Psáno pro ČRo6

Zdá se, že korupce konečně začíná vadit. Pro člověka, který sledovat „nástup“ po volbách v roce 1992, je skoro neuvěřitelné, že z výpovědi dokonce novinářů vyplývá, jak málo rozuměli tomu, co se okolo nich děje. Dvacet let okolo nás korupce bujela a teď to konečně začalo vadit.

Chceme-li porozumět tomu, co nefunguje, měli bychom mít představu, jak by to fungovat mělo. Demokratická společnost s tržní ekonomikou je společností plochou, bez hierarchie. Není založena na příkazu autority (z boží milosti), ale dobrovolném podřízení zákonům, které si občané – prostřednictvím svých zástupců – sami dali.

Základním vztahem ve společnosti nejsou vztahy nadřízenosti a podřízenosti jako ve středověku. Občané jsou si rovni a jako takoví vstupují do smluvních vztahů. Jinými slovy, kontrakt, smlouva a transakce, tedy směna v rámci plnění kontraktu, je základním stavebním kamenem společenských vztahů.

Ekonomové původně předpokládali, že transakce nemají žádné náklady. Jdu-li si na trh koupit banány, obejdu pár kiosků, porovnám kvalitu a cenu a koupím banány. Nestarám se o to, jestli prodavač byl v KSČ nebo v base. A on se stará jenom o to, jestli mu nedávám falešné peníze. V takovém případě transakce proběhne okamžitě a transakční náklady jsou nulové.

Ale tak je tomu jenom v jistém počtu případů. Když budete prodávat auta na splátky nebo investovat do stavby atomové elektrárny v Mongolsku, musíte si zjistit informace o těch, s nimiž do kontraktu vstupujete. To může být velmi drahé. Jak zjistíte informace o lidech, kteří nemají podnikatelskou minulost, což byl případ postkomunistických zemí? Nákladům potřebným na zjišťování informací se říká náklady na měření.

A pak potřebujete mít jistotu, že v případě porušení kontraktu se domůžete náhrady. To je taky drahé. Náklady na právní pomoc u složitější arbitráže či soudu mohou sahat do miliard Kč.

Je zřejmé, že o prostředí, v němž se kontrakty odehrávají, se musí někdo starat. Musí zajišťovat informace o těch, kdo se na trhu pohybují, vynucovat dodržování smluv a vůbec pečovat o spolupráci ve společnosti. Bez společnosti je lidský život „bídný, brutální a krátký", jak poznamenal Thomas Hobbes na základě zkušenosti z anglické občanské války.

Jak se pečuje o spolupráci? Institucemi. U nás se za instituce považují úřady. Moderní teorie však považuje za instituce „jakékoliv formy omezení, které lidé navrhli, aby utvářely jejich vzájemné vztahy.“ Instituce jsou tedy pravidla, která omezují množinu možných voleb jednotlivců. V tomto pojetí je desatero božích přikázání souborem institucí.

Důležité je další tvrzení teorie: pravidla, která řídí chování, jsou formální a neformální. Formální jsou zákony, neformální zvyky, kultura. Kulturou se zde nerozumí „vysoká kultura“, měřená počtem účastní na premiérách v berlínské opeře, ale „mezigenerační přenos učením nebo nápodobou hodnot, vědomostí a jiných faktorů, které ovlivňují chování.“ Kultura v tomto smyslu rozhoduje o našich bezprostředních reakcích: např. o tom, jak budeme reagovat po shlédnutí videa s chilskou akcí prezidenta Klause.

Kotvou fungování tohoto typu společnosti jsou dobře přidělená vlastnická práva. Na základě těchto práv si občan může přivlastňovat výsledky své práce, věcí a služeb, jimiž disponuje. Pokud ve společnosti bude platit pravidlo, že kdo jde kolem vinohradu, může si natrhat hrozny dle libosti, kdo se bude o vinice starat? Jinými slovy, vlastnická práva rozhodují o motivacích ve společnosti. Chudoba komunistického režimu vyplývala právě z toho, že rozmazal vlastnická práva. Čí vlastně byl společný majetek všeho lidu?

