Článek z roku 1992
Vyšel v časopise REPORTÉR
Co bylo možné vidět už v roce 1992?

Národ volá "chceme práci!"
továrny se nevyplácí,
v dolech se nefárá.
A v takové situaci
zazní fanfára:
že přišel spásonosný osel,
už věříme oslovi,
jen když nás ten osel
hlučně osloví.
(Voskovec & Werich, Civilizace)


Po pádu komunismu do východní Evropy zavítal v těchto končinách vzácný host - svoboda. Pocit nadšení, solidarity a nových nadějí, který jeho příchod provázel, se pod tíhou všedního dne začal rychle rozpadat. Na povrch vyplynuly všechny hříchy nejen minulých čtyřiceti let - konkurence neschopná zastaralá ekonomika s nemožnou skladbou, zničené životní prostředí, kolektivizované zemědělství, zdravotnictví a školství, meloucí z posledního, zvyky, získané za 40 let života pod vládou komunismu - ale i problémy, které komunistické režimy zdánlivě vyřešily - ve skutečnosti je však pouze potlačily. Krvavá válka v Jugoslávii i války v republikách bývalého Sovětského svazu názorně ukazují, jak citlivý problém se zde otevřel. Co bude dál? Podaří se nám vytvořit otevřenou společnost?

Krize demokracií po první světové válce
Srovnání s rokem 1918 se přímo vnucuje. Mapa Evropy se tehdy poprvé začala kreslit podle principu sebeurčení národů dnes se tento proces dokončuje. Rozpadala se mocnářství a vznikaly demokracie - v Německu, Rakousku, u nás, v Maďarsku, Polsku dokonce i Rusku a dalších zemích se poprvé objevily vlády zvolené lidem, nikoliv panovníkem z boží milosti. Parlamenty, které byly do té doby víceméně okrasou konstitučních monarchií, se staly reálnými centry moci.

Netrvalo dlouho a demokratické režimy se začaly hroutit pod novým typem diktatury, diktatury většiny, diktatury davu. V Rusku zvítězil Lenin, v Itálii Mussolini, v Maďarsku Horty, v Německu Hitler atd. Prakticky jediným státem střední Evropy, který si demokratickou vládu udržel, byť v podobě, mající k ideálu daleko, bylo Československo. Proč ke zhroucení došlo?Vývoj v Evropě na konci devatenáctého a začátku dvacátého století vedl k rozšíření politického rozhodování na všechny občany. Volební právo pro všechny včetně žen se u nás poprvé prosadilo teprve po první světové válce! Ještě Palacký pochybuje, je-li pouhé lidství dostatečným kvalifikačním předpokladem pro účast v politickém životě po 6.5% pro Sládka o tom začali pochybovat i někteří současníci.

Myšlenka demokracie však již byla na vítězném postupu, ovšem ve zcela jiných podmínkách než ve své mateřské zemi, v USA. Můžeme snad ve zkratce říci, že v USA byla demokracie jedinou vládou, které se svobodní občané byli ochotni podřídit. V Evropě měla být politickým nástrojem k řešení sociálních otázek, tj. měla zabezpečit sociální vzestup i pro třídy, které do té doby podíl na politické moci neměly. To byl podstatně složitější úkol, než jaký si do té doby kladla demokracie americká.

Přechod k všeobecnému volebnímu právu a vznik masové společnosti se nemohl obejít bez problémů, jeho prosazení v Evropě zbídačelé válkou však bylo odsouzeno k téměř jistému nezdaru. Liberální hodnoty svobody a důstojnosti, které si na šlechtě vybojoval střední stav a kterých se po první světové válce v politické rovině podařilo dosáhnout pro všechny občany, se sociálních otázek vlastně nedotýkaly. Většina liberálů vycházela z naivní představy založené na zobecnění sociální migrace během průmyslové revoluce, že stačí vytvořit vhodné podmínky a každý člověk se automaticky stane zámožným. "Každý svého štěstí strůjcem" bylo heslem nové sebevědomé střední třídy. G. Orwell píše, jak jeden z lordů v Horní sněmovně v letech velké krize tvrdil, že "podpory v nezaměstnanosti kazí horníky".

Sociální smír ještě nebyl liberální hodnotou, alespoň v Evropě ne. V Americe však prezident Roosevelt svým programem na likvidaci důsledků hospodářské krize třicátých let zahájil druhou etapu liberalismu, liberalismu, který začal "rovnost šancí" vztahovat i na sociální otázky.Bylo dosti těžké, ne-li nelidské, vykládat o svobodě miliónům nezaměstnaných, kteří o ní cynicky říkali, že to je svoboda umřít, či chválit trh v době, kdy se pálilo obilí, aby se udržela jeho cena. Liberálové sociální otázky podcenili, a to se jim vymstilo. Otevřeli tím cestu politikům, kteří zjednodušovali, slibovali rychlé vyřešení sociální nerovnosti, a uměli říci, který nepřítel za současnou bídu může. Většina vůdců se opírala o víru, která nahrazovala náboženství - tj. dávala těm, kdo je následovali, pocit nalezení smyslu života.

"Strana, soudruzi, je pro mne vším" platilo pro německé národní socialisty ve stejné míře jako pro komunisty.Ústavní systémy nových demokracií se většinou inspirovaly francouzským systémem, který v té době byl čistým parlamentarismem. Vzhledem k tomu, že s praktickým provozováním demokracie neměly zkušenost, postavily také parlament do centra moci a nadřadily jej vládě, jejíž moc byla - alespoň v konstitučních monarchiích - vždy silnější než moc parlamentu.

Výsledkem byly režimy, v nichž vláda byla slabá, hádavé parlamenty vedly země od jedné vládní krize ke druhé, až ve znechucených občanech zanechaly pocit: pro řešení našich problémů není demokracie vhodná. K moci se v jednotlivých zemích začali dostávat vůdcové, kteří před očima a za souhlasů občanů skoncovali s nefunkční demokracií a začali dělat "místo chaosu řád". Nejde o to, že přímým důsledkem byla druhá světová válka, to bylo dáno specifickými podmínkami, za nichž se dostal Hitler k moci, důležité je, že ve všech zemích, kde demokracie ztroskotala, to vedlo k vnitřní občanské válce, ať studené, jako třeba v Německu, tak "horké" ve španělském provedení. Po definitivním vítězství pak strana monopolizovala moc, ovládla sdělovací prostředky a základní mocenské pozice státu a - začala pěstovat korupci, strach, někde teror.

