Psáno pro ČRo6

Důvěra veřejnosti v politický systém se pohybuje v mimořádně nízkých číslech. Podle CVVM vládě důvěřuje 21 % obyvatel, se současnou politickou situací je spokojeno 7 % spoluobčanů. Stěží si lze představit, že bychom mohli klesnout ještě hlouběji.
Často se klade otázka: jak z toho ven? Abychom na ni mohli odpovědět, musíme znát odpověď na otázku: jak jsme se sem dostali? Bez pravdivého pochopení geneze choroby nelze, obávám se, najít účinnou léčbu.

První léta po roce 1989 řídila stát umírněná část disentu. Pro ni listopad 1989 osvobodil celou společnost, včetně komunistů. Potrestat chtěla jenom ty členy KSČ, kteří porušovali svoje vlastní zákony. Konec konců, k tomu disidenty zavazovaly helsinské protokoly o lidských právech, na jejichž základě Charta 77 vznikla. Transformaci ekonomiky chtěli udělat cílenou privatizací se strategickými partnery, kteří by dokázali zaostalé české podniky přivést do konkurenceschopného stavu. Ne Valtr Komárek, ale ministr průmyslu Jan Vrba se svým týmem představoval alternativu ekonomické transformace proti Klausovi. Úspěchy Škody Mladá Boleslav ukazují názorně, kdo měl pravdu. Poznamenejme na okraj, že úspěch mívá mnoho otců: dnes se Václav Klaus nestydí tvářit jako ten, kdo má zásluhy o vstup VW do Škodovky. Naopak, dělal všechno proto, aby přímý vstup zahraničního kapitálu do českých podniků zastavil. Chtěl mít v kuponové privatizaci známé značky.

Liberální disidenti prohráli střet o vedení OF hned na podzim 1990. Klaus si byl vědom, že pokud OF nerozbije, bude jeho pozice jako čelního reformátora neustále ohrožena. Využil nespokojenosti manažerů a fórum rozštěpil. Kvůli tomu se první dva „ústavodárné“ roky proměnily na dlouhotrvající volební kampaň.

Klaus ke svému vítězství ve volbách 1992 použil dva nejsilnější motivační faktory každého převratu: touhu po zadostiučinění za minulá příkoří a touhu po moci a zbohatnutí. Program ODS se jmenoval „svoboda a prosperita“. Kdepak „pot a slzy“ slibované OF ve volbách 1990. Klaus obětoval volebnímu vítězství ekonomickou racionalitu transformace. Největší transformační zvěrstva se udála v letech 1992 – 1996, v čase, který dodnes mnoho komentátorů velebí jako zlatou éru ODS.

V té době také započal proces, jehož důsledky se potýkáme dnes. Útok na stát. Občanské fórum, po něm Občanské hnutí prosazovalo odborné, nestranické náměstky. Ne tak ODS. U Václava Klause nemohl být žádný náměstek, který by nebyl v ODS. Po volbách v roce 1992 se ten proces rozběhl na plné obrátky. Navíc po zrušení federace bylo třeba někam umístit poslance Federálního shromáždění, protože ODA zabila myšlenku Prozatímního senátu. Do vrcholných pozic státu se dostali zideologizovaní diletanti. Státní správa se zpolitizovala.

V moderní demokracii je efektivní státní správa nepostradatelná. Mezi ní a politikou musí existovat ostrá hranice: politik je komunikátor, v principu laik, jehož úkolem je přesvědčovat veřejnost o správnosti kursu, který jeho strana prosazuje. Ale praktické kroky k naplnění politických cílů mají připravovat experti státní správy. Služební zákon jim má zajistit, aby mohli odolávat politickým tlakům, které mají velmi často korupční pozadí. Kvalitní státní správy, např. kanadská, jsou stabilizátorem systému a ochranou proti korupci. Zrušení rozdílu mezi politikou a státní správou znamená, že stát řídí diletanti. Řídí ho bez dodržování elementárních pravidel na průhlednost, na pečlivou dělbu rolí. V zemi, kde ministři obsazují ministerstva po volbách svými známými, kde neexistují formální pravidla, jimiž by se chod ministerstev měl řídit, se vytváří podhoubí, v němž korupce kvete. Tento trend zde započal ihned po volbách v roce 1992.

Požadoval jsem na české vládě zákon o státní službě už v roce 1991. Vláda ho předložila v dubnu 1992, těsně před volbami. Vůbec se neprojednával. Nový návrh zásad zákona předložila ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo práce a sociálních věcí do sněmovny v roce 1994. Zákon nebyl nikdy schválen.

Zákon o státní službě se objevil v roce 2002, v rámci přípravy na vstup do EU. Jeho účinnost však byla neustále oddalována, momentálně má být účinný od 1. ledna 2012. Lze však téměř s určitostí čekat, že buď bude opět odložena, nebo se celý zákon zruší a napíše se nějaká obezlička.

Co je výsledkem? Po dvaceti letech nemáme stát, ale trosky. Zatímco v civilizovaných zemích se volení politici omezují na nastavování kursu, u nás řídí stát. Řekl bych, že na ministerstvu financí experti upozorňovali pana ministra, že zásah do stavebního spoření je retroaktivní. Jestli ne, jde ještě o hlubší katastrofu, než bych čekal.

Protože jen málo spoluobčanů má představu o tom, jak se řídí stát, nevšímají si hrubých chyb, které politické reprezentace předvádějí. Jenže likvidace legislativ na ministerstvech po roce 1992 měla tragické následky. Při kontrolách před vstupem do EU experti konstatovali jasně: předlohy zákonů jsou nedokonalé, protože vládní legislativě chybí expertíza. Proto se zákony musejí neustále upravovat, jenže opravy dělají titíž právníci. Ke zlepšení nedochází. Když k tomu přidáme obrovskou moc vlivových skupin na parlament, která dokáže rozmazat i dobrou vládní legislativu, dostaneme výsledek: normy, podle nichž není možné vynucovat právo.

Vláda „rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“ měla možnost s neblahým dědictvím něco udělat. Vydala se však na naprosto falešnou cestu. Ústavní soud ji napomenul, že nesmí přijímat retroaktivní normy. Místo, aby se omluvila, předseda vlády a prezident útočí na Ústavní soud.

Jak se předchází korupci? Omezuje se subjektivní rozhodování jak politiků, tak úředníků. Služební poměry – ať jde o armádu, policii, hasiče, či úředníky – mají přesně toto za cíl. Úředník, policista atd. se má starat o plnění zákona, ne o potěšení svého nadřízeného. Co dělá vláda boje proti korupci? Ruší mzdové tabulky a zvyšuje roli osobního hodnocení. To nejsou protikorupční, ale prokorupční opatření.

Totéž se děje v sociální oblasti. Např. zaměstnávání postižených se bude vázat na souhlas úřadů práce. Nikde přitom nejsou stanoveny podmínky, za jakých úřady musejí souhlas dát. Co je to jiného než poukázka na úplatky?

Německý zákon o státní službě říká: „Úředník slouží lidu, ne jedné straně. Musí svoje povinnosti plnit nestranně a spravedlivě a při výkonu svého úřadu mít na zřeteli obecné blaho.“ Konec citátu. Kdo u nás pečuje o blaho celku?