Právo 28.6.


Sledovat počínání české politické scény vyžaduje hodně sebeovládání. Ačkoliv ji experti varovali, odhlasovala přímou volbu prezidenta. Hlavní odpovědnost nese, bohužel, sociální demokracie, bez jejíchž hlasů v Senátu by přímá volba nemohla projít.
Teď se nestačí divit. Jenže přímo volený prezident přece musel kandidovat s vlastním politickým programem. Těžko mohl voličům slibovat, že bude hlavou, kterou otáčí krk, jímž je vláda, což je v principu jeho ústavní rolí. Kdo by ho zvolil? Proč se tedy na prezidenta zlobí?

Prezident je zaskočil. Jmenoval premiérem ministra své někdejší vlády. Uvedl proto několik argumentů: náklady na předčasné volby, pochybnou pravicovou parlamentní většinu, snahu zamezit současné vládě ovlivňovat trestní stíhání probíhající v okolí bývalého premiéra Nečase, potřebu přijmout rozpočet a dokončit některé rozpracované zákony. To nejsou neracionální argumenty. Pokud ministr spravedlnosti nechává zpracovat zprávu zkoumající přiměřenost policejního zásahu, neměl by ve svém úřadě déle setrvávat.
Reakce politických stran byla až nedůstojná, i když pochopitelná. Levicové strany vědí, že odložení termínu voleb nutně sníží jejích volební preference, protože nebudou stát proti velmi nepopulárními Nečasově vládě. Pravicové strany zase vědí, že předčasné volby v současné chvíli by pro ně byly katastrofou. Opuštění ministerských pracoven pro ně neznamená jenom politické oslabení, ale vzhledem k probíhajícímu trestnímu stíhání je může existenčně ohrozit. Bylo by s podivem, kdyby se vyšetřování zastavilo u toho okruhu osob, který veřejnost zatím zná.

A tak se na hlavu prezidenta snesla místy až nevybíravá kritika. Prý se nám parlamentní demokracie mění na poloprezidentský systém, prezident si jmenuje vládu ze své strany přátel Zemanovců bez jakékoliv legitimity, vláda nemá nejmenší šanci získat podporu v Poslanecké sněmovně atd.

„Neříkej hop, dokud nepřeskočíš“, říká staré české přísloví. Kdyby záleželo jenom na sněmovně byl by prezident bez šance. Jenže prezident má na své straně něco jiného než jsou poslanci ve sněmovně, má podporu veřejného mínění. Dvacet let katastrofálního provozu stranického systému přivedlo prestiž politických stran skoro do stejného propadliště, v jakém byly na sklonku první republiky.
Prezident zatím ústavní pravidla neporušil. Při jmenování premiéra Rusnoka slíbil, že po jeho případném neúspěchu bude jmenovat premiérkou Miroslavu Němcovou jako reprezentantku pravicové stojedničky, čímž naznačil, že se chce držet na půdorysu ústavy. Bude to muset udělat?

Zeman se v kampani deklaroval jako levicový prezident. Jaký program asi předloží vláda premiéra Rusnoka v Poslanecké sněmovně? Bude to pokračování programu premiéra Nečase? Stěží. Předloží program, který jakoby z oka vypadl programu sociální demokracie, komunistů a Lidem Karolíny Peake. Budou v něm majetková přiznání, zastavení privatizace veřejných služeb, zákon o úřednících, katalog smluv, posílení role Nejvyššího kontrolního úřadu, pomoc po povodních čerpání evropských fondů, takže levicové strany nebudou umět před voliči obhájit, proč trvají na předčasných volbách, a nechtějí vládě expertů premiéra Rusnoka pomoci realizovat levicový program o půlroku dřív, než by toho bylo možné dosáhnout předčasnými volbami.

Jestli Rusnoka odmítnou, posílí tím SPOZ bez toho, že by v Rusnokově vládě seděl byť jen jediný člen Zemanovy strany.
Sociální demokracie a KSČM mají ve skutečnosti malý výběr. Budou-li se chovat jako politické strany, a ne jako děti, kterým někdo sebral oblíbenou skleněnku, počkají si na program Rusnokovy vlády, poděkují prezidentovi, že jim servíruje jejich program, a zváží jeho podporu. Byl by to jeden z mála způsobů, jak prezidenta neutralizovat a vybřednout z kaše, kterou si samy navařily. Obávám se však, že tahle šachová partie je nad jejich síly. Nejspíš se budou chtít proti prezidentovi postavit politickým newspeakem o legitimitě, který veřejnost nepřijme. Jejich pravděpodobné štěpení oslabí stranický systém, což je přesně to, o co prezident hraje.