Psáno pro Čro6

Profesorka Vladimíra Dvořáková začíná svou knihu, publikovanou před několika týdny, slovy: „tato práce vznikla z potřeby hledat odpovědi na řadu otázek, které mi kladli známí i neznámí, studenti i důchodci, kolegové z jiných vědních disciplín, podnikatelé, lidé z neziskového sektoru, pejskaři v parku, novináři, umělci, sousedé.
Vysvětlit, co se v této zemi děje, neřkuli, proč se tomu tak děje, a co s tím a to pokud možno jazykem srozumitelným bylo velmi obtížné. Pokusila jsem se o to v knize, která má název Rozkládání (rozkrádání) státu.

Dodávám:Podobnost s Peroutkovým Budováním státu není náhodná.
Uveďme nejdřív, proč je Vladimíra Dvořáková mimořádně kvalifikovaná, aby takovou knížku mohla napsat.

Studovala historii na Filozofické fakultě v Praze sice v letech normalizace, ale u profesora Hrocha, což byl mezi vědci, kteří se v těch letech pohybovali na poli sociálních věd, ojedinělý případ. Jeho práce o nacionalismu získaly ve světě srovnatelné renomé s pracemi například oxfordského prof. Ernsta Gellnera. V Orientálním ústavu ČSAV se specializovala na Latinskou Ameriku a jak se posléze ukázalo, bylo to vkladem do budoucnosti, o kterém v osmdesátých letech nemohla mít ani tušení.

Ve Španělsku a pak v Latinské Americe se v sedmdesátých a osmdesátých letech hroutily autoritářské režimy, a probíhaly pokusy o tu více či méně úspěšné přechody k demokracii.
Proces vzbudil živý zájem vědců a na toto téma vznikla celá řada teoretických prací; badatelé jako A. Stepan, Juan J. Linz, Philippe Schmitter, se zabývali tím, jak se demokracie hroutí, jak probíhají procesy přechodů k demokracii a jaká jsou úskalí konsolidace demokracie.

Protože oborem Vladimíry Dvořákové byly moderní dějiny zaměřené na iberoamerikanistiku, měla velkou výhodu, že v době, kdy po rozpadu východního bloku začaly k demokracii přecházet i země střední a východní Evropy disponovala solidním teoretickým základem, který jí dovoloval analyzovat politický vývoj nejen na základě pocitů či jednoduché ideologie, ale na základě propracované kategorizace institucí a procesů, které probíhaly nejenom u nás, ale ve všech zemích, které se na tu cestu vydaly. Stala se první profesorkou politologie v České republice a v letech 2003-2006 ji mezinárodní politologická komunita zvolila do funkce viceprezidentky Mezinárodní politologické asociace.

Média ocenila, že Vladimíra Dvořáková, zkušená vysokoškolská kantorka má dar vyjadřovat se stručně, ale přitom přesně. Stala se vyhledávanou televizní komentátorkou aktuálních událostí a pochopitelně to právě vedlo také k tomu, že se na ni začali obracet spoluobčané se žádostmi o vysvětlení, co se u nás děje. Naléhavost roste s dobou, jak nasvědčují poslední kauzy, s nimiž jsme konfrontování.
Jak ke svému záměru prof. Dvořáková přistoupila? V části první „O politické kultuře, aneb co nás vede na scestí“, vykládá termíny, které jsou v zemích s demokratickou tradicí naprosto běžné, ale pro něž my buď těžko hledáme slova, nebo, pokud je přeložíme, máme velmi často potíže s jejich přesným významem.

Koho zajímají pravidla a procedury? Accountibility, česky skládání účtů. To je slovo, s jehož pochopením v případě Británie nemá problém středoškolák, ale u nás si pod tím, co by mělo znamenat skládání účtů politikem veřejnosti, umí dodnes málokdo co představit. Je typičtějším postojem k prezidentovi spíš píseň Jaroslava Nohavici „Pane prezidente, Vy přece všechno víte“, nebo přesvědčení, že pro prezidenta platí stejná morální pravidla, jako pro každého jiného?

Dalším konfúzním termínem je kompromis, který je v tradičních zemích vnímán jako politické umění, zatímco u nás jako slabost. Potřeba nepřítele, populismus, a další koncepty tvoří základní kameny první části a myslím si, že je prof. Dvořáková vybrala naprosto přesně. Jde o koncepty, bez jejichž zažití se provoz demokratického systému nedá dost dobře ani představit.

Ve druhé části se autorka pouští do ještě obtížnějšího úkolu: pokouší se veřejnosti vysvětlit, co jsou instituce a jak by měly fungovat. Autorka zůstává u tradičního chápání institucí v českém prostředí, ovšem na srozumitelnosti výkladu to spíš přidává. Probírá politické strany, státní správu, veřejné politiky, Ústavní soud, roli médií a občanské společnosti. Čtenář zde najde jistě mnoho podnětů ke kritickému zamyšlení. Je velmi příjemné,že se zde občanská společnost objevuje v podobě, jakou má v západním diskursu - naštěstí bez –mírně řečeno, zavádějící interpretace v českém prostředí.

Třetí část autorka věnuje dosti mrazivé případové studii o tom, co se dělo na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Jako předsedkyně Akreditační komise měla možnost sledovat tamější situaci zblízka. Ve studii na konkrétních příkladech lidí, jež neuvádí jménem, ale postavením, předvádí degradaci fakulty veřejné vysoké školy, která nepečovala o kvalitu vzdělávání svých absolventů, spíš o generování velmi nebezpečné sítě klientelistických vazeb, jejíž rozkrytí vyžadovalo nemalý kus odvahy celé Akreditační komise.

Konečně v poslední části se autorka pokouší nastínit cestu ke změně. Tak jako se neprozrazuje řešení v detektivkách, nebudeme se pokoušet o stručné líčení argumentace autorky ani zde. Bylo by to nutně povrchní.

Co dodat. Ačkoliv jsou Češi hluboce přesvědčeni, že mají demokracii v krvi, při čtení knihy si uvědomíme, jak nám kulturní tradice spíš hází klacky pod nohy. Jinak by se v knize neprobíraly základní koncepty tvořící demokratickou politickou kulturu.

O to víc je třeba přivítat, že čtenáři dostávají do ruky knížku, která, pokud si ji promyslí, jim jednak dovolí mnohem lépe rozumět světu, v němž dnes žijeme, jednak sjednocením konceptů přispět k tomu, aby domluva byla vůbec možná.