Jsou-li transakční náklady vysoké, tj. je těžké získat informace o partnerech, a vynutitelnost kontraktů nízká, pak jsou vlastnická práva neefektivní, neboť jsou zpochybnitelná, a dlouhodobé investice tudíž riskantní. Mnohem výhodnější je podvádět, dělat krátkodobé spekulace. Proto se vždy při přechodech společenských formací, či během válek a po nich, objevují všude na světě stejné jevy. Korupce v USA v druhé polovině devatenáctého století byla vyšší, než je dnes u nás. Jak je to možné, když tam neměli komunisty, kteří by je zkazili?

Transakční náklady se snižují, zavedou-li se instituce, které účinně zakazují určité typy chování. Fungování ekonomiky v devadesátých letech by se nepochybně potýkalo s korupcí, protože nikdo neměl podnikatelskou minulost, a tak náklady na měření v bankách bylo prohibitivně vysoké, ale v téhle zemi se z korupčního chování udělala transformační strategie. Politická reprezentace bránila vzniku klíčových institucí – dohledu nad kapitálovým trhem, majetkovým přiznáním, databázím o problematických půjčkách, které by banky sdílely, a bezpočtu dalších.

Důsledky se dostavily. Nechci budit iluze, že existovala cesta bez ztráty květiny. Ale Václav Klaus postavil transformaci na popření základního principu fungování tržní ekonomiky: dobře definovaných vlastnických právech. Není vlastníkem žebrák zdědivší vilu, který, aby si mohl koupit uhlí, musí prodat ložnici. Ale takovou situaci vytvořil Václav Klaus svou českou cestou transformace. Nechal privatizátory disponovat majetky podniků ještě dřív, než za ně zaplatili, nutil banky dávat nesplatitelné privatizační úvěry, nechal vykrádat podniky jejich kuponovými pseudovlastníky. Pár tisíc lidí pohádkově zbohatlo, ale společnost se začala prudce štěpit podle sociální osy. Rázem jsme se ocitli zpět ve světě Voskovce a Wericha:

My už nejsme lidi,
my jsme jenom partaje,
žádný z nás nevidí,
v čem ta chyba je.
Nikdo neví kudy na to,
jeden volá: „Zrušte zlato!“,
tamten po něm hází bláto,
ten ví, kolik tamten krade.
Staří volaj´: „Zkroťte mladé!“
Ten to řeší čistou rasou.
Stát brečí nad nad prázdnou kasou.

Nic vám to nepřipomíná?

Když k tomu přidáme chaotické řízení státu, který neřídí profesionální státní služba, ale diletanti v politických funkcích, není divu, že se opět obnovuje volání po „jiném systému“, či dokonce po čisté rase. Kdybychom pod tlakem EU nemuseli přizpůsobit legislativu evropským pravidlům, byl by stupeň rozvratu v zemi ještě mnohonásobně vyšší.

Inu, po převratu v roce 1989 se opět, jako mnohokrát ve dvacátém století, jako základní politické paradigma prosadilo „odmítnutí minulosti“. Pod heslem boje proti komunismu jsme zničili státní správu – a tím pádem vydali stát napospas pijavicím, které mu umějí šikovně sát krev. Nejlepší na tom je, že si to naprostá většina aktérů buď vůbec nechce přiznat, nebo to nevidí. Konečně si někteří novináři začali uvědomovat důležitost státní správy, ale přemýšlejí o tom, koho by dnes zákon o státní službě v pozicích zafixoval? A přemýšlejí o tom, jak může fungovat politický systém, v němž čtvrtina demokraticky zvolených poslanců dostane nálepku „nedemokratický“?

Shrnuto: náprava nebude rychlá, a kdo ví, jestli se při příslovečné neschopnosti politických reprezentací na čemkoliv dohodnout, vůbec dá nastartovat. Jestli se nám však instituce postavit nepodaří, nemusí trvat tak dlouho, než o svobodu zase přijdeme. Ne intervencí islamistů. Za masové podpory Vůdce s velkým „V“, který se rozhodne v zemi udělat pořádek.