Pokračování části 1 O USA realisticky

Původní článek v Právu jsem na několika místech upravil, abych odstranil nejasnosti, které vyplynuly z debat o článku. A napsal jsem úvod Část 1 O USA realisticky

Potřebuje mít svět jednoho hegemona?

Když skončila druhá světová válka, vzešly z ní Spojené státy jako vojensky a hospodářsky nejsilnější země na světě. Rozhodly se tehdy postupovat jinak než po první světové válce, kdy Senát odmítl podpořit vstup Spojených států do Ligy národů, u které navrhoval prezident Woodrow Wilson, aby se starala o mír ve světě. Stala se tím z ní bezzubá organizace, která nedokázala zabránit vzniku druhé světové války. Chartu nové organizace připravovali ve Washingtonu zástupci Číny, Sovětského svazu, USA a Velké Británie ve druhé polovině roku 1944. Organizace vznikla o rok později. Už v preambuli se odvolává na „víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých“.

Vlastní Chartu lidských práv připravovala komise pod vedením Eleanory Rooseveltové, manželky prezidenta Roosevelta, s přihlédnutím k americké Deklaraci nezávislosti a francouzské Deklaraci práv člověka a občana. Tenkrát se to zdálo přirozené. Spolu se Sovětským svazem hrál Západ rozhodující roli v porážce nacismu a Japonska. Nikdo nepřemýšlel, jestli je (západní) koncept lidských práv kulturně podmíněn, nebo má univerzální platnost.

Kdo by měl něco proti důstojnosti a hodnotě každého člověka! OSN však není organizací jednotlivců, ale států. Státy jsou politické jednotky, k jejichž základním atributům patří suverénní výkon moci nad jimi spravovaným územím, tedy i občany. Pokud se státy v rámci výkonu své moci řídí Chartou lidských práv, prosazují demokracii a vládu práva, jinými slovy omezují právními prostředky i držitele moci ve státě, je všechno v pořádku. Co se však má stát v situaci, když tomu tak není?

Dlouhou dobu se zdálo, že klást tuto otázku nemá valný smysl. Ve vítězné alianci to hned po roce 1945 začalo skřípat. Na Jaltě bylo v únoru 1945 dohodnuto, že Německo bude zbaveno průmyslu, aby nepředstavovalo hrozbu do budoucnosti. Po smrti prezidenta Roosevelta v dubnu 1945 však americká politika ostře změnila kurs. Začala ji určovat tzv. rižská škola politiků a diplomatů, kteří se v meziválečném období setkávali v lotyšské Rize (tehdy Pobaltí nebylo součástí Sovětského svazu). Tito lidé měli obavu, že Stalin se bude po válce snažit komunismus vyvážet do celého světa a zastaví ho jenom konfrontace silou.

Stalin se zase obával, že se Západ pokusí vyzbrojit Německo a použije ho k novému útoku proti Sovětskému svazu. Utvrdilo ho v tom rozhodnutí spojenců místo deindustrializace Německa dohodnuté v Jaltě prosazovat jeho hospodářské obnovení. Spojenci však pochopili, že nesmí opakovat chybu, která se stala po první světové válce zbídačením Německa reparacemi, protože by bída mohla západní Evropu přivést ke komunismu, s čím ostatně Stalin počítal.

V roce 1947 prezident Truman vyhlášením své doktríny a politiky zadržování Sovětského svazu fakticky zahájil studenou válku. Kennan a Marshall věděli, že vyhlášení plánu pomoci přiměje Stalina, aby utužil kontrolu nad východní Evropou, ale za cenu záchrany západní Evropy to byli ochotni přijmout. Vychází mi z toho, že osud Československa byl rozhodnut už v polovině roku 1947, únor 1948 byl jen logický důsledek zvolené politiky.

Vznik NATO v roce 1949 a Varšavské smlouvy o šest let později vedl k rozdělení světa do mocenských bloků. Právo na sebeurčení prosazované OSN umožnilo dekolonizaci, která znamenala další podstatné zvýšení konfliktů na světové scéně. Kdo by se staral o důstojnost každé lidské osobnosti při masovém vraždění, k jakému docházelo třeba při rozpadu Indie a hinduistickou a muslimskou část!

