publikuji svůj článek z prosince 1993
jako reakci na poslední rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Bělohradským


Motto: "Být pravicový nebo levicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem - oba tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami mravního ochrnutí".
Ortega y Gasset, Vzpoura davů, Předmluva pro Francouze (podle premiéra Klause jeho oblíbený autor)
Postmoderna v postkomunismu
31. prosince 1993
Václav Žák

Kupodivu, existuje jenom málo pokusů o hlubší pochopení probíhajících společenských změn. Pomineme-li odmítavé eseje Karla Kosíka, zůstává praticky pokus V. Bělohradského myslet transformaci aparátem postmoderny. Při čtení jeho textů se však lze jen stěží ubránit pochybnostem, jde-li o pokus zdařilý.
Postmoderní myšlení souvisí s radikálním přijetím téze, že pravda souvisí s výkladem příběhu. "Příběhem" je však myšlen makropříběh - náboženství, věda, civilizace. Postmoderní myšlení neupadá do hospodské moudrosti, že "každý má svou pravdu". V rámci příběhu, v rámci kontextu, kterým pro nás je celá židovsko-anticko-křesťanská tradice, má smysl klást otázku po pravdě. Musím však vědět, že odpověď je zavázána této tradici.

Postmoderní myšlení je ve skutečnosti výrazem skromnosti: přijímá konečnost člověka včetně jeho neschopnosti myslet absolutno. Neumí pojmenovat "Dobro", nerezignuje však na odkrývání toho, co je dobrem s malým "d" - v rámci příběhu, v rámci tradice. Patří-li k naší tradici úcta k člověku, není pak těžké rozhodnout, je-li např. nacistický režim nelidský a proč.

Václava Bělohradského však fascinuje jiný aspekt post-moderního myšlení, jeho programovaná útržkovitost. Jak sám říká, od "hledání autentické verze světa" přešel ke "kritice nároku různých verzí světa být verzí autentickou". Filosof má podle něj "hledat způsob, jak vytvářet nové a přesvědčivé verze světa, v nichž se lidé budou budou cítit lépe, protože budou více odpovídat jejich potřebám". Zřejmě filosof střihne každému jeho filosofii jako krejčí šaty. Podívejme se blíže, co to znamená.

Zkušenost s totalitárními režimy ukázala názorně, jak ničivé může být spojení techniky s mocí, opírající se falešnou transcendenci. Úspěch těchto režimů - přinejmenším ve fázi získávání moci - souvisel s jejich schopností být náhražkou náboženství, se schopností zrušit nesnesitelnou omezenost osobního života. Tyto režimy zneužily oddanosti lidí, jejich ochoty ke službě. V politice se objevila "konečná řešení" palčivých problémů - ať to bylo zrušení vykořisťování nebo odstranění světovlády židobolševiků. Ta vedla k dosud nevídanému masovému teroru. Václav Bělohradský se velmi věnuje tomu, aby politice vrátil její omezený rozměr. Obává se zřejmě, že by se např. pod prapory "života v pravdě" - mohl běžný provoz konzumní společnosti stát natolik odporný, že by nějaký nový "mesiáš" dokázal občany přivést k opovrhování trhem a tím i svobodou.
Lze pochopitelně uvítat i důraz, který V. Bělohradský klade na procedurální stránku demokracie. Toho v zemi, v níž se vždy mnohem více ctily cíle než formy, není nikdy dost. Lze uvítat i důraz na hayekovskou myšlenku, že touha po bezstarostné svobodě je cestou do otroctví. (str. 112)

V čem tedy texty V. Bělohradského budí pochybnosti? Vystupuje v nich jako liberál "bez přívlastků". Dokonce se s jistou žárlivostí vymezuje proti jiným, kteří podle něj slovo "liberální" zneužívají. Potíž je v tom, že dnes žádný liberalismus bez přívlastků neexistuje. Liberální myšlení se pohybuje v prostoru vymezeném autory tak rozdílnými, jako je Fr. von Hayek nebo John Rawls. Z textů V. Bělohradský je zřejmé, že pro něj je inspirativním zdrojem Fr. von Hayek. Jinak by mohl stěží napsat, že "skutečné řešení [problémů nedokonalé společnosti] je ekonomické řešení - zákazy jsou v nedokonalé společnosti nebezpečnou zkratkou odsouvající skutečná řešení na později".