Konec konců, to byl i osud Československa. Znechucení z demokracie první republiky se naplno projevilo až na jejím konci a po válce. Zkušenost Mnichova přitom hrála důležitou, ale nikoliv rozhodující roli - ve Francii, která Mnichov nezažila, byly názory katolických intelektuálů na demokracii velmi podobné. Přízemní politikaření stálo v ostrém kontrastu s etickým nárokem, který na politiku kladl Masaryk. Bez Masaryka by byla politická labilita republiky za 20 let jsme měli víc než 20 vlád mnohem zřetelnější. Republika nebyla schopna řešit sociální problémy vyvolané hospodářskou krizí, která na nás měla tvrdší dopad než na jiné evropské země.

Proto demokracie první republiky po válce "netáhne". Peroutka píše v roce 1946: "nechtěli jste socialismus malý, budete mít velký". Myšlenka Národní fronty, která měla omezit "zvůli stran" ve prospěch služby celku a ve skutečnosti omezila politickou svobodu, nenarazila na vážnější odpor. Do pasti diktatur, do níž se chytila západní Evropa před druhou světovou válkou, jsme se dobrovolně chytili po ní. Komunistický převrat v roce 1948 byl prováděn se souhlasem značné části obyvatel. A pak to začalo.

Politika, to byl boj. Cílem byla společnost, která měla fungovat jako organismus, jeho harmonický celek. Ti, kteří harmonii rušili, byli nepřátelé, kacíři. Ty bylo třeba zničit, a v řadě případů se to provedlo doslova. Ideologie, která se prosadila u nás, byla stejně jako v případě fašismu či nacismu uceleným, logickým celkem, v němž nebylo možné připustit kritiku. Nejdůležitějším předpokladem pro její přijetí byla víra - nejlépe víra uhlířská, která nebrala na vědomí nic, co bylo s vírou v rozporu. Lidé se spolehli na své vůdce, přenechali jim základní rozhodnutí. Režimy tohoto typu dokonale zneužívají hluboké lidské potřeby odevzdanosti, loajality a víry. Pro udržení moci se pak všude použil nejúčinnější prostředek - strach.

Otevřená společnost
Krach demokracií v celé Evropě v době mezi válkami včetně lability i těch standardních a zavedených vedl po válce k důkladnému promyšlení cílů i způsobu vedení politiky v demokratických společnostech. Proti utopickým ideologiím, které po sobě nechaly v celém světě milióny mrtvol, se postavily tradiční liberální hodnoty svobody jednotlivce a úcty k lidským právům. Společnost se přestala chápat jako organismus, který je třeba chránit před napadením. Nový model vycházel z předpokladu, že se v politice nesmí rozhodovat o posledních pravdách, nesmí v ní jít o boj, v němž je třeba protivníka "zničit jako třídu". Společnost samozřejmě žije v konfliktu, který však nemá nutně etický rozměr, nejde v něm o boj dobra se zlem. Konflikt je dán tím, že ve společnosti mají jednotlivci i skupiny různé zájmy. Politická moc, o kterou mezi sebou soutěží, slouží k přidělování omezených zdrojů, jež má společnost k dispozici: vláda může rozhodnout, kolik z nich se dá např. na obranu, zdravotnictví, na podporu v nezaměstnanosti nebo rozvoj vědy. Z toho má samozřejmě někdo výhody a někdo to zaplatí - proto se politickou moc v zemi svádí zápas. Je-li však politická moc rozumná, snaží se konfliktní zájmy slaďovat, nikoliv porážet.

Teoretický základ nového pohledu na společnost přinesla práce filosofa Karla Poppera. Ve své slavné knize napsané na začátku druhé světové války "Otevřená společnost a její nepřátelé" odmítl celou evropskou tradici chápání společnosti jako organismu. "Král" tedy vůdce nesmí být tím, jehož úkolem je prosazení Dobra. Stane-li se totiž politika bojem o prosazení Dobra, pak se musí každý, kdo s ní nesouhlasí, nutně jevit jako nepřítel. Kompromis s nepřítelem je zbabělostí.

Popper proti tomuto zhoubnému pohledu vyzdvihuje společnost, která má jako svůj základní a nedotknutelný princip pouze ochranu svobody jednotlivce, tím také svobodné soutěže myšlenek a názorů. Všechno ostatní je předmětem diskuse a sporu. Jedině taková společnost je schopná adaptace bez nutnosti revoluce, jedině v takové společnosti se může vyměnit vláda, aniž by to znamenalo přepisování učebnic či převlékání kabátů. Různost zájmů je přirozená a normální, kompromis je uměním hledat mezi různými zájmy nejvyššího společného jmenovatele. Politik, který umění kompromisu neovládá, k politickému kormidlu otevřené společnosti nepatří.

Má to ovšem háček - politika nemůže předstírat, že nahradí náboženství, politik má v otevřené společnosti dosti omezený slovník. Díky tomu je také otevřená společnost stále zranitelná vůči demagogím - dojde-li ke společenskému napětí, mohou demagogové i v otevřené společnosti získat značný vliv. Mravní hodnoty se však nevytrácejí, pouze se přesouvají z cílů na prostředky. Společnost se velmi rozumně méně soustřeďuje na mravní cíle, jichž má dosáhnout což jsou vždy jen řeči, a více na mravnost těch, kteří ji vedou. Snad ani na kněze se nekladou tak přísné požadavky jako na politiky.