Zjednodušené vidění světa prizmatem ideologického zápasu komunismu s demokracií vedlo k těžkým chybám americké zahraniční politiky. Dokladem byla válka ve Vietnamu.

USA interpretovaly národní emancipační zápas Vietnamců jako komunistické spiknutí organizované Moskvou. Byl to omyl. Ukázalo se, jak jsou nebezpečné chytlavé příměry. Představa o shnilém jablku, které nakazí celý košík (Dean Acheson, architekt NATO), a jedné kostce, která způsobí pád domina, vedla k tomu, že o nutnosti zastavit jinak prý nezadržitelný vzestup komunismu nikdo nepochyboval.

Pentagonské dokumenty uniklé do tisku posléze ukázaly, že vláda po celou dobu války věděla, že veřejnosti lže. Zašla hodně daleko: kambodžská operace za vietnamské války byla protiústavní. Vláda si vytipovala několik čelných představitelů demokratů a republikánů, kterým dávala privilegované informace, a obcházela Kongres. Nakonec zbytečná válka stála životy 65 tisíc Američanů a milionu Vietnamců.

Lekce z války na počátku sedmdesátých let otevřela prostor pro diplomacii. Henry Kissinger si konečně všiml, že dominová teorie neplatí, komunistický blok není monolit a mezi Čínou a Sovětským svazem existují vážné rozpory. Podařilo se mu přesvědčit prezidenta Nixona, aby navštívil Čínu, čímž se snížila možnost střetu mezi oběma zeměmi, a současně přiměl Sovětský svaz k větší flexibilitě při jednáních o omezení zbrojení. Politiku zadržování nahradila politika détente, jejíž součástí byl i helsinský proces, v němž otázka lidských práv začala nabývat na významu. Země sovětského bloku se je podpisem helsinského paktu zavázaly dodržovat. Disidentská hnutí, která poukazovala, jak komunistické režimy lidská práva přes svůj závazek stále porušují, vrátila do hry zásadní otázku. Co má přednost? Státní suverenita, nebo obhajoba lidských práv? Je starost o dodržování lidských práv vměšováním do vnitřních záležitostí suverénních zemí, nebo péčí o naplnění poslání Charty lidských práv OSN? Blokové rozdělení světa trvalo a zdálo se, že jeho překonání není možné bez velké války.

Détente skončilo poté, co se Brežněvovo vedení Sovětského svazu rozhodlo intervenovat v Afghánistánu, aby zabránilo krvavému střetu mezi frakcemi politické strany hlásící se ke komunismu. USA byly příjemně překvapeny, že Sověti do té pasti vlezli. V CIA nikdo nepředpokládal, že to udělají.

Rychlá úmrtí tří generálních tajemníků Komunistické strany Sovětského svazu vedla k tomu, že se politbyro rozhodlo zvolit do čela státu výrazně mladšího Michaila Gorbačova. V čele SSSR se ocitl idealistický Rus bez zkušeností jak s mezinárodní politikou, tak s fungováním státu. Gorbačov upřímně věřil tomu, že neduhy Sovětského svazu vyřeší větší svoboda a ekonomické reformy. Svoboda tisku postupně odhalující tragické dějiny SSSR však podkopala legitimitu sovětského projektu „nového člověka“. Částečné ekonomické reformy blokované aparátem uvedly zemi do chaosu. Aby umožnil průchodnost reforem, Gorbačov zlomil centrální moc komunistické strany. Uvěřil Ronaldu Reaganovi, že Spojené státy přechodnou slabost Sovětského svazu nezneužijí, což Reagan také dodržel.



Bush starší poradil Kohlovi

Studená válka skončila v prosinci 1989 na Maltě společnou deklarací Gorbačova a nedávno zesnulého prezidenta George Bushe staršího. Členy jeho delegace byli neokonzervativci, kteří na rozdíl od Reagana ohledy na Gorbačova netrpěli. Na schůzce se rozdávaly jako suvenýry úlomky berlínské zdi. Nedlouho potom nastaly potíže. Komunistickou ideologií násilně potlačené nacionalismy se „glasností“ probudily v plné síle a začaly Sovětský svaz trhat na kusy. Při jednání o sjednocení Německa dostal Gorbačov od ministra zahraničí USA Bakera slib, že se infrastruktura NATO nerozšíří ani na území bývalé NDR, „ani o píď“. Píše to bývalý velvyslanec USA v SSSR a pak krátce i v ČSSR Jack Matlock, který při jednání byl, ve své knize Iluze supervelmoci. Když chtěl další záruky, Bush je odmítl a poradil Kohlovi, že snad ví, co má dělat s penězi. Kancléř Kohl si pak souhlas Gorbačova se sjednocením Německa koupil za 15 miliard marek hospodářské pomoci krachujícímu sovětskému hospodářství.