Rozlišme kromě historického liberalismu 17. století dva proudy současného liberalismu: jeden vychází z předpokladu, že trh je optimalizačním mechanismem, v němž žijí život ostatní instituce společnosti. To je ekonomický liberalismus. Druhý chápe trh jako jednu z institucí, která je součástí širšího rámce politických institucí společnosti, jejichž základním úkolem je udržovat spravedlnost. O tom, co trh řešit má a co ne, rozhoduje politická vůle občanů. Nazvěme jej politickým liberalismem.

S trochou nadsázky můžeme říci, že mezi těmito teoriemi je rozdíl jako mezi Basic English a Chestertonovou angličtinou. Proč? A v čem? Ekonomický liberalismus je chudičká teorie, která parazituje na hodnotách, jež nevytvořila a o jejichž udržování se nestará. Bělohradský tvrdí, že "jen malý počet situací lze řešit příkazem, apelem na mravnost a dokonalost člověka". Přitom se zapomíná zmínit, že jde o ty nejdůležitější. Zamysleme se, kam by Bělohradského "skutečná řešení" mohla vést, bude-li trh rozhodovat o všem: budete vědět, kolik stojí soudce, kolik ministr vnitra, kolik starosta a kolik manželka vašeho přítele. Anebo za kolik si můžete dát zavraždit rodiče. To je reálná vize státu, v němž je morálka zbytkovou kategorií. V takovém státě ovšem peníze či politická moc zlikvidují spravedlnost. Na příkladu V. Koženého či M. Macka můžeme sami vidět, kam vede logika ekonomického liberalismu.

Pokusme rozebrat podrobněji Bělohradského vizi "skutečného řešení", pomůže nám to v orientaci i v jiných případech.

Obrovský úspěch liberální společnosti v druhé polovině minulého století vedl k tomu, že zákon byl do jisté míry zbožštěn. Po dlouhou dobu se nepochybovalo o tom, že problémy se řeší přijetím zákona, a dále už je věcí represivního aprátu státu, aby zajistil jeho dodržování. Nikoho nenapadlo, že by se např. před uzákoněním trestu za krádež mělo uvažovat o tom, není-li náhodou lepší krádeže netrestat, protože by stát nemusel být schopen zloděje chytat a trestat.
Lekce přišla po uzákonění prohibice v USA. Zákonodárci překročili mez: pod vlivem sugestivního líčení řádění "démona alkoholu" Jackem Londonem sáhli k zákazu pití. Občané však nepovažovali pití alkoholu za hřích a proti represivní moci státu najednou stáli řádní občané i pašerácké mafie. Stát v souboji s občany prohrál. Po několika letech byla prohibice zrušena a prodej alkoholu se zatížil vysokou daní. Ekonomické řešení se ukázalo jako úspěšné: USA se nestaly zemí alkoholiků. Organizovaný zločin však již zůstal trvalou součástí amerického života.

Druhou zkušeností, která vedla k radikálnímu přehodnocení možností zákona, byla zkušenost se schopností (či spíš neschopností) vlád představovat "veřejný zájem". Úspěch státu ve vzdělání, v péči o nemocné a staré v první polovině našeho století byl tak obrovský, že se zdálo, že je pouze otázkou peněz a času, aby sociální problémy zmizely ze světa. Předpokládalo se naivně, že stát dokáže celkem jednoduše zastupovat to, co je v zájmu všech, tedy "veřejný zájem".
Studie mnoha ekonomů v posledních 25 letech však ukázaly, že vlády dokážou zastupovat veřejný zájem ve skutečnosti velmi obtížně. Veřejný zájem je totiž velmi často spjat se skupinovým či osobním zájmem podnikatelů, úředníků nebo politiků. Představme si firmu, která vyrábí léky. Podaří-li se jí přesvědčit vládu, že je ve veřejném zájmu, aby přístup léků na trh byl regulován, protože by léky z ciziny mohly těžce poškodit zdraví občanů, vznikne tím pro firmu výhoda: omezí konkurenci. Úředníci, kteří budou regulaci provádět, zase získají zdroj renty: přímé nebo nepřímé platby od zahraničních firem, které budou chtít regulací projít. Veřejný zájem - ochrana zdraví občanů - se "zhmotní" v rentu domácího výrobce léků a úředníků, kteří provádějí regulaci. Případně v příspěvku do volebního fondu strany, která regulaci podporuje v parlamentu. Ovšem může se tím zabránit distribuci skutečně škodlivých léků!

