by byla policie.
Pomiňme otazníky, které se okamžitě vkrádají: nechce se mi věřit, že jedinými korupčními kauzami v této zemi jsou ty, jejichž vyšetření zpackali novináři. Jak to, že policie v klidu nevyšetřila řadu jiných kauz, do nichž se novináři nepletli?
Ale nechme to, není to totiž podstatné. Pro požadavek, aby ministr odešel z funkce kvůli podezření z korupce, stačí totiž neskonale méně důkazů, než kolik je jich třeba pro jeho odsouzení. Jak to?
Ministr se musí – v českých podmínkách dodejme: měl by se – řídit přísným etickým kodexem, aby se nemohl dostat do podezření z korupčního jednání. Mezi ta pravidla patří, že se úřední jednání vedou pouze v úředních místnostech a pořizuje se o nich zápis. V civilizovaných zemích je nemyslitelné, aby ministr zval podřízené do restaurace, nota bene s nainstalovanými rušičkami, kde je nutí, aby jednali o pracovních záležitostech bez toho, že by o nich existoval oficiální zápis.
Samotné zveřejnění takové události musí v sebevědomé společnosti vést k ministrově demisi. Vůbec není třeba nic dalšího dokládat. Ministr vzbudil svým jednáním oprávněné pochybnosti – a to úplně stačí.
Tragédie české politické kultury spočívá v tom, že kašle na formální pravidla chování. Přitom jsou nejdůležitějším způsobem kontroly politiky. A plně pod kontrolou novinářů. Vůbec přitom nekříží kruhy policie. Úřadování v hospodě trestným činem skutečně nebývá. Ovšem že to má být důvod k resignaci, musí být mimo jakoukoliv pochybnost. Jak novinářů, tak veřejnosti. Jedině tak se to ale stane i přesvědčením politiků. Pokud jim totiž dovolíme vykřikovat, že žádný trestný čin nespáchali, politika se čistit nebude.
Lze vymyslet desítku důvodů, proč premiér Nečas kauzu bagatelizuje. Nehodlám o nich spekulovat. Důležité je jedno: sám tím ztratil důvěryhodnost. Je to škoda. Nového premiéra bude těžké najít.
Věci veřejné dostaly hvězdnou příležitost. Buď předvedou, že boj s korupcí myslí vážně, pak ale nemohou hlasovat pro důvěru vládě, nebo vládě důvěru odhlasují a pak se obávám, že to je jejich politický konec.
Přitom vyjádření nedůvěry vládě nemusí znamenat konec koalice. Naopak, může to znamenat stejnou koalici s upravenou koaliční smlouvou a možná lepším rozložením resortů.
Po programové konferenci Věcí veřejných si z nich začali novináři dělat legraci. Upřímně řečeno, nevím proč. Kdo chce po středové straně ideologicky průzračný program, připomíná Holenu s macechou, jak v lednu posílají Marušku pro jahody. Pozváním prof. Vostatka a vyslechnutím jeho kritiky navrhované penzijní reformy se naopak Věcí veřejné staly jednou z mála nadějí, že se nepodaří prosadit vysoce riskantní, drahá a nerozumná varianta penzijní reformy. Pokud by se Věci veřejné rozhodly vrátit koalici důvěru tím, že současné vládě vyjádří nedůvěru, nemusely by se o svou politickou budoucnost strachovat. Obávám se ovšem, že to je úkol za hranicemi politické představivosti Věcí veřejných.
Tomáš Sokol napsal nedávno na svůj blog na serveru aktualne.cz článek Temná podezření a media, začarovaný kruh. O jaký kruh jde? Vznikne podezření z korupce –> policie je nedůvěryhodná –> zapojí se novináři –> ti zveřejní polotovar a veřejnost začíná vřít -> zveřejnění neumožní případ řádně vyšetřit–> policie nezjistí důkazy pro trestní stíhání a případ vyšumí –> ergo je zkorumpovaná, jak na začátku předpovězeno.
Jistě, z hlediska experta na trestní právo se lze na řadu případů takto dívat. Některé novinářské aktivity, zejména ty, kde novináři kauzy inscenovali, místo aby shromažďovali důkazy o reálných nepravostech, zasluhují kritiku. V některých případech to odnesli nevinní lidé.