Pokus o otevřenou společnost po r. 1989
Neradikální část disentu, která měla na počátku na politiku OF rozhodující vliv, chápala jako svůj přednostní úkol zamezit zneužívání moci k potlačování lidských práv. Volbami skončila revoluce, nastala vláda práva. Heslo "nebudeme jako oni" znamenalo, že právní stát bereme vážně. Skupinou, na níž to bylo třeba předvést, teď paradoxně byli - komunisté.

OF pochopitelně nebylo ideologicky jednotné, jeho volební program však měl význačné liberální rysy. Jednou z jeho hlavních zásad byla snaha udržet společenský konsensus pro období transformace. Před očima jsme měli Španělsko s jeho úspěšným programem národního smíření. Cílem byla otevřená společnost, východiskem přesvědčení, že budoucnost je důležitější než minulost. Chtěli jsme odpolitizovat stát, postavit demokratické instituce, které budou žít svým vlastním životem, bez politického tlaku "vítězné strany".

Nechtěli jsme, aby občan musel mít v kapse legitimaci "správné" strany, bude-li chtít dostat místo, které dříve patřilo do nomenklatury. Věděli jsme, že se revoluční spravedlností k právnímu státu nedostaneme. Věděli jsme, že je třeba respektovat i opozici a pokroku dosahovat jednáním i tam, kde by stačilo použít sílu. Jinak výsledky nebudou trvalé, pouze rozkýveme kyvadlo odplaty a msty.Civilizovaný svět, pro nás reprezentovaný Radou Evropy, nás v tom podporoval. Československo získalo obrovský mezinárodní kredit. Evropa měla za to, že tato politika má širokou podporu.

Zkušený liberální politik, předseda Liberální internacionály hrabě Otto von Lambsdorf ve svém projevu na semináři o liberální politice v březnu 1992 naše původní záměry nepřímo potvrdil: "V České republice konzervativci bez váhání riskují široký konsensus, který byl jedním z nejdůležitějších výdobytků listopadové revoluce." Ano, v listopadu věřili mnozí, že se jim - konečně - otevírá šance. K pádu režimu přispěla i řada komunistů. Atmosféru těch dní snad nejlépe vyjadřoval epigram Jana Vodňanského: Včera sen, dnes realita,/jde s námi i Mohorita./ Není Vasil jako Vasil,/každý sklidí to, co zasil.

V postoji ke komunistům však OF a po něm OH udělalo vážnou politickou chybu. Jenom váhavě se dobírali rozlišení, o němž se Otto von Lambsdorf ve svém projevu také zmiňuje: "Jako Němec si bolestně uvědomuji, jak je nutné vypořádat se s komunismem a s těmi, kdo z něj žili a kdo jej podporovali. Ale jako liberálové víme, že tyto diskuse musí vyhovovat zásadám právního státu. My liberálové se chceme vypořádat kriticky s komunismem a jeho pomahači, a ne zúčtovat s každým, kdo někdy na státem nařízené demonstraci mával rudou vlajkou. My liberálové přiznáváme každému člověku právo na politický omyl. Víme, že člověk je omylný. To není žádná bezzásadová tolerance, žádné mírné odpouštění, jak se to snaží vidět naši protivníci. Kdo nese politickou odpovědnost za 40 let diktatury a špatného hospodaření, musí k ní být volán. Kdo za 40 let diktatury osobně zapříčinil újmu jiným lidem, musí být potrestán. Ale v liberálním právním státě rozhodují o vině a míře trestu trestní zákoník a soudy, nikoli politika nebo tisk."

Tím, že jsme toto rozlišení neudělali - neuměli jsme určit ty, kteří mají být voláni k odpovědnosti a kteří potrestáni řada z nás slyšela "trávu růst" a měla za to, že snaha o potrestání minulých vin nutně povede k politickým procesům, jsme začali ve společnosti ztrácet kredit. Společnost po volbách čekala, že se ztráta moci KSČ zviditelní - tj. že z vedoucích funkcí odejdou lidé, kteří je zastávali díky "rybářské knížce" a patřili mezi exponenty bývalého režimu. Problém se ještě zhoršil tím, když se do legislativně naprosto nepřipraveného prostředí spustila reforma, která dovolovala tzv. kontrolním skupinám , které tyly z podniků už před revolucí, aby prodávaly nemnohé výroby podniků, o něž byl na trhu zájem, prostřednictvím vlastních firem. Obrovské zisky, které tím dosahovaly, prostřednictvím malé privatizace měnily v kapitál. Občané viděli, že bývalí čelní funkcionáři KSČ rychle zapomněli na odpor k soukromému vlastnictví a hbitě proměňují svou bývalou politickou moc v moc hospodářskou.

Kromě toho začaly fungovat konexe a známosti - Seilgenossenschaften, jak stejný problém označili v Německu. Vyhození funkcionáři nacházeli místa u svých přátel, nepohodlní lidé byli v některých případech vyhozeni z práce. V podnicích a zejména na malých místech se opět začal šířit strach.

Jenom málo lidem bylo zřejmé, že to je ve značné míře daň za transformaci, že ani při nejlepší organizaci bychom přelévání peněz ani známostem nedokázali úplně zabránit. Např. ještě dnes nejsou plně postaveny berní úřady, bez nichž se kontrola majetkových převodů vůbec nedá dělat. Paradoxní je, že i to málo, co jsme udělat mohli, zabili ministři stran, kteří s OH skutečně neměli nic společného. Navrhoval jsem ještě v kolégiu OF, aby součástí malé privatizace byla povinnost předložit čestné prohlášení o původu peněz, pokud vydražená částka překročí hranici 1 miliónu Kčs. Kontrolu čestných prohlášení mohly dělat berní úřady v souvislosti s kontrolou majetkových přiznání.