Je zřejmé, že prosazování "veřejného zájmu" má dvě tváře. Jaký recept na řešení nám dává ekonomický liberalismus? Zrušte regulaci! Není pár mrzáků způsobených neotestovanými léky menším zlem než regulace? Konec konců, je to jejich starost, měli si dát pozor. Veřejný zájem je chiméra. Trh je optimalizační mechanismus, který dokáže směnit cokoliv. Bránit se mu, poukazovat na to, že jisté hodnoty se na trhu prostě směňovat nemohou, jsou jenom předsudky levicových intelektuálů.

Teoretici veřejného výběru, což je obor, který studuje chování vlád jako ekonomických subjektů, však nedocházejí k tak zkratkovitým závěrům. Upozorňují pouze na to, že předpoklad o snadném zastupování "veřejného zájmu" vládou je iluzí. To ovšem neznamená, že je iluzí i "veřejný zájem". Pouze je třeba opatrně zvažovat, jak stát dokáže kontrolovat, nejsou-li renty, které ochrana veřejného zájmu vždy vytváří, škodlivější než zrušení regulace.
Na tomto příkladu si můžeme všimnout výrazného rysu myšlení V. Bělohradského: je vyhrocené, extrémní. V. Bělohradský nemiluje kupecké přemýšlení "něco za něco", tak typické pro anglosaský "common sense", na němž liberální stát spočívá. Staví vždy jasné - většinou falešné - alternativy "buď - anebo". To je u postmoderního myslitele poněkud překvapující.

Všimněme si - stručně - několika dalších příkladů. V. Bělohradský rád zdůvodňuje vzrůst rasismu v západní Evropě po pádu komunismu krachem sociálního pečovatelského státu, který vede občany k tomu, aby chápali ekonomiku jako dělení o kořist, od něhož je třeba odstrčit jiné. To je podivuhodné zdůvodnění: pro německou společnost je pak charakterističtější část problematické mládeže, která nese hlavní vinu v násilnostech proti přistěhovalcům, než 200 000 lidí na manifestaci proti rasismu v miliónovém Mnichově nebo rozhodnutí vlády vzít do země půl miliónu přistěhovalců! Podle stejné logiky by měl být americký rasismus v minulém století, kdy stát "klientů" vůbec neexistoval, menší než dnes! Nebo téze o "člověku bez skrupulí"? Proč ho generuje jen "víra ve spásonosnou moc velkých idejí"? (str. 52) Nejsou "komerční" vrazi bez skrupulí stejně jako dozorci v koncentrácích? Jaké velké ideje - kromě té, že peníze nepáchnou - řídí kroky podnikatelů, kteří podvádějí, neplatí, pasou děvčata v příkopech u Dubí nebo prodávají věci schopné poškodit zdraví?
O těchto a dalších tvrzeních V. Bělohradského - např. o tom, že sociální jistoty můžeme získat jen v rámci zvolených pospolitostí a ne státní intervencí, platí, že jsou extrémní. Autor chce některý rys zdůraznit tak, že ho přitom znetvoří. Zkusme zjistit, proč!

Vodítkem nám mohou být rozpory v některých dalších tvrzeních. Např. V. Bělohradský přijímá definici státu J. Buchanana, že "stát je soubor veřejných prostředků k dosahování soukromých cílů". Výborně, taková definice je dostatečně hodnotově neutrální. Ovšem, jak se zdá, V. Bělohradský v téže knize souhlasí i s definicí Solženicyna: "stát není nějaký neutrálně fungující mechanismus, ale pakt, kterým se lidé navzájem svobodně zavázali považovat určité principy za důležitější než svůj vlastní život" (str. 51). To jsou ovšem dvě naprosto rozdílné perspektivy. Solženicyn je vším jiným než postmoderním myslitelem, jeho představa státu je představou sdílené transcendence. Zastávat obě definice současně lze stejně dobře jako být vegetariánem, který si dává v neděli k obědu telecí řízeček.

