aneb o třech poslancích
Psáno pro Právo

Václav Žák

Korupce je vážným společenským problém.
V tom existuje obecná shoda.
Česká republika se k jejímu potírání zavázala přejetím Trestněprávní úmluvy o korupci, čímž se zavázala, že se bude zabývat i korupcí veřejně činných osob.

Obecná shoda by měla existovat i v tom, že soudní přezkum politických aktivit musí mít své meze. Politici se přece za svoje skutky odpovídají veřejnosti, která jim má účet za jejích počínání vystavit ve volbách. Justice takovou kontrolu nemá, a pokud by rozhodovala o politických záležitostech, rozhodovala by de facto o něčem, za co nenese odpovědnost. Chápu, že v zemi, kde většina veřejnosti čeká jak na smilování boží na tzv. velkou ránu, která trefí nějakou velkou rybu v politickém rybníce, má ochota takový názor přijmout své meze.

Přesto je to ale právě nedostatek sebeomezení, co zápas proti korupci spíš komplikuje. Podle Úmluvy, nebo podle britského protikorupčního zákona z roku 2010, musí být poskytnutá výhoda nepatřičná. Podle německé úpravy musí být spojena s porušením služebních povinností. Tzn., že státní žaloba musí prokázat, že se přijetím výhody veřejný činitel dopustil nějakého nepatřičného nebo zavrženíhodného skutku.

Bohužel, český trestní zákon mluví pouze o neoprávněnosti výhody. To je nebezpečně široký pojem: oprávněná výhoda přece stěží existuje. Když se státní zástupce pustil do tří poslanců, kteří vyměnili mandát za pozice ve státních podnicích, pustil se na tenký led. Jejich chování je mimo vší pochybnost neetické. Je ale také trestné? Dokázali by jim v Německu, že porušili služební povinnosti? Čím? Když „bič“, tedy poslanec, který vynucuje loajalitu při hlasování poslanců v britském parlamentu, nabídne poslanci, že z něho předseda vlády udělá ministra, pokud podpoří vládu, má být souzen za korupci? Pochybuji. To by všichni „bičové“ seděli ve vězení.

Upřímně řečeno, připadá mi masivní vstup trestního práva na půdu politiky jako horší varianta než jsou neetické poslanecké kšeftíky. Odsouzení rakouského europoslance Strassera, který byl ochoten si nechat platit za ovlivňování evropských norem, ukazuje názorně, co je to nepatřičnost.

Ovšem žádné počínání státního zastupitelství neomlouvá skandální útoky, které vůči nim politici vedou. Vždyť odpovědnost za implementaci Úmluvy nenese státní zastupitelství ale právě oni sami.

Stejnou, ne-li horší nezdrženlivost předvedl Nejvyšší soud. Horší proto, že vůči jeho verdiktu není žádné odvolání. Na soud se obrátili advokáti obžalovaných poslanců s návrhem, aby jejich klienti byli vyloučeni z trestního stíhání, protože je chrání imunita. Nejvyšší soud podobně jako v případě poslanců Bárty i Škárky vyložil ochranu poslanců před trestněprávním stíháním za jejich hlasování a projevy ve sněmovně velice široce: interpretoval projev jako jednání. Přitom ústavní instituty je třeba interpretovat zvlášť restriktivně, jinak se totiž může naprosto nepřípustně porušit rovnost mezi občany a veřejnými činiteli.

Nejvyšší soud zde při rozhodování o procesní stížnosti advokáty velmi pečlivě vybrané podmnožiny skutků, které chtělo státní zastupitelství stíhat, de facto vstoupil do hájemství, které by mělo být vyhrazeno Ústavnímu soudu.

Snaha státního zastupitelství extendovat trestní právo do politiky narazila na obranu Nejvyššího soudu, který se rozhodl státnímu zastupitelství vymezit mantinely. Výsledkem je klasika, kterou nejlépe shrnul ruský expremiér Černomyrdin. “ Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždycky.“

Co si počít s tím nadělením? (1) Státní zastupitelství mělo pečlivěji zvážit, kde leží hranice politiky. (2)Vzhledem k tomu, že interpretace § 10 trestního řádu Nejvyšším soudem vzbuzuje vážné ústavní pochybnosti, měla by skupina poslanců nebo senátorů navrhnout Ústavnímu soudu, aby ho zrušil.

Samozřejmě s rozhodnutím Nejvyššího soudu se už nic nestane, ale pečlivější vymezení ústavní ochrany zákonodárců zamezí podobným sporům do budoucnosti. Aby se slzy radosti z úspěšného boje proti korupci, nezměnily vzápětí na slzy smutku.