Psáno pro Právo

Disclaimer
Prosím všechny čtenáře, kteří jsou přesvědčeni, že kritika Miloše Zemana je výrazem zhrzenosti nad nezvolením Karla Schwarzenberka, ať moje články nečtou. A když už je budou číst ať nic nepíšou. Ušetří čas sobě i mně.



Prvorepubliková ústava, která byla vzorem současné ústavy, se podobá ústavám konstitučních monarchií. V nich král ztratil politickou moc a zůstala mu symbolická role. Je smutné, jak málo občanů logice ústavy rozumí. První mezi nimi je sám prezident.

Neustále se ohání tvrzením, že není strojem na podpisy. Od britské královny nebo belgického krále bychom něco podobného neuslyšeli. Jak to? Vědí, že politickou agendu má na starosti vláda, která nemá být rušena arbitrárním rozhodováním hlavy státu.

Uvědomují si také, jak důležitá symbolická role hlavy státu je. Nejde totiž jenom o to, že prezident propůjčuje státním aktům důstojnost svého úřadu. Jde o to, že má-li být hlava státu reprezentantem celku, nesmí být sama politicky profilovaná. Jenom tak totiž může být reprezentantem všech občanů. Pokud tuto roli plní, pak akty hlavy státu oslabují politickou profilaci, kterou vláda jako reprezentant většiny vždy má. Pak samozřejmě například velvyslanci nejsou velvyslanci pravicové či levicové vlády, ale velvyslanci státu. Totéž platí pro generály, vysokoškolské profesory nebo soudce. Ovšem v žádném případě se prezidentova kompetence nedá vykládat tak, že jde o jeho osobní rozhodnutí, jak se to pokoušel prosadit Václav Klaus v případě soudního čekatele Langera nebo Miloš Zeman v případě pověření velvyslance na Slovensku či při jmenování docenta Putny profesorem.

Logika českého ústavního systému utrpěla bastlířstvím hned při vzniku české Ústavy. Kdyby se prvorepubliková ústava, v níž byly všechny prezidentovy akty kontrasignované vládou převzala i v roce 1992, znamenalo by to, že by Václav Havel byl nucen všechna svá rozhodnutí dohadovat s Václavem Klausem. Autoři ústavy vyšli Václavu Havlovi vstříc tím, že mu – nelogicky - udělili poměrně rozsáhlé samostatné kompetence. Pokusem vestavět do ústavy prvky kancléřského systému navíc narušili vazbu mezi premiérem a vládou v případě kontrasignace aktů prezidenta. Když k tomu připočteme, že v české veřejnosti má prezident tradičně daleko silnější mediální postavení než vláda, a veřejnost nemá o logice ústavy ponětí byly důsledky nabíledni. Prezidenti začali chápat i sdílené kompetence, což jsou ve skutečnosti kompetence vlády, za své vlastní: přesně podle hesla "stát jsem já".

Ústavní systém trpí už od poloviny devadesátých let slabostí vlády vůči Poslanecké sněmovně i vůči prezidentovi. Místo toho, aby při novelizaci ústavy kompetence vlády posílil, odhlasoval parlament pod tlakem veřejnosti přímou volbu prezidenta, čímž postavení vlády v ústavním systému ještě oslabil. Jak se dalo čekat, vedlo to ihned ke konfliktům mezi vládou a posíleným prezidentem.

Část veřejnosti zareagovala na pokus prezidenta zasáhnout do procesu jmenování vysokoškolských profesorů odmítavě. Ovšem soudě alespoň podle internetových diskusí není vyloučeno, že většina občanů prezidentův zásah schovala. Místo toho, aby se starali, jestli prezident dodržuje pravidla hry, zajímala je osoba, na niž si prezident vyšlápl. Protože nonkonformisté to zde nikdy neměli lehké, lehce obětovali principy dělby moci. Číst internetové diskuse bylo tristní.

Navržené řešení, aby profesory jmenoval ministr, nemá logiku. Jmenování by se tím zpolitizovalo.

Nějak se nám nedaří. Podle ústavy bychom potřebovali prezidenta, jenž by se choval jako britská královna, která se za stroj na podpisy nepovažuje, Asi nemá dostatečné sebevědomí.