Tento návrh, který by podstatně přispěl k průhlednosti malé privatizace, svorně zabili ministři Klaus i Ježek. Peníze jim nesmrděly, hlavně, aby byl vlastník. "Co to jsou špinavé peníze?" ptal se udiveně ministr financí. Trochu podivné, kdo jiný než konzervativec by měl dbát na důvěryhodnost finančních institucí? "Kryptokomunisti chtějí pod průhlednou záminkou zpomalit privatizaci" psal o snaze kontrolovat finanční transakce moudrý pravicový tisk. Výsledek? Nikdo už nikdy nezjistí, jaký kapitál se v malé privatizaci etabloval. Etika podnikání se ještě zhoršila - šidí se víc než za komunistů. Společenská přijatelnost majetkových změn je minimální - rozhodně nepanuje pocit, že k majetku se dostali ti, kteří byli v minulém režimu šetrní a pracovití. Kdo je vinen? OH. Tak se platí za ztrátu kreditu.

Měli jsme za to, že nás naše minulost dostatečně chrání před nařčením, že se vlastně pokoušíme komunisty krýt - vždyť především v OH byli lidé, které komunistický režim považoval za nepřátele. Minulé zásluhy však rychle vyprchávají. V bulvárním tisku se začaly objevovat články, líčící "sametovou" revoluci jako předem domluvený komplot s komunisty. Nejen partneři z bývalého OF začali nepokrytě mluvit o "růžových" kryptokomunistech, kteří jsou nebezpečnější, než deklarovaní komunisté.Polemika s debolševizátory nás svedla na scestí - jejich abstraktní požadavek na potrestání "pachatelů zla" prostě nelze splnit bez porušení principů právního státu, bez politických procesů. Občané však zřejmě nechtěli vykopat Gottwalda a useknout mu hlavu, jak to udělali Angličané Cromwellovi, chtěli mít ochranu před exponenty minulého režimu, kteří měli ve změněných podmínkách dokonce větší moc než před tím. Chtěli, aby při změně vlastnických vztahů nebyli zvýhodnění ti, kteří zneužívali postavení získané v minulém režimu k podnikání, které bylo spíš rozkrádáním.

Oč hůře se vyrovnání s minulostí dalo reálně provést, o to lépe se však dalo politicky využít. Vítanou příležitost poskytl lustrační zákon. Najednou si mohli vysloužit ostruhy v boji proti komunistům i ti, kteří dříve proti režimu bojovali podle poručíka Lukáše: "to je dobře, že jsme Češi, ale nemusí o tom každý vědět". Z vládního návrhu lustračního zákona se udělala nepřijatelná norma, o postihu rozhodoval zákon, nikoliv soud. Otto von Lambsdorf říká: "Jako liberálové jsme proti klimatu strachu. Nechceme udavačství, žádné přísahy předstírané věrnosti, ani vydírání. Nechceme žádné vystrašené zapírání minulosti, ale upřímnou a sebekritickou diskusi o napáchaných chybách a opomenutích. Proto my liberálové odmítáme debolševizaci dřevěnou palicí. Dřevěná palice jako politický mučící nástroj patří do muzea totalitarismu. Nepatří do svobodné demokracie." V době lustračního zákona už bylo pozdě. Tím, že jsme problém neuměli vyřešit dříve, jsme otevřeli cestu radikalismu.

Existovalo vůbec řešení? Ano, ale pracné. Prvním pokusem bylo zákonné opatření předsednictva FS, které umožnilo ministrům dělat zásahy do nižší složek vedení státních podniků. Česká vláda použití tohoto opatření prakticky odmítla, protože ho pochopila jako návod k jednorázovým čistkám. To byla chyba. Treuhandanstalt, který má na starosti privatizaci v NDR, vyměnil management téměř ve všech podnicích, samozřejmě i za cenu, že manažeři přecházeli do jiných podniků nebo na jiné funkce střední management se nepodařilo vyměnit ani jim. Pocit diskontinuity zde alespoň částečně vznikl, takže prodej podniku managementu nebyl v NDR vnímán jako rozprodej podniků starým strukturám.Řešením měla být trpělivá profesionální personální práce, která by očistila státní správu i státní podniky od lidí, kteří se ve starém režimu skutečně "ušpinili", a otevřela cestu budování nové, profesionální a nepolitické státní správě. Komise pro personální politiku v ústředních orgánech státní správy, kterou jsem v ČNR vedl, to po české vládě požadovala. Na některých ministerstvech zejména průmyslu a zdravotnictví byli noví a velmi dobří personalisté, kteří měli podporu ministra. Zde také došlo k výrazným změnám. Ministerstvo průmyslu kromě výměn rozeběhlo i velkorysý program vzdělávání - to ovšem novináře nezajímalo. Česká vláda však na požadavky sněmovny nereagovala, neplnila termíny. Koncepci personální práce předložila - těsně před volbami.

Rozpad OF a polarizace společnosti
Politika širokého konsensu a snaha dát v novém státě šanci i bývalým komunistům narazila na odpor radikálních poslanců OF. Proto se téma vyrovnání s minulostí stalo důležité při štěpení OF, i když to vlastně bylo zástupné téma. Rozpad OF měl mnoho motivů, ale snad nejdůležitější byl vztah "otce" sametové revoluce a "otce" ekonomické reformy.

Václav Klaus se v OF nikdy necítil zvlášť pohodlně. Prezident Havel naznačil dost jasně už ve svém projevu při představování federální vlády, jakou má vůči ministru financí distanci. Podezření Václava Klause se ještě prohloubilo při projednávání scénáře ekonomické reformy kdosi se odvážil předložit alternativy, a po té, co - přes odpor tehdejšího vedení OF - nebyl zařazen do užšího kolégia OF. Klaus začal mít strach, že se stane obětním beránkem neúspěchů transformace. V téže době Havel prosazoval, aby OF mělo předsedu. Klaus se rozhodl získat nad OF kontrolu. Aby získal podporu pro svoje zvolení, využil k tomu i problém vyrovnání s minulostí.

