Hra o právní stát
aneb komu dal pánbu úřad, tomu dal i rozum /ruské přísloví/
Psáno pro Právo
Hru tvoří pravidla. Platí to jak o fotbale, tak o provozování parlamentní demokracie. Fotbalisti, kteří nevědí, co je to ofsajd, stěží můžou fotbal hrát. Pokud čelní političtí reprezentanti nerozumějí svým rolím, stát může stěží prosperovat.
Všichni čeští polistopadoví prezidenti měli značné potíže s pochopením své ústavní role. Základní potíž spočívá v tom, že neuměli odlišit svoji osobu od funkce, kterou zastávali. Bohužel, co ještě horší, neumí to odlišit ani novináři dokonce ani někteří akademici. Ukažme si to radši na neutrálním příkladě, třeba z Británie. Když soudce William Smith přichází v civilním obleku do soudní budovy, je to občan Spojeného království, který je obdařen lidskými právy a v mezích zákonů se může svobodně rozhodovat dle své libosti. Jakmile si ovšem nasadí paruku, oblékne talár a vstoupí do soudní síně, promění se v instituci, soudce Její Výsosti. V ten okamžik musí všechny své osobní preference, libůstky i nenávisti odložit v šatně a řídit se pouze zákonem.
Instituce není nic jiného než soubor pravidel. Jako taková nemá vůbec žádná lidská práva, neb není člověkem. Toto převtělování, zdá se, je mimo obzor pochopení klíčových aktérů českého politického života.
Zemi, ve které se držitelé moci chovají jako instituce, říkáme právní stát.
Vraťme se k nám. Prezident Zeman nedávno naznačil, že nemusí jmenovat ministry, které mu předloží designovaný premiér, ačkoliv ústava jasně říká, že "na návrh premiéra jmenuje (další) ministry vlády." Ihned se rozpoutala diskuse, jestli prezident ministra jmenovat musí nebo ne. Vezmeme-li do úvahy, že ministry nejmenuje Miloš Zeman, ale prezident České republiky, tedy instituce, je situace jasná. Prezident je jmenovat nemusí, ale musí proto mít zákonný důvod. Kdyby mu premiér například navrhl soudce, jednalo by se o v ústavě zakotvenou neslučitelnost a prezident by v souladu s ústavou jmenování odmítl. V žádném jiném případě než ze zákonných důvodů to ale udělat nesmí. Je například vyloučeno, aby prezident přezkušoval kandidáty, jestli znají cizí jazyky nebo matematiku. A už vůbec nesmí záležet na tom, jestli je s nominovaným ministrem kamarád. Vláda se totiž nezodpovídá prezidentovi, ale Poslanecké sněmovně.
Je nanejvýš důležité, aby si to všechny parlamentní strany uvědomily a nedovolily prezidentovi porušovat ústavu. Jestli chtějí, abychom byli právním státem. Pokud si nechají líbit choutky prezidenta zasahovat do kompetencí vlády, nemydlí tím schody Sobotkovi, ale samy sobě. Nepochopení ústavní role prezidenta, kterou předvádějí někteří reprezentanti hnutí ANO, je v tomto ohledu znepokojující.
Psáno pro Právo
Hru tvoří pravidla. Platí to jak o fotbale, tak o provozování parlamentní demokracie. Fotbalisti, kteří nevědí, co je to ofsajd, stěží můžou fotbal hrát. Pokud čelní političtí reprezentanti nerozumějí svým rolím, stát může stěží prosperovat.
Všichni čeští polistopadoví prezidenti měli značné potíže s pochopením své ústavní role. Základní potíž spočívá v tom, že neuměli odlišit svoji osobu od funkce, kterou zastávali. Bohužel, co ještě horší, neumí to odlišit ani novináři dokonce ani někteří akademici. Ukažme si to radši na neutrálním příkladě, třeba z Británie. Když soudce William Smith přichází v civilním obleku do soudní budovy, je to občan Spojeného království, který je obdařen lidskými právy a v mezích zákonů se může svobodně rozhodovat dle své libosti. Jakmile si ovšem nasadí paruku, oblékne talár a vstoupí do soudní síně, promění se v instituci, soudce Její Výsosti. V ten okamžik musí všechny své osobní preference, libůstky i nenávisti odložit v šatně a řídit se pouze zákonem.
Instituce není nic jiného než soubor pravidel. Jako taková nemá vůbec žádná lidská práva, neb není člověkem. Toto převtělování, zdá se, je mimo obzor pochopení klíčových aktérů českého politického života.
Zemi, ve které se držitelé moci chovají jako instituce, říkáme právní stát.
Vraťme se k nám. Prezident Zeman nedávno naznačil, že nemusí jmenovat ministry, které mu předloží designovaný premiér, ačkoliv ústava jasně říká, že "na návrh premiéra jmenuje (další) ministry vlády." Ihned se rozpoutala diskuse, jestli prezident ministra jmenovat musí nebo ne. Vezmeme-li do úvahy, že ministry nejmenuje Miloš Zeman, ale prezident České republiky, tedy instituce, je situace jasná. Prezident je jmenovat nemusí, ale musí proto mít zákonný důvod. Kdyby mu premiér například navrhl soudce, jednalo by se o v ústavě zakotvenou neslučitelnost a prezident by v souladu s ústavou jmenování odmítl. V žádném jiném případě než ze zákonných důvodů to ale udělat nesmí. Je například vyloučeno, aby prezident přezkušoval kandidáty, jestli znají cizí jazyky nebo matematiku. A už vůbec nesmí záležet na tom, jestli je s nominovaným ministrem kamarád. Vláda se totiž nezodpovídá prezidentovi, ale Poslanecké sněmovně.
Je nanejvýš důležité, aby si to všechny parlamentní strany uvědomily a nedovolily prezidentovi porušovat ústavu. Jestli chtějí, abychom byli právním státem. Pokud si nechají líbit choutky prezidenta zasahovat do kompetencí vlády, nemydlí tím schody Sobotkovi, ale samy sobě. Nepochopení ústavní role prezidenta, kterou předvádějí někteří reprezentanti hnutí ANO, je v tomto ohledu znepokojující.