Jakmile se v roce 1992 Sovětský svaz rozpadl, přestali se neokonzervativci v Bushově vládě předchozími závazky cítit vázáni. Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany Dicka Cheneyho, vypracoval už v roce 1992 strategii, podle níž bylo třeba využít okénko příležitosti, dokud je Rusko slabé, a vypořádat se s těmi režimy, které se opíraly v čase studené války o Sovětský svaz. Jednalo se samozřejmě především o Střední východ. Postupem času ambice narostly. Neokonzervativci si uvědomili, že se po rozpadu Sovětského svazu Spojené státy staly jedinou světovou supervelmocí.

Reagovaly na to koncepcí unilateralismu, tedy přesvědčením, že se Spojené státy mají stát „benevolentním hegemonem“ a rozšiřovat svobodu, demokracii a americké hodnoty včetně lidských práv. Jedním z hlavních cílů strategie bylo nepřipustit, aby Spojeným státům mohl v globálním měřítku vyrůst soupeř, který by dokázal zkřížit jejich plány jako Sovětský svaz.

Zde však došlo k osudové proměně způsobu šíření lidských práv. Do této doby byla položkou v katalogu „měkké síly“ USA, šířila se v balíčku vývozu amerického způsobu života spolu s rock and rollem a hollywoodskými filmy. Vměšování do vnitřních záležitostí vypadalo tak, že čas od času západní státníci pozvali disidenty na snídani, aby ukázali, že jim na lidských právech záleží.

Teď se stala argumentem při vývozu změny režimů včetně těch prováděných přímými vojenskými intervencemi i bez souhlasu OSN.


Probudíte ruský nacionalismus

Poznamenejme, že převládající diskurs, kterým demokratické i republikánské elity USA odůvodňují základní parametry americké zahraniční politiky, nespočívá v tom, že hlavním smyslem je demonstrace síly, ale že jde o veřejnou službu, kterou Spojené státy bezplatně udržují liberální světový řád, jenž slouží všem zemím na světě. Mají tím zejména na mysli volné moře umožňující volný obchod. V případě nutnosti však „nepostradatelný národ“ (Madelaine Albrightová) použije pro ochranu lidských práv sílu. Americký mesianismus tím překročil meze.

V polovině devadesátých let Spojené státy řešily otázku bezpečnosti v Evropě. Jedním důvodem byla snaha států bývalé Varšavské smlouvy dostat se pod deštník NATO, druhým situace na Balkáně. George Kennan, jeden z největších znalců Ruska a autor Marshallova plánu, varoval, že rozšiřování NATO na ruské hranice je největší politickou chybou nastupujícího 21. století, protože to ohrozí vývoj demokracie v Rusku. Předpověděl, že tím NATO probudí ruský nacionalismus, což se použije jako důkaz, že to s Ruskem po dobrém nejde. To se také stalo.

Zavádění demokracie a tržního hospodářství po rozpadu SSSR provázelo nepředstavitelné zbídačení Ruska. Na „zlaté řece“ ruských surovinových zdrojů rýžovalo i mnoho západních pomocníků. Ruští zlatokopové se proměnili v oligarchy a rozebrali si stát. V „obyčejných“ Rusech divoká devadesátá léta zanechala pachuť podvodu a pocit ponížení. Tak si demokracii a tržní ekonomiku nepředstavovali.

Když v roce 1998 došlo k hospodářskému kolapsu, vypadalo to, že se z Ruska stane další zhroucený stát. Clinton Jelcinem pohrdal a nic ho nenutilo brát ohledy na názor Ruska, jak řešit situaci na Balkáně.