Mezery rozumné politiky vůči minulosti tak využili debolševizátoři a znalci jedné pravdy. Začali se chovat podle známé poučky velkého Maa - máš-li problém, najdi si nepřítele. Tak hledali nepřítele; toho, kdo v zákulisí tahá za nitky; kdo za všechno může. Srovnáme-li si původní rétoriku bolševiků a současnou rétoriku debolševizátorů, dostaneme jednoduchou tabulku:

komunisti konzervativci
nepřítel třídní nepřítel nedemokratická levice
za nitky tahá CIA StB a KGB
pro nás jsou největším nebezpečím imperialisti komunisti
Politika se opět změnila v boj. Lidé "pravé vůle" se musí spojit, nejlépe s Blanickými rytíři, aby zabránili převratu osnovanému nedemokratickými levicovými silami. Bože, to je úkol! Přitom se snadno přehlédne, co se vlastně vrací na politickou scénu. Mocenská politika má své zákonitosti, z nichž nelze uniknout. Stát se v ní chápe jako nástroj na prosazování vůle většiny, proto se mocenské pozice ve státě obsazují na základě stranické příslušnosti. Tento typ politiky jednoznačně vyhovuje lidem bez páteře, takže samostatně myslící lidé budou při své snaze angažovat se narážet na strop. Poslušnost se stane nejlepším předpokladem pro zastávání míst ve stranické hierarchii. Potřebné zkušenosti a dispozice mají bývalí komunisté proto jejich vliv bude růst. V kádrových čistkách, které přijdou, se nebudou vyhazovat staré struktury, ale ty nové, které nebudou poslušné. Poběží útok na nezávislost sdělovacích prostředků - politikové jim začnou diktovat, co je důležité a co ne, co je nedorozumění a jak správně vykládat, co se děje.

Společnost se zase ocitla na barikádách. Nepřátelé se nálepkují - ten je rudý, onen růžový, další zase nedemokratický. Pochopitelně, že často nejvíce křičí ti, kteří mají máslo na hlavě. Do společnosti se opět pumpuje nenávist a strach. Je téměř neuvěřitelné, kolik lidí se bojí levicového převratu. Proboha, jak by měl vypadat? To povstane Menzel proti Mackovi ?

Není to problém, který by se týkal pouze Československa. Stejný proces probíhá ve všech zemích východního bloku. V Čechách dosud příliš nevzbudil pozornost, výměna profederální nomenklatury za nacionální v režii HZDS je natolik razantní, že si šikovnějšího postupu ODS dosud nikdo nevšímá. Maďarští sociologové jej označují "sekundární politizace". Myslí tím skutečnost, že se po zrušení vlády jedné strany opět objevuje snaha politizovat základní funkce státu, ovládnout sdělovací prostředky a udělat z nich vykladače státní politiky. I v Maďarsku se to děje pod silnou palbou antikomunismu. I v Maďarsku si strany navzájem vyčítají komunisty, které má ta druhá strana ve svých řadách. "Můj komunista je dobrý, ten tvůj je nepřítel" - neznáme to i od nás? Návrat revoluční rétoriky přispívá k polarizaci společnosti - roste počet těch, kteří jsou ochotni přistoupit na omezení demokracie, poběží-li transformace rychleji. Bláhovci, kdo se jednou svobody vzdá, zpátky ji jen tak lehce nedostane.

Rétorika nebo lež?
Nezbytnou součástí mocenské politiky je předstírání - při získávání hlasů voličů se vytváří zdání a zakrývá skutečnost. Bývalý režim měl také propagandu, ovšem ta už neošálila ani batole. Zdá se, že veřejnost poněkud lehkomyslně zapomněla, že propaganda může být účinná, že je třeba pečlivě zkoumat, je-li to, co politici říkají, také reálné. Václav Klaus překvapil řadu svých příznivců, když po setkání s poslanci Levého bloku prohlásil, že dělení opozice na demokratickou a nedemokratickou je předvolební rétorika a že všichni jsme na jedné lodi. To je dost zajímavé, před tím pan předseda mluvil spíš o barikádách, na nichž stojí příznivci a odpůrci lustračního zákona. Že by poslanci Levého bloku změnili na lustrační zákon názor? Nebo ho změnil pan předseda?

Pan předseda také jaksi zapomněl, že nešlo pouze o předvolební rétoriku, ale o povolební zdůvodnění toho, proč jeho strana zablokovala obsazení předsednictva ČNR na základě výsledku voleb. Nebo se zde opět jedná o účelovou rétoriku, protože pan předseda potřebuje hlasy ve Federálním shromáždění, aby mohl rozdělit stát tak rychle, jak potřebuje? Je-li rétorikou to, že říkám věci, které se mi momentálně hodí, pak mám za to, že mezi rétorikou a lží vede tenká, možná zcela neznatelná dělicí čára .

Rétorika a předstírání dokáží zničit schopnost jazyka sdělovat zprávy. Občan ztrácí šanci, aby mohl prohlédnout kouřové clony, do nichž se politika zahaluje. Jde to dělat nějaký čas - v delší perspektivě občan ztrácí víru, že jeho hlas o něčem rozhoduje. Nechme ODS a podívejme se na intelektuály ODA, kteří se rozhodli založit politiku na mysliteli, jenž měl k duchovnímu odkazu střední Evropy velmi blízko - Friedrichu von Hayekovi. Hayek je racionalista, ovšem kritický racionalista, který ví, že prvním předpokladem racionalismu je přiznat, že rozum má své meze. Vůdčí myšlenka, která se vine jeho dílem, je myšlenka úcty k institucím, které ztělesňují dějinnou zkušenost. Stát je pro něj pochopitelně jednou z nejdůležitějších institucí. Hayek ví, že rozum nestačí domyslet, k jakým koncům zásah do institucí povede.

K praktickému úspěchu na politické scéně však bylo výhodné razantně vystoupit za rozdělení státu - a kde je Hayek? Takhle snad ani Lenin s Marxem nezacházel. Pod záštitou autority von Hayeka, který ví, že "svoboda se zachovává dodržováním principů, sledováním účelnosti se ničí" se provozuje politika, která je čistou účelností a bystře reaguje na momentální nálady společnosti. Dojde-li k však k situaci, kdy základní termíny mají zcela vykořeněný obsah, kdy se levičácké revolucionářství kdo mluvil v parlamentě o druhé revoluci? nazývá konzervativismem, nevěstí to pro budoucí politický vývoj nic dobrého .