Exkurs k Solženicynovi je, myslím, výmluvný. V. Bělohradský byl dříve filosofem disentu, filosofem, který tématizoval autenticitu "života v pravdě" - tedy postoje jak Solženicyna, tak V. Havla. Postmoderní plášť oblékl až po pádu komunismu - a, jak se zdá, na mnoha místech mu nedoléhá. Jeho myšlení tak velmi svérázně těká mezi relativizující postmodernou - a absolutním zakotvením, tam, kde se to hodí.

Vezměme například stanovisko V. Bělohradského k Německu: v něm se s překvapením dočteme, že Bělohradský ví, jaká je "dějinná role Německa". To je opět značné vybočení ze stylu: "dějinnou roli Německa" může znát vyznavač moderny, těžko postmoderní filosof. Totéž opakované varování před "mnichovanstvím" - Bělohradský najednou chce, aby někdo jiný bojoval za ideály! Proboha, proč? Za jaké? V logice svých "skutečných řešení" by se měl spíš ptát, jaké zájmy (ekonomické) mají USA a NATO na České republice? A proč současná vláda odmítáním amerického letiště kazí šance, abychom zde hmatatelné americké zájmy měli?

V. Bělohradský se neomezuje pouze na odstranění "nedostatku rozumné představy o celku společnosti", věnuje se i aktuálním politickým tématům. Zde se pak projevuje naplno jeho záměr "vytvářet verze světa, v nichž se lidé budou cítit lépe". Jedním z nejdiskutovanějších témat od listopadu 1989 bylo v Čechách "vyrovnání s minulostí". Postmoderní myslitel, který ví, že demokracie stojí a padá s principem občanství, který ví, jak je důležitá procedura, který popisuje, jak lidé upadali do područí totalitním režimům hledáním dobra a nikoliv zla, který ví, že zákony se píší pro budoucnost, měl nepřeberné pole pro kritiku způsobu, jakým se tento problém řešil - ať to byl lustrační zákon nebo zákon o protiprávnosti komunistického režimu. V. Bělohradský však k problému zřejmě přistoupil z hlediska, jak obstát na politickém "trhu". Lid si žádá chléb a hry. Etické haraburdí si schovejte, antikomunismus je cenou, kterou je třeba zaplatit za podporu transformace!
V rámci praktického provozu tohoto umění pak profesor politologie italské univerzity prohlásí v televizi, že deklaratornost zákona o protiprávnosti komunistického režimu nevadí, vždyť i Deklarace nezávislosti je součástí americké ústavy!

Předpokládejme, že profesor politologie nemůže nevědět, že Deklarace součástí ústavy není. Co z toho vyplývá? Z filosofa se stal apologet. I dříve jsme měli zkušenost s "filosofy", jejichž úkolem bylo odůvodnit předem kýžený výsledek. Pravda, nepovažovali jsme je za postmoderní, ale za propagandisty.
Zde je zřetelně vidět mez mezi schopností odůvodnit libovolná tvrzení a pravdou v postmoderním myšlení. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu mohu považovat za zdařilý, stojím-li na stanovisku jakéhokoliv fundamentalismu. Nemohu ho však považovat za ústavní v našem ústavním rámci a v tradici amerického liberálního konstitucionalismu, k níž se hlásíme a na níž jsme Listinou navázali. Snaha skloubit obojí - vede k nepravdě. Ať ji jak chci překrývám postmoderním žargonem.

Vraťme se k obavě o důsledcích přílišného moralizování. Mám za to, že se Bělohradský ve svém boji proti tomuto nebezpečí v postkomunistických Čechách podobá proroku, který varuje před sněžnými bouřemi na Sahaře. Dnes je situace jiná než v roce 1948. Generace Pavla Kohouta, se zkušeností války a jasných frontových čar mezi dobrem a zlem, se dokázala nadchnout pro ideál a zpívat "neztratí se zrnko žádné, vždyť jsou pro Sovětský svaz". Dokázali proto dlouho nevidět, jaký režim pomáhali budovat. Leč rozpor mezi realitou a ideálem měl ozdravující účinek - nakonec s notnou dávkou osobní statečnosti opustili svět manipulace a stali se občany - tj. těmi, kteří jsou ochotni nést důsledky svého svobodného jednání.