Jako obecný návod, jak přistupovat k podezřením z korupce, však názor pana doktora neobstojí. U nás zdomácněl naprosto nesmyslný předpoklad, že politik může být volán k odpovědnosti za korupční chování jenom tehdy, když ho policie přistihne, jak strká do kapsy naditou obálku s úplatkem, či přesněji řečeno, když jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu.
Kdyby to tak bylo, pak by měl JUDr. Sokol pravdu. Novináři by kazili úspěšné vyšetření korupčního jednání a jediným spolehlivým garantem vyšetřování korupce by byla policie.
Pomiňme otazníky, které se okamžitě vkrádají: nechce se mi věřit, že jedinými korupčními kauzami v této zemi jsou ty, jejichž vyšetření zpackali novináři. Jak to, že policie v klidu nevyšetřila řadu jiných kauz, do nichž se novináři nepletli?
Ale nechme to, není to totiž podstatné. Pro požadavek, aby ministr odešel z funkce kvůli podezření z korupce, stačí totiž neskonale méně důkazů, než kolik je jich třeba pro jeho odsouzení. Jak to?
Ministr se musí – v českých podmínkách dodejme: měl by se – řídit přísným etickým kodexem, aby se nemohl dostat do podezření z korupčního jednání. Mezi ta pravidla patří, že se úřední jednání vedou pouze v úředních místnostech a pořizuje se o nich zápis. V civilizovaných zemích je nemyslitelné, aby ministr zval podřízené do restaurace, nota bene s nainstalovanými rušičkami, kde je nutí, aby jednali o pracovních záležitostech bez toho, že by o nich existoval oficiální zápis.
Samotné zveřejnění takové události musí v sebevědomé společnosti vést k ministrově demisi. Vůbec není třeba nic dalšího dokládat. Ministr vzbudil svým jednáním oprávněné pochybnosti – a to úplně stačí.
Tragédie české politické kultury spočívá v tom, že kašle na formální pravidla chování. Přitom jsou nejdůležitějším způsobem kontroly politiky. A plně pod kontrolou novinářů. Vůbec přitom nekříží kruhy policie. Úřadování v hospodě trestným činem skutečně nebývá. Ovšem že to má být důvod k resignaci, musí být mimo jakoukoliv pochybnost. Jak novinářů, tak veřejnosti. Jedině tak se to ale stane i přesvědčením politiků. Pokud jim totiž dovolíme vykřikovat, že žádný trestný čin nespáchali, politika se čistit nebude.
Lze vymyslet desítku důvodů, proč premiér Nečas kauzu bagatelizuje. Nehodlám o nich spekulovat. Důležité je jedno: sám tím ztratil důvěryhodnost. Je to škoda. Nového premiéra bude těžké najít.
Věci veřejné dostaly hvězdnou příležitost. Buď předvedou, že boj s korupcí myslí vážně, pak ale nemohou hlasovat pro důvěru vládě, nebo vládě důvěru odhlasují a pak se obávám, že to je jejich politický konec.
Přitom vyjádření nedůvěry vládě nemusí znamenat konec koalice. Naopak, může to znamenat stejnou koalici s upravenou koaliční smlouvou a možná lepším rozložením resortů.
Po programové konferenci Věcí veřejných si z nich začali novináři dělat legraci. Upřímně řečeno, nevím proč. Kdo chce po středové straně ideologicky průzračný program, připomíná Holenu s macechou, jak v lednu posílají Marušku pro jahody. Pozváním prof. Vostatka a vyslechnutím jeho kritiky navrhované penzijní reformy se naopak Věcí veřejné staly jednou z mála nadějí, že se nepodaří prosadit vysoce riskantní, drahá a nerozumná varianta penzijní reformy. Pokud by se Věci veřejné rozhodly vrátit koalici důvěru tím, že současné vládě vyjádří nedůvěru, nemusely by se o svou politickou budoucnost strachovat. Obávám se ovšem, že to je úkol za hranicemi politické představivosti Věcí veřejných.