Psáno pro Právo


Václav Bělohradský zveřejnil v Právu 28. 5. článek Návod na použití Miloše Zemana. Obávám se, že jde o návod vysoce riskantní. Bělohradský tvrdí, že v politice neplatí mnoho zákonů. Pro český kontext vyzdvihuje dva.
Pochopíme-li jeho deficit marginality jako výtku přílišné polarizace společnosti v rámci politického zápasu, lze s tím i souhlasit.
Ovšem s jeho druhou tezí, že posílení legitimity jednoho z ústavních hráčů z něj dělá arbitra, už souhlasit nelze. Bělohradský chce - a to má být zřejmě ten návod na použití, že se máme smířit s překračováním mantinelů přímo voleným prezidentem. Spíš mu máme být vděčni, že svými arbitrárními zásahy upozorňuje na problémy, které běžný politický a společenský provoz zametá pod koberec. Bělohradský píše: "Především, zvýšená legitimnost prezidenta mu umožňuje vnášet do systému „otázky svědomí“, a vyvolávat tak krizi legitimnosti v různých institucích systému. Zemanovo nečekané rozhodnutí zpochybnit jmenování profesorů prezidentem tak můžeme pojmout jako velkou příležitost k tomu, učinit tématem veřejné debaty například rozdíl mezi soukromými a státními univerzitami, rovnováhu mezi akademickými svobodami a odpovědnosti vůči státu a společnosti."
Řekl bych, že originalita má mít své meze. Několik století zápasu o ústavu stojí v příkrém protikladu s Bělohradského tvrzením. Ústavy přece vznikaly proto, aby zabránily arbitrárnímu rozhodování panovníka, jehož legitimita posvěcená boží milostí z něj dělala daleko nejsilnějšího politického činitele. Základním pilířem ústav je právě instituční uspořádání, které arbitrární rozhodování potlačuje, protože moc rozhodovat rozkládá na součinnost několika ústavních hráčů.
Pokud Bělohradský dovozuje: "Je to typický příklad české politické nezodpovědnosti: kdo chce přímou volbu, musí chtít i její důsledek, a tím bude to, že prezident bude vstupovat do systému autonomně, často jako arbitr či hodnotící a posuzující instance." popírá naprosto smysl ústavy. Samotná změna způsobu volby nemůže znamenat vyvázání prezidenta z jeho ústavního postavení. Český prezident zůstává neodpovědným prezidentem, za jehož akty odpovídá vláda.

Bělohradský vlastně tvrdí, že máme přivítat situaci, kdy ústavně neodpovědný prezident rozhoduje, jak ho napadne. Vnáší tím svévoli do srdce ústavního systému.

Jestli má česká společnost nějaký deficit, tak je to nepochopení toho, že instituce jsou pravidla. Ta pravidla vytvářejí omezení pro všechny ústavní hráče, včetně prezidenta. Tak jako se nedá hrát fotbal bez znalosti pravidel, nemůže ani demokratický stát fungovat bez toho, že veřejnost bude schopna kontrolovat, jestli jeho politici pravidla dodržují nebo ne. Jak může kontrolovat arbitrární, tedy libovolná rozhodnutí prezidenta, který se řídí pouze svým svědomím? Pak ústavní systém vůbec nepotřebujeme.

Přijdeme-li do zoologické zahrady a uvidíme tam v kleci lva, můžeme obdivovat eleganci krále zvířat. Ovšem když téhož lva potkáme na Václavském náměstí, budeme mít velmi pravděpodobně úplně jiné pocity. S politiky je tomu podobně: pokud jsou ve vevázáni do klece, se kterou jim vytvářejí ústavní pravidla, je vše v pořádku. Měli bychom si však dávat velký pozor, pokud z té klece chtějí ven. Nejde totiž jenom o velvyslance nebo nějakého docenta. Bude-li prezident postupovat svévolně i v jiných jmenováních může ovlivnit zásadním způsobem fungování státu. Představme si například, že nejvyšším státním zástupcem podle nového zákona jmenuje ústavního docentíka, který mu odezírá ze rtů.

Nevím, proč Václav Bělohradský chce tu klec otevřít. Vždyť to s liberálním právním státem nemá nic společného. Prezident přece může iniciovat veřejnou debatu bez toho, že by musel porušovat ústavu. Je snad jeho ústavní slib, že bude dodržovat zákony, jen floskulí?