Pravda vítězí?
Mělo by nás to vést k hlubšímu zamyšlení nad požadavkem "jednoty slov a činů", který Masaryk na politiku kladl. Nejde jenom o Levý blok či o Havla: stačí si vzpomenout na heslo "nic než trh" a odložení účinnosti zákona o bankrotu, na heslo "jen žádné experimenty" a prosazení kupónové privatizace, experimentu jak se patří. Na antikomunistickou rétoriku a velkoprivatizační dvojku Macek-Menzel nemluvě o komunistech na vedoucích místech kandidátky. Na Nadaci kardinála Tomáška zakládanou bývalým aktivním členem SSM Kovářem. Na odvolání generálního prokurátora, který chránil nezávislost své instituce. Na slovní ujišťování o nezávislosti tisku a odvolání Petra Uhla z ČSTK. Na odvolávání přednostů okresních úřadů opentleném mnoha důvody, jenom ne tím pravým - že pouze politicky "spolehlivý" a poslušný přednosta dokáže posílit vliv strany v okrese.

Lež v politice nepatří mezi zakázané prostředky, o tom nás ubezpečují všichni političtí teoretikové. Jenomže pouze ta lež, která je spojená s očekávanou budoucí událostí, dodávám já. Říkal-li Winston Churchill během druhé světové války svému národu, že Němce porazí, nelze říci, že mluvil pravdu. V době, kdy to říkal, si nemohl být jist. Nemohl si však být ani jist, že Němce neporazí. Politika rozvrhuje budoucnost, proto je třeba operovat s věcmi, které ještě nejsou. Říkal-li však ministr kontroly na předvolebních mítincích, že zřízením Nejvyššího kontrolního úřadu chtějí kryptokomunisti zničit kontrolu v tomto státě, lhal. Ale to je rozdíl, on věděl, že nemluví pravdu! Proč tedy lhal?

A jsme zpátky u naší základní téze. Chápe-li se politika jako boj, dnes boj proti levičáctví, je jakýkoliv prostředek ospravedlnitelný. Ti, kteří takto politice rozumějí, jsou přesvědčeni, že nelžou. Pouze taktizují - vždyť ušlechtilost cíle ospravedlní vše. To je ovšem nesmírně nebezpečná iluze, přesně ta, která před padesáti lety zavedla na scestí jejich otce. Není náhoda, že horlivými antikomunisty jsou často děti z rodin vysokých komunistických funkcionářů. Dnešní pravicový radikalismus je také vzpourou dětí proti rodičům. Čelný zastánce reaganismu, jehož krédem je "napravo ode mne je pouze zeď", je synem otce, který celý život bojoval za šťastné zítřky komunismu až do poklidného revolucionářování v "Otázkách míru a socialismu". Obsah se změnil, forma zůstala. Dnešní pravičáci mnohdy ani netuší, jak blízko vlastně stojí těm, proti nimž tolik bojují. Zase svazácký lesk v oku, zase spásná pravda na rtech. Bože, musí skutečně každá generace opakovat to nejhorší, co se naučila od rodičů? Copak rodiče chtěli stavět koncentrační tábory? Rodiče slzeli při zpěvu "Už rozvil čas a voní nadějemi,/svobody slunce prší z oblaků/vpřed, soudruzi, hle, zaslíbenou zemi,/kde už není pánů, ani žebráků!" A kdo by neskřípl agenta, který by chtěl hatit naši cestu do země zaslíbené?

Sloužím, sloužíš, sloužíme...
V životě otevřené společnosti, jak se na Západě vyvinula po druhé světové válce, hrají rozhodující úlohu sdělovací prostředky. Na jejich kvalitě a nezávislosti do značné míry záleží, bude-li společnost odolná vůči demagogiím a "rétorikám", proto se věnuje značná pozornost zajištění, aby nezávislé skutečně byly. Výměna vlády nesmí mít vliv na personální obsazení těchto institucí.

Co u nás? Kromě ČSTK, federálního rozhlasu a televize předpoklady pro nezávislost máme. Zákon není vše, rozhodují lidé - a jak se zdá, minulost vrací, zase se prosazuje stereotyp služby ideji. Novinář, který začne sloužit jiné ideji než pravdivému a co nejúplnějšímu zprostředkování informací, je však ztracen. Mám za to, že se za pár let řada autorů např. Respektu bude značně stydět za články, které dnes píší. Hluboké přesvědčení, s jakým I. Lamper vyzývá k porušování ústavy, svědčí o skutečně "zažitém" konzervativismu. J. Kábele radí vládní koalici, aby se ústavou nenechala omezovat. Český konzervativec musí být zřejmě revolucionář, co by také u nás stálo za to konzervovat? Není to bláznivý sociální demokrat, který by si před obsazením nádraží chtěl koupit perónku, jak "trefně" ocitoval z Lenina pan Hanák. Revolucionáři však byli pro svůj národ jen zřídka požehnáním. Na kom to lze ostatně ukázat lépe, než na Leninovi?

Servilnost většiny tisku vůči dnešní vládě je tak znechucující, že někteří emigranti, kteří jsou zvyklí číst svobodný tisk, odhlašují naše noviny. Vyložme si to tak, že novináři mají pravděpodobně obavy, že ztrátou podpory pro Klause se může zastavit i transformační proces. Na Slovensku si Mečiar musí o "etickou samoregulaci" říkat. U nás ne, novináři už ji mají. Ministerský předseda poučuje redaktora, jakou váhu mají mít zprávy, které vysílá, a redaktor šťasně vrtí ocáskem.

Vláda vymění ředitele ČSTK Petra Uhla, člověka, který přes to, že si proseděl za Husáka devět let v kriminále a měl plné právo režim nenávidět, dbal na to, aby ve svých zprávách, které psal do Infochu Informace o Chartě 77, pochválil Bezpečnost, když se při prohlídkách či zásazích proti disidentům chovala korektně. Člověka, který dal ČSTK kredit, že její informace BBC ani Reuters neověřují, a nahradí ho stranickou loutkou.