Dnešní mladá generace ideály netrpí. Vyrůstala v období normalizace, viděla zhusta svoje rodiče, učitele, šéfy v práci podlézat čáru na podlaze, kterou jim režim namaloval. Mravní jednání je pro ni jednáním z jiného světa. Nezná ho, nevěří mu. Má za to, že kdo se na ně odvolává, je pokrytec a lhář. Proto je otevřeně cynická. Cynismu paradoxně rozumí jako upřímnému a proto jedinému autentickému projevu. Proto u ní má cynický politik mravní kredit! On alespoň nepředstírá!

Tuto generaci V. Bělohradský varuje před Dobrem. Jen žádné moralizování! "Ctnosti doby nenormální jsou neřestmi doby normální (str. 58)". Což o to, v jistém smyslu to je pravda. Bylo by nechutné, kdyby se disidenti chtěli dokenonečna ohánět minulými zásluhami. Zařadili by se tím do smutné tradice shánění trafik pro legionáře či výhod pro 255-káře. Nevšiml jsem si však, že by to někdo z nich dělal. Jejich apel na morálku není zastřeným poukazováním na minulé občanské postoje, je voláním na poušti těch, kteří vidí, jak se ignorováním politické spravedlnosti stát rozkládá!

To je právě to, k čemu je ekonomický liberalismus slepý. Pod prapory boje za "skutečná řešení" likviduje mravní základy, na nichž jedině může stát spočívat. Proto má neoliberální útok na stát řadu nechtěných vedlejších efektů, které se u nás násobí zkušeností s politikou zděděnou z minulého režimu. Chybí občanské sebevědomí. Neexistuje úcta k právu. Prestiž státní služby se rovná nule, proto ji opouštějí ti nejschopnější. Ostatní se zabezpečují: na našich úřadech se korupce začíná dokonce vyžadovat. Vítězné partaje - po vzoru KSČ - zacházejí se státem, jako by jim patřil. Stranická legitimace se zase stává poukázkou na teplé místo. Ruší se kontrola. Vláda zcela zlikvidovala kontrolu privatizace, tím zanáší korupci to nových majetkových poměrů. Rozkládají se instituce. Prokuratura, bezpečnost, kultura - to jsou nejkřiklavější příklady ničení institucí katastrofální personální politikou. Na odposlech ministra reaguje předseda vlády "já do telefonu nic tajného neříkám". Kriminalita roste, zde skutečně brzy doženeme a předeženeme vyspělé kapitalistické země. Generální prokurátor dosazený vládní koalicí končí před soudem. Nikdo za to nenese důsledky. Objektivitě vyšetřování věří málokdo - generální prokurátor se míchal i do vyšetřování Mackova případu. Mohli bychom pokračovat dál.

To nejsou náhody, to jsou důsledky omezenosti ekonomického liberalismu, dnešní nové ideologie. Relativizace dobra a zla, pravdy a lži, se kterou si tak nezodpovědně hraje V. Bělohradský, priorita, kterou dává "úspěchu na politickém trhu", zachází příliš daleko. Požehnává teoreticky cynismus našich pravicových svazáků. Sám se přitom nevzdává základních liberálních hodnot. Proč, když to je pouze rušivou překážkou k dosažení jediného, co platí - úspěchu na politickém trhu? Nejsme skutečně schopni se dohodnout, co je absolutní dobro, ale musíme být schopni se dohodnout, že spravedlnost spočívá v zajištění férových podmínek pro každého občana. Společnost, která nespočívá na sdíleném pojetí spravedlnosti, se rozpadne nebo sklouzne k nějaké formě autoritářství.
Zápach afér, který rozklad institucí kolem sebe šíří, neodstraníme moudrostí "kupte si vatu do nosu, dokud je levná!", kterou nám servíruje V. Bělohradský. Dá se pochopit, sázejí-li na takový postup politici. Mají zajištěnou alespoň podporu těch, kterým rozklad vyhovuje. Pomáhají-li jim v tom intelektuálové, pak ovšem ani postmoderní žargon nedokáže zakrýt trapnost přisluhování moci.