Psáno pro Právo

Rozbíhající se politický provoz Poslanecké sněmovny názorně ukazuje, jaké problémy mají česká politika i média s pochopením své nejnovější historie. Po volbách v roce 1990 začala růst naléhavost otázky, co se stane s exponenty minulého režimu. I Václav Havel si zasurfoval na náladě veřejnosti projevem o temných žilkách slušovických mafií a revoluci v právu.

V atmosféře nespokojenosti, že se s komunisty nic neděje, se rodil lustrační zákon. Ve vládním návrhu se předpokládalo, že podíl na porušování lidských práv v minulém režimu bude třeba prokázat. To se ovšem radikálům v Občanském fóru zdálo nepřijatelné.

Je třeba připomenout, že mocenské funkce v letech 90 až 92 zastávali převážně liberální disidenti. Z hlediska poslanců, kteří nepatřili do pražského disidentského okruhu, představovali hlavní překážku v jejich cestě k moci.

Ukázalo se záhy, že jedním z nejúčinnějších způsobů, jak oslabit jejich vliv, je otázka vyrovnání s minulostí. Prostě disidenti, kteří se v Chartě 77 přihlásili k obhajobě lidských práv, logicky prosazovali, aby se lidská práva vztahovala na všechny občany, tedy i na bývalé komunisty. Hájili tím centrální princip liberální demokracie - rovné občanství. Pragmatici rodící se pravice pochopili, že se liberální disent rozhodl spáchat politickou sebevraždu. Nástrojem se stal lustrační zákon.

Václav Klaus o něm tehdy cynicky prohlásil, že ukazuje, "na které straně barikády, kdo stojí". Vystihl přesně základní účel zákona: nakreslit ve společnosti novou dělící linii. Kdo je proti lustracím, je bolševik. Z disidentů se obratem stali komunisti. Z lidí, co dřív mávali v průvodech, bojovníci proti komunismu.

Když Klausův náměstek nemohl dostat osvědčení, udělal z něho poradce, který osvědčení nepotřeboval, a jelo se dál. Média mlčela jako ryby. Kdo by rušil budování kapitalismu. Boj za vyrovnání s minulostí zcela zakryl, co se v zemi děje. Koho zajímala Mostecká uhelná.

Pochopitelně, veřejnost ponižovaná režimem uvítala možnost "povozit se na komunistech". Lustrace se staly měřítkem "pravicovosti." Tleskali jim i četní „liberální“ intelektuálové. Ústavní kategorie ztratily význam a lež začala kvést. Selhal i Ústavní soud.

V čem byl problém lustračního zákona, kvůli kterému ho liberální disidenti nechtěli podporovat? Je založen na principu evidence, vůbec nezkoumá, co kdo ve starém režimu skutečně dělal. Lustrační osvědčení nedostane člověk, kterého StB úkolovala kvůli jeho pracovnímu zařazení, což je zřejmě případ A. Babiše, stejně jako double agent pracující proti režimu, ani oběť donucená podepsat spolupráci vydíráním. Takový přístup se v porevolučních časech dal obhájit u ozbrojených složek a tajných služeb, ale v žádném případě u celé civilní správy. Ve skutečnosti odlišná pravidla lustrací pro bezpečnostní složky umožnila, aby příslušníci StB pracovali v BIS nebo NBÚ!

Ještě horší byly sekundární účinky lustrací. Ve společnosti se vytvořila atmosféra strachu. Šéf BIS v roce 1992 strašil konspirací, do níž patřili i mrtví novináři. Strany se začaly dělit na demokratické a nedemokratické. Vytvořením strachu ze spolupráce s komunisty pravice rozbila možnost normálního fungování politického systému tedy střídání mezi pravicí a levicí. Výsledkem byly slabé, heterogenní vlády. Čistky státní správy, zejména rozbití legislativních odborů, otevřely prostor pro bezbřehý diletantismus, který byl ještě dražší než přímá korupce.

Za pár let, když se začal řešit přístup k utajovaným skutečnostem, součástí prověrky se stala i případná spolupráce s bezpečnostními orgány komunistického režimu. Tady se už ale konečně zkoumal obsah spolupráce, což je zcela v pořádku. Zdálo by se tedy, že lustrační zákon už nemá žádné opodstatnění.

Nicméně lustrákem vytvořené barikády žijí vlastním životem, jak je vidět ze současné místy až trapné diskuse. Mezi politiky i novináři pořád vládne strach, že kdo odsouhlasí zrušení lustračního zákona, dostane nálepku bolševika. I když po dvaceti letech máme k dispozici archivy, které nám umožňují zjistit, co kdo dělal, nejen, že byl evidován.
Jenže teď bude třeba do kyselého jablka kousnout. Babiš nemůže vyhrát soud. Evidován prostě byl. Pokus příslušníka StB prohlásit, že svazek je zfalšován, mu spíš škodí, než pomáhá.

Faktem současně je, že se lustrační zákon na ministry nevztahuje. Vztahuje se na představené v nomenklatuře služebního zákona. Premiér by si měl trvat na tom, že mu prezident nemůže kádrovat ministry. A ti, kteří trvají na lustracích, by si už mohli uvědomit, v jaké hře dělají užitečné idioty.