Naše noviny týž den otisknou tvrzení federálního ministra vnitra Čermáka, že vláda nijak nehodlá omezovat svobodu tisku. Politika, který před volbami na tiskových konferencích i na mítincích prohlašoval, že vyhraje-li ODS volby, Kantůrek dlouho ředitelem televize nebude. Teď se dušuje, že o odvolání Kantůrka ODS neuvažuje. Proč taky? Zruší-li celou federální televizi, nebude muset zdůvodňovat ani odvolání Kantůrka. Ovšem novináři - nejen Českého deníku - disciplinovaně mlčí, nezeptají se pana ministra na evidentní rozpory v jeho výrocích. Mečiar má pravdu, není nad etickou samoregulaci.

K předvídání konce komunistického režimu nebylo - po příchodu Gorbačova k moci - třeba mít prognostickou průmyslovku. Málokdo však asi předvídal, že bývalí disidenti budou umlčováni i od svých bývalých přátel natolik, že budou muset dávat svoje články do Rudého práva, budou-li chtít vůbec publikovat. Je škoda, že dosud nemáme noviny, které by myšlenku otevřené společnosti vzaly vážně. Neexistují noviny, které by vedle sebe přinášely konfrontaci stanovisek a postojů. Noviny se "profilují", zaměřují se na určitý okruh čtenářů - a sklouzávají do propagandy. Toto není vina jenom novinářů, bohužel, je to i společenská objednávka občané si přejí mít "jasno".

Je rozumné hrát šachy na tah dopředu?
Nechci podceňovat mobilizační efekt, kterého Klaus ve společnosti dosáhl. Viděno zvenku, je Československo jednou z mála zemí, v níž existuje zřetelná podpora programu reformy. Politika, v níž se mobilizuje vždy na tah dopředu, se však dlouho dělat nedá a ve skutečnosti úspěch reformy ohrožuje. Klaus, aby strhl moc na svou stranu, potřeboval cukr a bič: cukrem byla kupónová privatizace "Vaše kupónová knížka volí pravici", bičem strach z komunistů.

Teď je konfrontován s důsledky svých tahů: jeho politika způsobila takovou zadluženost podniků, že by teď bankroty položily hospodářství - a tím i jeho vládu. Neví, co s tím, tak účinnost zákona o bankrotu odloží. Za čistotu makroekonomických teorií málokdo položí život, natož ministerské křeslo.

Stále lépe je vidět, jak bylo moudré, že v Německu nesvěřili privatizaci politikům, ale odborníkům. Privatizační úřad nejen zprivatizoval 7000 podniků, ale několik set jich zavřel, většinou proti vůli politiků. Je snad zbytečné dodávat, že do východního Německa nezavádějí kapitalismus kasína, ale kladou důraz na skutečné vlastnické vztahy podložené kapitálem, a mj. kladou obrovský důraz na to, aby zabránili spekulacím.

Klaus podřizuje ekonomická rozhodnutí politickým ohledům - a to nemluvím jenom o odložení zvýšení nájemného. Samo o sobě to není nic špatného, kvůli výši daní padají vlády, ale u nás nejde pouze o vládu, jde o to, že hazard s důvěrou občanů může vést k přímému odmítnutí celé transformace! Kupónová privatizace byla zpolitizována, odborná diskuse se dávno ztratila pod namířeným prstem "jsi pro či proti, občane?" Na tom nemá zásluhu pouze Klaus, ale i Miloš Zeman a další, jejichž námitky proti kupónové privatizaci byly spíš ovlivněny touhou napadnout Klause než snahou pozitivně řešit problém.

V exhibicích hlavních protagonistů se lehce ztratil názor ministra Vrby, že je třeba zprivatizovat vše, kde lze sehnat konkrétního vlastníka, jenž bude do podniku investovat, standardním způsobem, a pouze podniky, které toto štěstí mít nebudou, nabídnout do kupónové privatizace. Politické použití kupónové privatizace by však v tomto případě bylo - minimální. Ovšem mohli jsme mít už desítky, ne-li stovky podniků, které se mohly rozvíjet jako Škoda-Volkswagen, tj. s definovaným objemem investic, závazky vůči počtu zaměstnanců, závazky vůči subdodavatelům a ochranou proti spekulaci. Pokud se věcná diskuse neobnoví a druhou vlnou se se stát bude snažit zbavit odpovědnosti za energetiku a další odvětví, velký skok skončí velkým třeskem.

Není náhoda, že dosud nemáme zákon o cenných papírech. Teď se totiž dělá to nejdůležitější rozhodnutí, které se mělo udělat na začátku kupónové privatizace - jak bude vypadat trh s cennými papíry! Teď se ukáže ta nejzávažnější námitka proti kupónové privatizaci, to jest její nepředpověditelnost. Buď se trh bude regulovat, pak je hlavní proklamovaná výhoda kupónové privatizace, tj. její rychlost, naprosto iluzorní, nebo se regulovat nebude a pak zde skutečně budeme mít divoký Západ, o němž mluvil Dušan Tříska. Západ vystřízlivěl, i velký zastánce "šokové" terapie Jeffrey Sachs dnes ví, že "velký skok" má ve východní Evropě stejnou šanci jako za kulturní revoluce v Číně. Jaksi se nám trochu popletly priority - cílem privatizace je mít lepšího vlastníka, než byl stát. Spekulant lepším vlastníkem není - a my mu vytváříme ideální prostředí.

Klaus začne sklízet to, co zasil - mluví-li teď o tom, že jsme narazili na transformační dno a začínáme se odrážet, přitom ví, že jsme v transformaci asi tak daleko, jak bylo Maďarsko před pádem komunismu, je to, mírně řečeno, povolební rétorika. To se ale vymstí. Ve skutečnosti jsme díky odmítnutí postupu, který navrhovala česká vláda, na začátku transformace, přitom s obrovským mezipodnikovým zadlužením, které se včas neřešilo. K čemu to povede? Pouze k zásahům státu do ekonomiky, podobně jako v případě odložení platnosti zákona o bankrotu. Zásahy státu bude pouze provázet friedmanovská rétorika .