Putin zkrotil oligarchy a obnovil v Rusku fungování státu. Podařilo se mu to mnohem dřív, než mnozí očekávali. Konsolidace moci v Rusku musela nutně narazit na americkou strategii jediného hráče na hřišti. Putin se nejprve snažil stát partnerem: pomáhal USA po útoku na Světové obchodní centrum, ale rozšiřování NATO, vypovězení smlouvy o omezení antiraketových systémů, nelegální a nelegitimní intervence do Iráku, uznání Kosova, zejména však summit aliance v Bukurešti, kde Bush v roce 2008 prosadil větu o vstupu Gruzie a Ukrajiny do NATO, znamenal překročení červené čáry. Putin řekl, že nepřipustí rozšíření NATO na území republik bývalého Sovětského svazu kromě Pobaltí, které už v alianci bylo.

Když se usnesením osmělený gruzínský prezident Saakašvili čekající americkou pomoc pokusil odštěpeneckou Jižní Osetii začlenit silou zpět do Gruzie, vznikla krátká válka a vztahy mezi USA a Ruskem uvízly na bodu mrazu.

Putin získal Krym, ale ztratil Ukrajinu

Gambit o Ukrajinu rozehrála pro změnu EU. Neokonzervativci Carl Bildt a Radek Szikorski, ministři zahraničí Švédska a Polska, nabídli Ukrajině asociační dohodu s cílem zapojit Ukrajinu do obranné spolupráce se Západem, což by zrušilo její neutrální status. Jinými slovy výsledek by byl stejný, jako by Ukrajina vstoupila ho NATO, aniž by tam vstupovala. Když lavírující prezident Janukovyč dohodu odmítl a přijal Putinovu finanční nabídku, zklamaní Ukrajinci, kteří v EU pochopitelně viděli naději, se vzbouřili. Krize na Majdanu skončila krveprolitím po útoku snajprů na demonstranty i policejní jednotky a posléze pučem, v němž došlo k odstranění prezidenta Janukovyče. Rusko na to zareagovalo pomocí s uspořádáním referenda na Krymu. Právo na sebeurčení se realizuje činem, o ně se nežádá. Mluvit o Krymu jako o anexi je jednostranná západní interpretace, která ignoruje, že předtím došlo k porušení dohody o řešení ukrajinské krize mezi Ruskem, EU a USA. Západ byl překvapen. Fiona Hillová, členka Národní bezpečnostní rady Spojených států, řekla v debatě v Brookings institution, že si nedovedli představit, že by se Putin mohl postavit na odpor. Dodejme, že Szikorski s Bildtem dosáhli svého. Putin získal Krym, ale ztratil Ukrajinu.

Spojené státy se řídí od roku 1823 doktrínou prezidenta Monroea, která říká světu „ruce pryč od západní polokoule“. Rusko stejně jako Čína analogicky chtějí mít svoje sféry vlivu, v nichž nepřipustí projekci vojenské síly USA.

A tak teď máme na stole klíčové otázky současnosti. Má přednost státní suverenita, nebo lidská práva? Pokud mají přednost lidská práva, dává to Spojeným státům právo vyvážet demokracii, svobodu a lidská práva změnami režimů za použití síly? Mají všechny země skutečně právo vybírat si vojenské bloky podle své úvahy, nebo v reálném světě musí země brát – jako jihoamerické státy – na zřetel přání velmoci, která může prosazovat odlišný názor? Může někdo brát politiku „lidských práv“ vážně, když na straně těch, kteří je hájí, stojí země jako Saúdská Arábie?

Podle teorie ofenzivního realismu se každá velmoc v zápase o přežití snaží rozšířit svou moc. Vyplývá z ní, že pravidla v posledku určuje síla. Spojené státy tvrdí, že se jich jako ochránců lidských práv nikdo nemusí bát. Rusko a Čína považují takové používání lidských práv za pláštík cynické politiky rozšiřování sfér moci. Co je a bude výsledkem? Silové hry.

Další variantu teď vidíme na Ukrajině ve sporu o kontrolu plavby Kerčskou úžinou. V principu nejde o nic jiného, než že Rusko důrazně říká, že tak jako USA nestrpí ruskou základnu na Kubě, oni nestrpí NATO na Ukrajině. Jak spor dopadne, těžko říci. Jedno je jisté. Pokud by se Západu povedlo v Moskvě zinscenovat další barevnou revoluci, příští ruský prezident bude větší nacionalista než Putin. Ruská veřejnost liberálům nefandí, devadesátá léta jen tak z paměti nezmizí.
Bude následovat Část 3 věnovaná poslednímu vývoji.