Každý by měl vědět, že jsme včetně západních expertů přecenili stav naší ekonomiky, že je ve skutečnosti mnohem horší, než se čekalo. Jako vodítko nám mohou sloužit náklady na obnovu hospodářství ve východním Německu - původní odhady byly desetkrát menší než dnešní! Zpráva komise nezávislých ekonomů při ES nás uvádí do reálu - země východní Evropy jsou tak chudé, že budou moci do společenství vstoupit až za 20 let! To je realita - velký skok postup vpřed neurychlí, naopak, zkomplikuje.

Je třeba poctivě říci, že jsme dna zdaleka nedosáhli. Nezaměstnanost poroste, řada podniků zbankrotuje, zvýší se inflace, klesnou reálné příjmy. Co je horší, nepůjde to svést pouze na komunistické dědictví, bude za to moci i politika velkého skoku. Budeme konfrontováni důsledky nesmyslné zemědělské politiky ovlivněné ruralistickým sentimentem.

Zázraky existují pouze v pohádkách, v reálném životě se na jejich očekávání doplatí. Lidé byli schopni pochopit, že náprava chyb komunistického hospodářství nemůže být jednoduchá a nemůže trvat krátce. Teď očekávají změny k lepšímu rychle. Protože se jich nedočkají, budou zklamáni. Navíc opět uvidí, že v řadě případů nebudou rozhodovat schopnosti, ale jiná "rybářská knížka". To může vést k odmítnutí transformace, společenským nepokojům. Při jejich potlačení naši servilní novináři to jistě označí za levicový puč se otevře šance pro autoritativní režim. Pinochet jako řešení našich ekonomických problémů - to není sen, tak reálně uvažují někteří pravicoví protagonisté. Samozřejmě, zatím potichu.

To, čeho teď budeme svědky, nebude příliš příjemné. Privatizace přímým prodejem skýtá těm, kteří se nebojí, netušený manévrovací prostor, privatizace Knižního velkoobchodu je pouhou drobností. Co když hlavním důvodem bylo spíše smazat dluh způsobený poněkud nevýnosným stranickým tiskem a případně osobní obohacení je pouze sympatickým vedlejším efektem? Použití státu k dosažení stranických cílů patří zcela do logiky mocenské politiky a povede k rychlému srůstání starých a nových struktur. Lze očekávat, že podnikové vedení, které přispěje do volebního fondu správné strany, může mít s privatizačním projektem jinou zkušenost než vedení, které to neudělá.

Aby se těchto možností dalo využít, bude třeba zlikvidovat kontrolu. Už to běží Nejvyšší kontrolní úřad, jediná nezávislá ústavní instituce zřízená minulou Českou národní radou, bude zřejmě v souvislosti s novou českou ústavou nenápadně zrušena a vytvořena znovu z ministerstva kontroly jako nomenklaturní orgán. Poté, co vláda zcela uzavřela pohled dovnitř privatizace tím, že z účasti na rozhodování vyloučila nevládní odborníky, zástupce odborů atd., je Nejvyšší kontrolní úřad jedinou institucí, která dnes vidí či může vidět do toho, co se děje. Jestli se zruší, vláda se vymkne kontrole zcela.

Jak Jaromil k štěstí nepřišel
Ještě není úplně pozdě, ještě se vývoj, který se dostal do druhé fáze scénáře společného všem revolucím: "vláda umírněných", "spoluvláda extrémistů", "vláda teroru a ctnosti" a "termidor", dá možná zvrátit. Předpokládá to však, že se vývoji, který ohrožuje svobodu, otevřeně postavíme. Bude to samozřejmě vyžadovat odvahu i pevnost. Nátlak bude vypadat jinak než za komunistů - místo tajné policie teď nastoupí peníze a moc, opět jako cukr a bič. Kdo nebude poslouchat, bude mít problémy např. s úvěrem nebo s dotací pro kanalizaci v obci, kdo bude, bude si moci i trochu zobnout nebo mít svůj podíl na moci. Je smutné se dívat, jak i někteří disidenti, kteří nepodlehli nátlaku moci, podléhají jejím svodům. Vydržíme?

Ekonomika a politika jsou tak složité proto, že se v nich rozvrhuje budoucnost. Jde více o to, co ještě není, než o to, co již je. Pokud se přítomné i budoucí záměry zakrývají mlhou, lze rozhodování občanů svést daleko od optima. Krize v ekonomice souvisely s chybným očekáváním nebo přímo s podvody, krize v politice s rétorikou, která úspěšně skrývala skutečné záměry politiků. Žádný autoritativní politik neříká nahlas, co vlastně chce. Říká většinou to, co chce občan slyšet - a jak mu pak lze v diskusi čelit? Jen s malou nadsázkou lze formulovat pravidlo: "Líbí se ti, co říká politik? Dej si pozor, velmi pravděpodobně lže".Stojíme před dějinnou volbou. Buď velký skok, nebo demokracie, říká Amitai Etzioni, profesor univerzity G. Washingtona ve své analýze dosavadního průběhu reforem ve východní Evropě.

Musíme si zvyknout, že demokracie je ohrožena vždy. Chceme-li udržet svobodu a právo, a bez nich nebudeme důstojně žít, nesmíme se nechat otrávit a upadnout do apatie. Teď už by nám mělo být jasné, že se žádná česká pohádka konat nebude, že zajištění demokracie bude namáhavá a klopotná práce jako všude na světě. Můžeme být klidně mírnými optimisty v mezích zákona - český národ nikdy dlouhodobě radikalismu nepropadl, radikalismus sem byl vždy importován zvenčí. Sice jsme po každé revoluci chvíli potáceli ode zdi ke zdi, ovšem střízlivěli jsme poměrně rychle. Zůstane-li alespoň nějaká svoboda tisku, nemusíme se budoucnosti příliš bát. "Nebát se a nekrást", říkal Masaryk. Dnes je to stejně aktuální jako před sedmdesáti lety. Vida, alespoň v něčem držíme tradici.